Kdyby stromy nenapadaly stejně tak útočící tvory jako lidi, a kdyby ti tvorové, z nichž ani dva nevypadali stejně, nebojovali stejně tak se stromy a jeden s druhým, aby se k nim dostali dřív, Rand si byl jist, že by je byli přemohli. Nebyl si jist, že se to ještě nestane. Pak se za nimi ozvalo jakési pískavé volání. Vzdálené a slabé, přehlušilo i prskání obyvatel Morny kolem nich.
Prskání vmžiku ustalo, jako by ho někdo odřízl nožem. Útočící tvorové ztuhli, stromy znehybněly. Stejně náhle, jako se objevil onen první nohatý tvor, zmizeli, ztratili se mezi pokřivenými stromy. Řezavé kvílení se ozvalo znovu, připomínalo prasklou ovčáckou píšťalu, a odpověděl mu sbor podobných zvuků. Bylo jich tak půl tuctu, zpívání se ozývalo daleko za nimi.
„Červi,“ oznámil Lan temně, načež Loial zaúpěl. „Poskytli nám odklad, jestli budeme mít čas ho využít.“ Pohledem měřil vzdálenost, která jim k horám ještě zbývala. „Jen pár tvorů v Morně se postaví červům, pokud se tomu mohou vyhnout.“ Pobodl Mandarba do slabin. „Jedeme!“ Celý oddíl se vrhl za ním Mornou, která náhle vypadala skutečně mrtvá, až na pískání za nimi.
„Oni utekli před červama?“ Matův hlas zněl nevěřícně. Mat nadskakoval v sedle, jak se snažil přetáhnout si luk přes rameno.
„Červ,“ v tom, jak toto slovo vyslovil strážce a jak Mat, byl značný rozdíl, „může zabít mizelce, pokud mizelec nemá Temného štěstí. A my jich máme v patách celou smečku. Jedeme! Honem!“ Temné štíty teď byly blíže. Hodina, odhadoval Rand, tempem, které nasadil strážce.
„Nebudou nás ti červi pronásledovat i do hor?“ zeptala se bez dechu Egwain a Lan se skřípavě zasmál.
„Nebudou. Červi se bojí toho, co žije v průsmycích.“ Loial zaúpěl znovu.
Rand si přál, aby toho ogier nechal. Uvědomoval si, že Loial toho o Morně ví víc, než kdokoliv z nich, tedy kromě Lana, i když pouze z knih, které si četl v bezpečí državy. Ale proč mi musí připomínat, že existují i horší věci, než jaké jsme doposud viděli?
Morna se kolem nich míhala, hnijící rostliny a tráva se rozstřikovaly pod pádícími kopyty koní. Stromy podobné těm, které je předtím napadly, se teď ani nehnuly, i když projížděli přímo pod jejich pokroucenými větvemi. Dhoomské hory teď zabíraly celou oblohu před nimi, černé a pusté, a zdály se tak blízko, že by bylo možné se jich dotknout. Pískání za nimi zostřilo a zesílilo, ozývalo se také čvachtání, které znělo hlasitěji než praskání šťavnatých rostlin pod nohama koní. Příliš hlasitě, jako by se přes nahnilé stromy plazila mohutná těla a drtila je. Příliš blízko. Rand se ohlédl přes rameno. Vzadu se vrcholky stromů kymácely a padaly jako tráva. Půda pod jejich nohama se začala zvedat směrem k horám a svah byl dost příkrý, aby Rand poznal, že stoupají vzhůru.
„Tohle nezvládneme,“ oznámil Lan. Nezpomalil Mandarbův trysk, ale náhle měl opět v ruce meč. „V průsmycích na sebe dávej pozor, Moirain, a dostaneš se skrz.“
„Ne, Lane!“ vykřikla Nyneiva.
„Ticho, děvče! Lane, ani ty nedokážeš zastavit smečku červů. To nedopustím. Budu tě potřebovat u Oka.“
„Šípy,“ zavolal bez dechu Mat.
„Červi je ani neucítí,“ hulákal Lan. „Musíš je rozsekat na kusy. Oni toho kromě hladu moc necítí. Občas strach.“
Rand se vší silou držel v sedle a krčil rameny, jak se z nich snažil setřást napětí. Hruď měl staženou, až skoro nemohl dýchat, a kůže ho pálila, jako by ho bodalo množství rozpálených jehliček. Morna přešla v podhůří. Rand viděl cestu, kterou se budou muset vyšplhat, jak jednou dorazí k horám. Křivolaký chodník a úzký průsmyk za ním, jako kdyby černý kámen rozťal úder sekery. Světlo, co je tam vepředu, že to může vyděsit to, co je za námi? Světlo, pomoz mi, ještě nikdy jsem se tolik nebál. Už nechci jet dál. Už ne! Hledal plamen a prázdnotu a spílal si. Hlupáku! Ty vyděšený, zbabělý hlupáku! Tady zůstat nemůžeš, a vrátit se taky nemůžeš. To hodláš nechat Egwain, aby tomu čelila samotná? Prázdnota před ním uhýbala, vytvořila se, pak se roztříštila do tisíce světelných bodů, znovu se vytvořila a opět se rozbila, přičemž každá tečka světla se mu propalovala do kostí, až se třásl bolestí a měl dojem, že se mu tělo rozprskne do všech stran. Světlo, pomoz mi, už nemůžu dál. Světlo, pomoz mi!
Sbíral ryzákovy otěže, aby se obrátil zpátky, aby mohl čelit červům a všemu, co tam žije, spíš než tomu, co leželo před nimi, když se krajina docela změnila. Mezi jednou strání a další, mezi hřebenem a štítem, Morna zmizela.
Košaté koruny stromů mírumilovně obrůstaly zelenými lístky. Luční květy vytvářely koberce jasných barev v trávě vlnící se ve sladkém jarním vánku. Z květu na květ poletovali motýli, včely bzučely a ptáci trylkovali.
Rand s otevřenými ústy cválal dál, když vtom si náhle uvědomil, že Moirain, Lan a Loial zastavili, a ostatní také. Pomalu přitáhl otěže a tvář mu ztuhla úžasem. Egwain málem vypadly oči z důlků a Nyneiva měla otevřená ústa.
„Dorazili jsme do bezpečí,“ oznámila Moirain. „Tohle je místo, kde dlí Zelený obr, a Oko světa je tu. Nic z Morny sem nemůže vstoupit.“
„Myslel jsem, že je to na druhé straně hor,“ mumlal Rand. Pořád viděl štíty na severu a vysoko na nich průsmyky. „Tvrdilas, že je to vždycky až za průsmyky.“
„Tohle místo,“ ozval se ze stromů hluboký hlas, „je vždycky tam, kde je. Jediné, co se mění, je místo, kde jsou ti, kdož je potřebují.“
Ze stěny listoví vystoupila jakási postava. Byla to lidská postava, ale byla o tolik větší než Loial, jako byl ogier větší než Rand. Lidská postava z propletených popínavých rostlin a listí, zelená a rostoucí. Vlasy měl Zelený obr z trávy, která mu splývala až na ramena, oči z velkých lískových oříšků, nehty ze žaludů. Halenu a kalhoty měl ze zelených listů, boty z hladké kůry. Poletovali kolem něj motýli a sedali mu na prsty, na ramena i na tvář. Pouze jediná věc kazila jeho zelenou dokonalost. Po líci přes spánek až na temeno se mu táhla hluboká rýha a v ní byly liány hnědé a seschlé.
„Zelený obr,“ špitla Egwain, a na jeho zjizvené tváři se objevil úsměv. V té chvíli se zdálo, že i ptáci zpívají hlasitěji.
„Ovšem, jsem to já. Kdo jiný by tady byl?“ Oříškovýma očima sklouzl na Loiala. „Rád tě vidím, bratříčku. Dříve jste mne chodili navštěvovat častěji, dnes vás vídávám jen zřídka.“
Loial spěšně slezl ze svého velkého koně a obřadně se uklonil. „To já jsem poctěn, Stromový bratře. Tsingu ma choshih, T’ingshen.“
Zelený obr s úsměvem položil ogierovi ruku kolem ramen. Vedle Loiala vypadal jako dospělý muž vedle chlapce. „Nemluv o poctách, bratříčku. Zapějeme Stromové písně, vzpomeneme Velkých stromů a državy, a toužení ponecháme stranou.“ Prohlédl si ostatní, kteří právě sesedali z koní, a zahleděl se na Perrina. „Vlčí bratr! To se tedy opravdu vracejí staré časy?“
Rand na Perrina zazíral. Perrin zatím otočil koně tak, aby byl mezi ním a Zeleným obrem, a sklonil se k podpínce. Rand si byl jist, že se chce prostě vyhnout pátravému pohledu Zeleného obra. Ten však náhle oslovil Randa.