„Zvláštní šat to máš na sobě, Dračí dítě. To se kolo skutečně otočilo tak daleko? A lidé Draka se vrátili k První úmluvě? Ale ty nosíš meč. To není ani teď, ani tehdy.“
Rand si musel zvlhčit rty, než mohl promluvit. „Nevím, o čem to mluvíš. Co tím myslíš?“
Zelený obr se dotkl hnědé jizvy na hlavě. Chvíli vypadal zmateně. „Já... to nemůžu říci. Vzpomínky mám rozervané a často se mi ztrácejí, a většina toho, co zbylo, je jako listy, které navštívila housenka. Přesto, jsem si jist... Ne, je to pryč. Ale jste tu vítáni. Ty, Moirain Sedai, jsi pro mne nemalým překvapením. Toto místo bylo vytvořeno tak, aby je nikdo nenašel podruhé. Jak jsi se sem dostala?“
„Protože tě potřebuji,“ odvětila Moirain. „Já, svět tě potřebuje. Hlavně tě potřebuje svět. Přišli jsme sem hledat Oko světa.“
Zelený obr si povzdechl, a znělo to jako vítr šumící v hustě olistěných větvích. „Takže k tomu došlo opět. Tato vzpomínka zůstává celá. Temný se hýbe. Toho jsem se obával. S každým novým rokem se Morna snaží víc a víc dostat se až sem, a letos je ta snaha větší než kdy od počátku věků. Pojďte, vezmu vás.“
50
Setkání u Oka
Rand vedl ryzáka za Zeleným obrem spolu s ostatními z Emondovy Role, a všichni se rozhlíželi, jako by se nemohli rozhodnout, zda se dívat na Zeleného obra nebo na les. Zelený obr byl samozřejmě legendou, o něm a o stromu života se vyprávěly příběhy u každého krbu ve Dvouříčí, a to nejen dětem. Ale po Morně byly stromy a květiny větším zázrakem normálního života, i kdyby nebyl zbytek světa spoután krunýřem zimy.
Perrin se držel kousek vzadu. Když se Rand ohlédl, velký kudrnatý mladík vypadal, že netouží slyšet ani slovo z toho, co jim Zelený obr může říci. Tomu Rand rozuměl. Dračí dítě. Ostražitě Zeleného obra pozoroval. Ten kráčel vpředu s Moirain a Lanem a motýli ho obklopovali jako žlutočervený oblak. Co tím myslel? Ne. Ani to nechci vědět.
Přesto se mu šlo lehčeji, veseleji. Uvnitř pořád cítil neklid, ležel mu v žaludku, ale jeho strach se tak rozptýlil, jako by se vytratil úplně. Rand si nemyslel, že by měl čekat víc, ne když byla Morna o půl míle dál, i když měla Moirain pravdu a nic z ní sem nemohlo vstoupit. Ty tisíce pálících světýlek, které mu pronikly do kostí, zhasly. Ve chvíli, kdy vstoupil na území Zeleného obra, si byl jist. To on je uhasil, přemítal, Zelený obr a tohle místo.
Egwain to cítila také, i Nyneiva, ten klid a mír, tu útěšnou krásu. To Rand poznal. Rty měly zvlněné do poklidného úsměvu, prsty hladily kvítky, tu a tam se zastavovaly, aby si přičichly k některému z nich, a zhluboka dýchaly.
Když si toho Zelený obr všiml, podotkclass="underline" „Květy jsou tu na ozdobu. S rostlinami i lidmi je to stejné. Nevadí to, pokud si jich nevezmete příliš.“ A začal trhat tuhle jeden květ, tamhle další, nikdy však víc než dva z jedné rostliny. Nyneiva s Egwain brzy měly ve vlasech čepečky z květů, růžové šípkové růže a žluté zvonky a bílé bělozářky. Vědma měla cop jako růžovobílou zahrádku až k pasu. Dokonec i Moirain dostala světlý věnec z bělozářek, uvitý tak obratně, až se zdálo, že květiny stále ještě rostou.
Rand si nebyl jist, že opravdu nerostou. Zelený obr se i za chůze staral o svou lesní zahradu. Tiše rozmlouval s Moirain a zároveň pečoval o vše, co péči potřebovalo, aniž si toho byl zjevně vědom. Oříškové oči zachytily pokřivenou větévku na popínavé růži, kterou k podivnému růstu přinutila květy obsypaná větev jabloně. Zelený obr se zastavil, aniž by ustal v hovoru, a přejel rukou po ohybu. Rand si nebyl jist, zda ho nešálí zrak, nebo jestli se trny opravdu sklonily, aby tu zelenou ruku nepoškrábaly. Když vysoký Zelený obr odešel, větev rostla rovně a správně, a červené okvětní lístky se prolínaly s bílými jabloňovými květy. Pak se Zelený obr sklonil a položil dlaň na semínko ležící mezi kamínky, a když se narovnal, semenáček měl kořínky prorostlé kameny až do úrodné zeminy.
„Všechno musí růst tam, kde to je, podle vzoru,“ vysvětloval Zelený obr přes rameno, jako by se omlouval, „a čelit otáčení kola, ale Stvořiteli nevadí, když občas trošku pomohu.“
Rand provedl Rudocha kolem semenáčku a dával pozor, aby ho ryzákova kopyta nerozdrtila. Nepřipadalo mu správné zničit něco, co Zelený obr právě udělal, jenom proto, aby nemusel udělat krok navíc. Egwain se na něj usmála jedním z těch svých tajuplných úsměvů a dotkla se jeho ruky. S rozpuštěnými vlasy plnými květin byla překrásná, takže se na ni Rand usmíval, dokud se nezapýřila a nesklopila zrak. Budu tě chránit, pomyslel si. Ať se stane cokoliv, dohlédnu na to, abys byla v bezpečí. To přísahám.
Do srdce jarního lesa je Zelený obr odváděl ke klenutému otvoru ve svahu kopce. Byl to prostý kamenný oblouk, vysoký a bílý, a klenák tvořil kruh rozpůlený zvlněnou čárou na dvě poloviny, z nichž jedna byla drsná a druhá hladká. Prastarý symbol Aes Sedai. Otvor sám byl ve stínu.
Chvíli se všichni jenom mlčky dívali. Pak si Moirain sňala věneček z vlasů a jemně ho zavěsila na větvičku sladkůvky vedle oblouku. Její pohyb jako by všem vrátil řeč.
„Je to tam?“ zeptala se Nyneiva. „To, kvůli čemu jsme sem přišli?“
„Opravdu bych rád viděl strom života,“ řekl Mat, aniž odtrhl zrak od rozpůleného kruhu nad nimi. „Tak dlouho snad můžeme počkat, ne?“
Zelený obr obdařil Randa zvláštním pohledem a pak zavrtěl hlavou. „Avendesora není tady. Pod drsnými větvemi toho stromu už jsem neodpočíval celých dva tisíce let.“
„Strom života není to, kvůli čemu jsme sem přišli,“ prohlásila odhodlaně Moirain. Ukázala na oblouk. „Ale je to tam.“
„Já s vámi dovnitř nepůjdu,“ pravil Zelený obr. Motýli kolem něj zavířili, jako by je cosi podráždilo. „Byl jsem ustanoven strážcem již velice dávno, ale když přijdu příliš blízko, mám z toho divný pocit. Cítím se, jako bych byl na konci. Je s tím nějak spjat můj konec. Vzpomínám si na jeho stvoření. Aspoň na část. Aspoň...“ Oříškové oči měl zadumané, byl ztracen ve vzpomínkách, a dotkl se své jizvy. „Bylo to v prvních dnech po Rozbití světa, když radost z vítězství nad Temným zhořkla vědomím, že Stín ještě může vše rozbít. Stovka jich to vyrobila, mužů i žen, společně. Největší práce Aes Sedai se vždycky dělaly takhle, spojením saidínu a saidaru, jako je spojen i pravý zdroj. Zemřeli, všichni, aby to zůstalo čisté, když kolem nich byl svět rván na kusy. Věděli, že zemřou, a proto mne ustanovili jeho strážcem pro budoucí potřebu. Já pro to nebyl stvořen, ale všechno kolem se rozpadalo, a oni byli sami a já byl vše, co měli. Já pro to nebyl stvořen, ale držel jsem slovo.“ Shlédl na Moirain a kývl. „Držel jsem slovo, dokud to bylo nutné. A teď to končí.“
„Dodržel jsi slovo lépe než většina z nás, kdo tě ustanovili,“ pravila Aes Sedai. „Možná to neskončí tak špatně, jak se obáváš.“ Zelený obr pomalu zavrtěl zjizvenou listnatou hlavou. „Poznám, když přichází konec, Aes Sedai. Najdu si jiné místo, kde budu růst.“ Oříškově hnědé oči smutně přehlédly zelený les. „Možná jiné místo. Až vyjdete ven, ještě se uvidíme, bude-li na to čas.“ S tím odkráčel, a za ním se trousili motýli, až splynul s lesem tak dokonale, že by to nedokázal ani Lanův plášť.
„Co tím myslel?“ dožadoval se Mat. „Bude-li čas?“
„Pojďte,“ vyzvala je Moirain. S Lanem v patách prošla obloukem.
Když ji Rand následoval, nebyl si jist, co vlastně čeká. Na pažích mu naskočila husí kůže a vlasy na hlavě mu vstávaly. Ale byla to jenom obyčejná chodba, jejíž hladké stěny se mu klenuly nad hlavou jako oblouk, a mírně se stáčela dolů. I Loial tu měl dost místa. Bylo by tu dost místa i pro Zeleného obra. Podlaha tu byla hladká, napohled vypadala kluzká jako olej, ale přesto po ní kráčeli bezpečně. Na hladkých bílých stěnách se třpytily nespočetné skvrnky nevídaných barev, které vydávaly slabé měkké světlo i tehdy, když už sluncem ozářený oblouk zmizel za ohybem. Rand si byl jistý, že to světlo není přirozeného původu, ale také cítil, že je neškodné. Tak proč tě svrbí kůže? Kráčeli pořád dolů.