„Říkají mi Aginor,“ oznámil ten starší. „A tohle je Balthamel. On už nemluví. Kolo za tři tisíce let věznění rozemele dokonale.“ Jeho zapadlé oči se zahleděly na oblouk. Balthamel se předklonil, oči masky se upíraly na otvor v bílém kameni, jako by chtěl rovnou vstoupit. „Tak dlouho bez toho,“ řekl tiše Aginor. „Tak dlouho.“
„Světlo ochraňuj...“ začal třesoucím se hlasem Loial, a když se na něj Aginor podíval, okamžitě se odmlčel.
„Zaprodanci,“ řekl Mat chraplavě, „jsou vázaní v Shayol Ghulu...“
„Byli.“ Aginor se usmál, jeho zažloutlé zuby vypadaly jako tesáky. „Někteří z nás už vázáni nejsou. Zámky slábnou, Aes Sedai. Jako Ishamael znovu chodíme světem, a brzy přijdou i ostatní. Ve svém zajetí jsem byl blízko tomuto světu, já a Balthamel, příliš blízko otáčejícímu se kolu, ale brzy bude veliký pán Temnoty opět volný a dá nám nová těla, a svět bude opět náš. Tentokrát nebudete mít žádného Luise Therina Rodovraha. Žádného Jitřního pána, aby vás zachránil. Teď víme, koho hledáme, a ty ostatní už nepotřebujeme.“
Lanův meč vylétl z pochvy tak rychle, že ho Rand ani nestačil sledovat. Přesto strážce zaváhal a přelétl očima od Moirain k Nyneivě. Obě ženy stály daleko od sebe, kdyby se postavil mezi jednu a Zaprodance, dostal by se dál od té druhé. Zaváhal jenom na zlomeček vteřiny, ale když nakročil, zvedl Aginor ruku. Bylo to opovržlivé gesto. Aginor luskl pokroucenými prsty, jako by zaháněl mouchu. Strážce odlétl zpátky, jako by ho udeřila obří pěst. S temným žuchnutím narazil Lan na kamenný oblouk a chvilku tam visel, než se zhroutil na bezvládnou hromádku a meč mu vypadl z natažené ruky.
„NE!“ zaječela Nyneiva.
„Buď zticha!“ nařídila jí Moirain, ale než se mohl někdo pohnout, vědma vytáhla nůž a utíkala k Zaprodancům s napřaženou krátkou čepelí.
„Světlo tě oslep,“ křičela a bodla Aginora do prsou.
Ten druhý Zaprodanec se pohnul jako had. Nyneivin úder ještě nedopadl, když Balthamel hrábl kůží obalenou rukou, popadl ji za bradu a prsty jí zabořil do tváří, až jí vytryskla krev a na kůži se jí pod tím tlakem objevily bílé skvrny. Nyneivu roztřásla od hlavy k patě křeč, jako by ji někdo švihal bičem. Nůž jí vypadl z bezvládných prstů. Balthamel ji zvedl ze země, přitáhl si ji ke kožené škrabošce a zíral do její roztřesené tváře. Nyneiva škubala nohama tak půl sáhu nad zemí a z vlasů jí padaly květiny.
„Skoro jsem zapomněl, jaké potěšení nám dává tělo.“ Aginor si olízl seschlé rty a znělo to, jako kdyby přejel hrubou kůží po kameni. „Ale Balthamel si pamatuje hodně.“ Rozesmáté rty na masce se ještě víc zkřivily, a zakvílení, které Nyneivě uniklo, pálilo Randa v uších, znělo tak zoufale, jako by jí vycházelo přímo z duše.
Náhle se pohnula Egwain, a Rand si všiml, že hodlá jít na pomoc Nyneivě. „Egwain, ne!“ křičel, ale ona se nezastavila. Když Nyneiva vykřikla, Rand sáhl po meči, ale teď toho nechal a vrhl se za Egwain. Vrazil do ní, než udělala třetí krok, a oba spadli na zem. Egwain přistála vespod, zalapala po dechu a Rand se okamžitě snažil dostat pryč.
Uvědomil si, že ostatní se hýbou také. Perrin zakroužil sekerou a oči mu divoce a zlatě plály. „Vědmo!“ zavyl Mat s dýkou ze Shadar Logothu v ruce.
„Ne!“ křičel Rand. „Nemůžete bojovat se Zaprodanci!“ Ale oni proběhli kolem něj, jako by ho neslyšeli, a oči upírali na Nyneivu a oba Zaprodance.
Aginor se na ně bez zájmu podíval... a usmál se.
Rand cítil, jak se nad ním zavlnil vzduch, jako by Aginor práskl obřím bičem. Mat s Perrinem ještě nebyli ani v půli cesty k Zaprodancům, když se zastavili, jako by narazili do zdi, a odhodilo je to zpátky, kde upadli na zem.
„Dobrá,“ řekl Aginor. „Vhodné postavení pro vás. Jestli se naučíte správně se před námi kořit, až nás budete uctívat, možná vás nechám naživu.“
Rand se rychle vyhrabal na nohy. Možná nemůže bojovat se Zaprodanci – to nemohl žádný obyčejný člověk – ale nenechá je ani na chvíli v přesvědčení, že se před nimi plazí po zemi. Snažil se pomoci Egwain na nohy, ale ona se po něm ohnala a vstala sama, přičemž si rozzlobeně oprašovala šaty. Mat s Perrinem se taky umíněně zvedali na nejisté nohy.
„Naučíte se to,“ řekl Aginor, „jestli chcete zůstat naživu. Teď, když jsem zjistil, co jsem potřeboval,“ očima zabloudil zpátky ke kamennému oblouku, „možná si udělám čas a poučím vás.“
„To se nestane!“ Zpoza stromů vystoupil Zelený obr a jeho hlas zněl, jako když blesk rozštípne prastarý dub. „Vy sem nepatříte.“
Aginor mu věnoval krátký, opovržlivý pohled. „Odejdi! Tvůj čas skončil, všichni tví druzi až na tebe se dávno obrátili v prach. Dožij ten čas, co ti ještě zbývá, a buď rád, že nám nestojíš za námahu.“
„Tohle je moje místo,“ pravil Zelený obr, „a vy tu neublížíte ničemu živému.“
Balthamel odhodil Nyneivu jako kus hadru a ona se jako zmačkaný hadr zhroutila, nevidoucí oči měla otevřené a údy se jí zkroutily, jako by se jí rozpustily všechny kosti. Kůží obalená ruka se zvedla a Zelený obr zařval, když se z lián, z nichž byl spleten, zvedl kouř. Vítr ve stromech zněl jeho bolestí.
Aginor se obrátil zpátky k Randovi a ostatním, jako by už byl Zelený obr vyřízen, ale ten udělal jeden dlouhý krok a mohutné olistěné ruce ovinul kolem Balthamela, zvedl ho ze země, přitiskl si ho k hrudi ze silných popínavých rostlin a začal ho drtit. Černá kožená maska se smála do oříškových očí potemnělých hněvem. Balthamel si hadovitými pohyby uvolnil ruce a popadl Zeleného obra za hlavu, jako by mu ji chtěl ukroutit. Tam, kde se jeho ruce dotkly Zeleného obra, se objevily plameny, liány se zkroutily a listí opadalo. Zelený obr zařval a ze spleti lián tvořících jeho tělo se začal hrnout temný dým. Řval pořád dál, jako by vše, čím byl tvořen, vycházelo z jeho úst spolu s dýmem, který mu stoupal ze rtů.
Náhle sebou Balthamel v sevření Zeleného obra trhl. Zaprodanec se ho snažil odstrčit, místo aby ho svíral. Máchl rukou v rukavici... a z černé kůže vyrazila tenoučká popínavka. Lišejník, takový, jaký tvoří prstence kolem stromů v hlubokém stínu lesa, mu utvořil prstence na pažích, náhle se z ničeho nic objevil zcela dorostlý, a rozrůstal se, aby ho pokryl celého. Balthamel se roztřásl a masku mu rozerval výhonek smrdníku, načež se do maličkých prasklinek na kožené tváři zanořil lišejník a rozšířil je, z očí masky vyrazily kopřivy a ústa mu rozervaly zelené muchomůrky.
Zelený obr odhodil Zaprodance na zem. Balthamel se svíjel a trhal sebou, jak další a další rostliny a houby prorůstaly tmavými místy, samé houby a býlí se spórami, které milují vlhko, se nafukovaly a rostly, rvaly mu šaty a kůži i maso – bylo to maso, co se na ten kratičký okamžik v zeleném vzteku objevilo? – na kousíčky, až ho pokryly celého, a zůstala jenom hromádka, nerozlišitelná od mnoha dalších ve stinné hlubině zeleného lesa, a ta hromádka se nehýbala.
Zelený obr se se zaúpěním znějícím, jako když se vlastní vahou odlamuje větev, zřítil na zem. Polovinu hlavy měl spálenou na uhel. Pořád z něj stoupaly proužky kouře jako šedé liány. Když s bolestí jemně položil zčernalou ruku na žalud, odpadávaly mu z paže lístky.
Země se zachvěla, když mu mezi prsty vyrazil dubový výhonek. Zelenému obru spadla hlava, ale semenáček se natahoval k obloze. Ze země se vynořily kořeny, zesílily, zanořily se pod zem, znovu vyrazily ven, a než se opět ponořily, ještě zesílily. Kmen tloustl a vytahoval se vzhůru, kůra šedla, praskala a stárla. Větve se rozrostly a ztěžkly, silné jako paže, silné jako člověk, a zvedly se, aby pohladily oblohu, hustě obalené zelenými listy a žaludy. Mohutná síť kořenů se rozrůstala do šířky a přitom obracela zemi jako pluh. Již tak silný kmen se otřásl a ještě zesílil, nyní byl silný jako dům. Pak nastal klid. A dub, který by tu klidně mohl stát již pět století, pokrýval místo, kde předtím byl Zelený obr, označuje tak hrobku jedné pověsti. Nyneiva ležela na pokroucených kořenech, které vyrostly tak, aby sledovaly obrys jejího těla, takže jí vytvořily lůžko. V koruně dubu zavzdychal vítr. Zdálo se, že šeptá na rozloučenou.