„Na co čekáme?“ chtěl vědět Mat se šátkem zavázaným nízko do očí. Na sedlové hrušce měl položený luk s nasazeným šípem a toulec si na opasku přitáhl, aby na něj snáze dosáhl.
Moirain otevřela oči a vyrazila dolů z kopce. „Na mě, až odstraním poslední stopy toho, co jsem včera v noci udělala. Zbytky by se měly asi za den samy vstřebat, ale já nechci nic riskovat, pokud se tomu mohu vyhnout. Jsme příliš blízko a Stín je tu velice silný. Lane?“
Strážce počkal pouze, než se Moirain usadí v Aldíbině sedle, a vyrazil k severu, k Dhoomským horám, které již byly nedaleko. Dokonce i v ranním slunci se tu štíty zvedaly, černé a bez života, jako vykotlané zuby. Táhly se do dáli, na východ i na západ, kam až oko dohlédlo.
„Dorazíme dneska k Oku, Moirain Sedai?“ zeptala se Egwain.
Aes Sedai se úkosem zadívala na Loiala. „Doufám, že ano. Když jsem ho našla předtím, bylo hned na druhé straně hor, na začátku průsmyku.“
„On říká, že se pohybuje,“ podotkl Mat a kývl směrem k Loialovi. „Co když nebude tam, kde si myslíš?“
„Pak ho budeme hledat, dokud ho nenajdeme. Zelený obr vycítí, že ho potřebujeme, a nikdo ho nemůže potřebovat víc než my. Naše potřeba je nadějí světa.“
Jak se blížily hory, blížila se i Morna. Tam, kde předtím bylo listoví černě tečkované a žlutě skvrnité, nyní bylo tak vlhké, že Randovi před očima vlastní vahou odpadávalo, ničil ho jeho vlastní rozklad. Stromy samotné byly zmučené, pokřivené, jejich pokroucené větve se zvedaly k obloze, jako by žadonily o pomoc jakousi mocnost, která je odmítala vyslechnout. Z rozpraskané a rozpukané kůry vytékala míza připomínající hnis. Ve stromech jako by nezůstalo nic pevného, když kolem procházeli koně, celé se třásly.
„Vypadají, jako kdyby po nás chtěly chňapnout,“ utrousil nervózně Mat. Nyneiva se na něj nazlobeně a opovržlivě podívala a on ohnivě dodaclass="underline" „No, vypadají tak.“
„A některé by i chtěly,“ ozvala se Moirain. Když se ohlédla přes rameno, měla pohled na okamžik tvrdší než Lan. „Ale nechtějí ani kousek z toho, co jsem já, takže vás moje přítomnost chrání.“
Mat se nejistě zasmál, jako by si myslel, že to byl z její strany žert.
Rand si tím nebyl jist. Tohle byla, koneckonců, Morna. Ale stromy se nehýbají. Proč by chtěl strom chytit člověka, i kdyby mohl? Něco si vymýšlíme, a ona se nás prostě snaží udržet v bdělém stavu.
Prudce se ohlédl nalevo do lesa. Ten strom, ani ne o dvacet kroků dál, se zachvěl, a nebyla to jenom jeho představivost. Nepoznal, co to je za strom, nebo byl, tak byl pokroucený a zmučený. Jak se Rand díval, strom sebou náhle znovu švihl dopředu a dozadu, pak se sklonil a udeřil do země. Cosi zavřísklo, ostře a pronikavě. Strom se švihem zase narovnal. Větve měl ovinuté kolem čehosi tmavého, co se kroutilo, prskalo a vřískalo.
Rand ztěžka polkl a snažil se s ryzákem uhnout, ale stromy stály po obou stranách stezky a chvěly se. Ryzák koulel očima, až mu bylo vidět skoro celé bělmo. Rand zjistil, že se nachází v pevném shluku koňských těl, jak se všichni snažili o totéž.
„Jedeme dál,“ nařídil Lan a tasil meč. Strážce teď měl ocelí pobité rukavice a šedozelenou šupinovou košili. „Držte se Moirain Sedai.“ Otočil Mandarba, ne směrem ke stromu a jeho kořisti, ale opačným směrem. Ve svém měňavém plášti ho Morna spolkla dřív, než černý hřebec zmizel z dohledu.
„Blíž,“ pobízela je Moirain. Její bílá klisna nezpomalila, ale Moirain ukazovala ostatním, aby se stáhli až těsně k ní. „Držte se, co nejblíž to půjde.“
Ze směru, kterým se vydal strážce, se ozval řev. Vzduch se zavlnil, až se rozkývaly stromy, a i když řev utichl, jeho ozvěna zněla dál. Pak se ozval znovu, plný vzteku a smrti.
„Lan,“ vyjekla Nyneiva. „Je...“
Ten strašlivý zvuk ji přehlušil, ale teď se v něm ozýval nový tón. Strach. Náhle vše utichlo.
„Lan se o sebe dokáže postarat,“ řekla Moirain. „Jeďme, vědmo.“
Mezi stromy se objevil strážce a meč držel daleko od těla i od svého koně. Čepel byla potřísněna krví, z níž stoupala pára. Lan opatrně otřel čepel klůckem, který vytáhl ze sedlové brašny, a prohlédl ocel, aby se ujistil, že dostal dolů i tu nejmenší kapičku. Když odhodil látku, ta se ještě předtím, než dopadla na zem, úplně rozpadla, a dokonce i útržky se rozpustily.
Mlčky se na ně ze stromoví vrhlo mohutné tělo. Strážce otočil Mandarba, ale právě když se válečný hřebec vzepjal, aby udeřil ocelí podkovanými kopyty, vylétl Matův šíp a zabodl se do oka v hlavě, která byla samá tlama a zubisko. Tvor se s kopáním a vřískotem zřítil na zem jen na skok od nich. Rand cestou kolem jenom zíral. Tvor byl pokrytý tuhými chlupy, připomínajícími dlouhé štětiny, a měl příliš mnoho údů, které se k tělu velikosti těla medvědího připojovaly v podivných úhlech. Přinejmenším ty z nich, které mu vyrůstaly ze zad, musely být naprosto nevhodné k chůzi, ale drápy dlouhé jako prst teď v předsmrtné křeči rozrývaly půdu.
„Dobrá střela, ovčáku.“ Lan už zapomněl, co umíralo za nimi, a prohledával les před sebou.
Moirain zavrtěla hlavou. „Nemělo to přijít tak blízko k někomu, kdo se dotýká pravého zdroje.“
„Agelmar říkal, že se Morna hýbe,“ poznamenal Lan. „Možná Morna taky ví, že se ve vzoru vytváří síť.“
„Honem.“ Moirain zaryla Aldíb paty do slabin. „Musíme se rychle dostat přes průsmyk.“
Ještě nedomluvila, když se proti nim zvedla Morna. Švihem se k nim naklonily stromy a natahovaly se po nich, přičemž jim bylo zcela lhostejné, zda se Moirain dotýká pravého zdroje, či nikoliv.
Rand měl v ruce meč. Vůbec si nevzpomínal, jak ho vytahoval z pochvy. Bez ustání sekal kolem sebe a čepel se znamením volavky se prokousávala rozkládajícími se větvemi. Hladové větve se pod jeho ranami měnily na kroutící se pahýly – Rand měl skoro dojem, že je slyší křičet – ale vždy se objevily další, svíjely se jako hadi a snažily se ho popadnout za ruce, za pas, za krk. Zuby obnažené ve ztuhlém šklebu, Rand hledal prázdnotu a našel ji v kamenité, nepoddajné půdě Dvouříčí. „Manetheren!“ Křičel na stromy, až ho bolelo v krku. Ocel s volavkou se blýskala v bezzubém slunci. „Manetheren! Manetheren!“
Mat, stojící ve třmenech, vysílal do lesa šíp za šípem. Každý zasažený pokroucený tvor prskal, zatínal nesčetné zuby do střely, která ho zabíjela, a oháněl se po dalších drápatých tvorech, kteří se drali přes něj, aby se dostali na postavy na koních. „Carai an Caldazar!“ hulákal Mat, když napínal tětivu k líci a vypouštěl střelu. „Carai an Ellisandal Mordero daghain pas duente cuebyar! Al Ellisanda!“
Perrin také stál ve třmenech, tichý a zachmuřený. Chopil se vedení a sekerou prosekával cestu lesem i jeho odpornými obyvateli, ťal po všem, co mu přišlo do cesty. Kývající se stromy a vyjící tvorové se před ramenatým mužem ohánějícím se sekerou stahovali, ustupujíce nejen před jeho hvízdající sekerou, ale i před jeho divokýma zlatýma očima. Perrin nutil postupovat koně dál, jeden odhodlaný krok za druhým.
Z Moiraininých rukou létaly ohnivé koule, a kde udeřily, změnil se svíjející se strom v pochodeň a zubatý tvor zakvílel, lidskýma rukama se snažil utlouct plameny a drásal si hořící tělo ostrými drápy, dokud nezemřel.
Znovu a znovu vyjížděl strážce s Mandarbem mezi stromy a z jeho čepele a ocelových rukavic kapala krev, která bublala a stoupala z ní pára. Když se teď vracel, často se mu v brnění objevovaly díry a na těle krvácející rány a jeho válečný oř klopýtal a krvácel také. Aes Sedai se pokaždé zastavila a položila mu ruce na rány, a když je odtáhla, zůstala na nezraněném těle pouze krev. „Zapaluji signální ohně pro půllidi,“ prohodila Moirain hořce. „Musíme dál! Pospěšte si!“ Prodírali se jenom pomalu, krok za krokem.