„Tam,“ ukázala nakonec Moirain. „Před námi.“
A chodba se otvírala do rozlehlého klenutého dómu, jehož drsná, rostlá skála byla na stropě posetá shluky zářících krystalů. Dole zabíralo celou jeskyni jezírko, pouze těsně podél stěny vedl chodníček tak pět kroků našíř. Jezírko mělo oválný tvar oka a jeho břehy byly lemovány nízkými plochými krystaly, které vydávaly slabší, ale ohnivější světlo než ty nahoře. Hladina byla hladká jako sklo a čistá jako Vinný střik. Rand cítil, že by do něj mohl hledět navěky, a stejně by nikdy nezahlédl dno.
„Tohle je Oko světa,“ řekla za ním tiše Moirain.
Jak se Rand užasle rozhlížel kolem sebe, uvědomil si, že dlouhé roky od jeho stvoření – už tomu bylo tři tisíce let – tu zapracovaly, když nikdo nepřicházel. Ne všechny krystaly dómu zářily stejně jasně. Některé svítily silněji, jiné slaběji. Některé poblikávaly a další byly jenom hrudky s mnoha ploškami, které jiskřily v odraženém světle. Kdyby zářily všechny krystaly, v dómu by bylo světlo jako za poledne, ale teď tu bylo jenom pozdní odpoledne. Chodníček byl pokryt prachem a kousky kamene, dokonce i krystaly. Dlouhá léta čekání, zatímco se kolo otáčelo a mlelo.
„Ale co to vlastně je?“ zeptal se nejistě Mat. „Tohle nevypadá jako voda, co jsem kdy viděl.“ Skopl do jezírka hroudu tmavého kamene velikosti své nohy. „Je...“
Kámen dopadl na sklovitý povrch a vklouzl do jezírka, aniž by žbluňkl, dokonce se neutvořily ani vlnky. Jak padal dolů, kámen se zvětšoval a rostl a jeho stěny slábly, až vytvořil kouli o velikosti hlavy, skrze niž Rand skoro viděl slabou skvrnu širokou, jako měl dlouhou paži. Pak to bylo pryč. Rand měl pocit, jako by měl vyskočit z kůže.
„Co je to?“ chtěl vědět, a šokovalo ho, jak jeho hlas zní ochraptěle.
„Dalo by se tomu říkat výtažek ze saidínu.“ Slova Aes Sedai se odrážela od stěn dómu. „Výtažek mužské polovice pravého zdroje, čistý výtažek síly, kterou vládli muži před Časem šílenství. Síla, která může vyspravit zámky Temného věznice, nebo je úplně rozbít.“
„Světlo na nás sviť a ochraňuj nás,“ zašeptala Nyneiva. Egwain se jí držela, jako by se za vědmou chtěla schovat. Dokonce i Lan neklidně zašoupal nohama, i když se netvářil nijak překvapeně.
Randa udeřil do ramene kámen, a on si uvědomil, že ustoupil až ke stěně, jak nejdál se od Oka světa mohl dostat. Kdyby mohl, byl by se procpal skálou. Mat se také tiskl ke stěně seč mohl. Perrin zíral na jezírko s polovytaženou sekerou. Oči mu svítily, žluté a ohnivé.
„Vždycky jsem byl zvědavý,“ ozval se neklidně Loial. „Když jsem o tom četl, vždycky mě zajímalo, co to je. Proč? Proč to udělali? A jak?“
„To nikdo živý neví.“ Moirain se už nedívala na jezírko. Pozorovala Randa a jeho dva přátele, pečlivě si je prohlížela a zvažovala je. „Ani jak, a teď už ani proč, známo je pouze to, že ho jednoho dne bude potřeba, a že ta potřeba bude největší a nejzoufalejší, jakou svět viděl. Možná i jakou kdy uvidí.
Mnoho z Tar Valonu se snažilo zjistit, jak by se tahle síla dala použít, ale je stejně nedotknutelná pro ženy, jako je měsíc pro psy. Pouze muž ji může usměrňovat, ale poslední muž Aes Sedai zemřel skoro před třemi tisíci lety. A přesto potřeba, kterou tenkrát viděli, byla zoufalá. Propracovali se skvrnou Temného na saidínu, aby to tu vytvořili, a udělali ho čistým věděvše, že přitom všichni zahynou. Muži Aes Sedai i ženy společně. Zelený obr mluvil pravdu. Největší divy věku pověstí byly vytvořeny tímto způsobem, když saidín a saidar pracovaly spolu. Všechny ženy v Tar Valonu, všechny Aes Sedai u všech dvorů a ve všech městech, dokonce i ty v zemích za Pustinou, včetně těch, které by ještě mohly žít za Arythským oceánem, by neměly ani špetku síly bez mužů, kteří by pracovali s nimi.“
Randa škrábalo v hrdle, jako by byl křičel. „Proč jsi nás sem přivedla?“
„Protože jste ta’veren.“ Z výrazu Aes Sedai se nedalo nic vyčíst. Oči se jí leskly, jak se do Randa vpíjela pohledem. „Protože Temný udeří tady, a protože se mu musí někdo postavit a zastavit ho, jinak Stín pokryje celý svět. Neexistuje větší potřeba než tahle. Vyjděme tedy znovu do slunečního světla, dokud je ještě čas.“
Aniž by čekala, zda ji budou následovat, vydala se zpátky chodbou s Lanem, který šel snad o trochu rychleji než obvykle. Egwain s Nyneivou si pospíšily za ní.
Rand se protáhl podél stěny – nedokázal se přimět přistoupit k tomu, co tvořilo jezírko, ani o krok blíž – a škrábal se chodbou zároveň s Matem a Perrinem. Byl by utíkal, kdyby to neznamenalo, že by musel pošlapat Egwain s Nyneivou a Moirain s Lanem. Nedokázal se přestat třást ani tehdy, když už byl bezpečně venku.
„Tohle se mi nelíbí, Moirain,“ říkala Nyneiva rozzlobeně, když na ně opět svítilo slunce. „Věřím, že nebezpečí je tak velké, jak tvrdíš, jinak bych tu nebyla, ale tohle je...“
„Konečně jsem vás našel.“
Rand sebou škubl, jako by se mu kolem krku stáhla smyčka. Ta slova, ten hlas... na chvilku měl dojem, že to je Ba’alzamon. Ale dva muži, kteří vyšli zpoza stromů, tváře zakryté kápí, neměli pláště v barvě zaschlé krve. Jeden měl plášť tmavošedý, ten druhý skoro stejně tmavý, ale zelený, a oba vypadali zatuchle i na vzduchu. A nebyli to mizelci, jejich pláště se ve větru vlnily.
„Kdo jste?“ Lan zaujal obezřetný postoj, ruku na jílci meče. „Jak jste se sem dostali? Jestli hledáte Zeleného obra...“
„On nás vedl.“ Ruka, která ukázala na Mata, byla stará a scvrklá, až skoro vůbec nepřipomínala ruku člověka, chyběly na ní nehty a klouby byly pokřivené jako uzly na provaze. Mat o krok ustoupil a oči se mu rozšířily. „Stará věc, starý přítel, starý nepřítel. Ale on není tím, koho hledáme,“ zakončil zeleně oděný muž. Ten druhý stál, jako by nikdy nehodlal promluvit.
Moirain se narovnala do celé své výšky, takže ani jednomu z přítomných mužů nesahala ani po ramena, ale náhle vypadala vysoká jako okolní kopce. Její hlas zněl jako hlas zvonu, když se ptala: „Kdo jste?“
Ruce odhrnuly kapuce a Rand vyvalil oči. Stařec byl ještě starší než starý, vedle něj by Cenn Buie vypadal jako dítě v rozpuku. Kůži na obličeji měl jako popraskaný pergamen, natažený pevně na lebeční kosti a pak ještě přitažený. Chomáčky štětinatých vlasů mu z olezlé lebky trčely na podivných místech. Uši měl svraštělé jako zbytky stařičké kůže. Oči měl zapadlé, až se zdálo, že se dívá z druhého konce tunelů. Ale ten druhý byl ještě horší. Celou hlavu mu dokonale zakrýval pevný černý kožený krunýř, jehož přední část však byla vypracována do dokonalé tváře mladého muže, bláznivě se smějícího, tváře šíleně se smějícího mladého muže, ztuhlé navěky v této grimase. Co skrývá, když ten druhý ukazuje, co ukazuje? Pak mu dokonce ztuhly i myšlenky, rozbily se na prach a byly odváty pryč.