Dokonce i Aginor vypadal ohromeně. Pak zvedl hlavu a zapadlé oči mu hořely nenávistí. „Dost! Už je čas tohle skončit!“
„Ano, Zaprodanče,“ řekla Moirain, a její hlas byl studený jako led v hluboké zimě. „Už je čas!“
Aes Sedai zvedla ruku, a Aginorovi se pod nohama propadla zem. Z pukliny se vyvalily plameny, které vítr s řevem rozdmýchal do všech stran. Plamenný vír nasával listí, které jako by ztuhlo v červeně proužkovaný žlutý rosol čistého žáru. Uprostřed toho stál Aginor a pod nohama měl pouze vzduch. Zaprodanec vypadal poplašeně, ale pak se usmál a ustoupil stranou. Byl to pomalý krok, jako by se ho oheň snažil připoutat k místu, kde stál, ale udělal ho, a pak další.
„Utíkejte!“ nařídila Moirain. Tvář měla vypětím celou bílou.
„Všichni utíkejte!“ Aginor prošel vzduchem k okraji plamenů.
Rand si uvědomoval, že ostatní ustupují. Mat s Perrinem mu vyběhli ze zorného pole a Loiala jeho dlouhé nohy zanesly mezi stromy, ale jediné, co skutečně vnímal, byla Egwain. Stála tu ztuhlá, tvář bledou, oči zavřené. Rand si uvědomil, že to není strach, co ji drží. Snažila se vrhnout ten ubohoučký kousek síly, který zvládala, na Zaprodance.
Rand ji drsně popadl za ruku a otočil ji k sobě. „Poběž!“ křikl na ni. Egwain otevřela oči a podívala se na něj. Zlobila se na něj, že ji vyrušuje, a oči jí zároveň plály nenávistí k Aginorovi a strachem z něj. „Poběž,“ řekl Rand a postrčil ji ke stromům dost drsně na to, aby se rozběhla. „Utíkej!“ Jak se Egwain jednou pohnula, už utíkala dál.
Jenže Aginor k němu obrátil svou svraštělou tvář, a k Egwain běžící za ním. A Zaprodanec vykročil skrze plameny, jako by ho to, co Aes Sedai dělala, vůbec nezajímalo. Vykročil k Egwain.
„Ji ne!“ zařval Rand. „Světlo tě spal, ji ne!“ Popadl kámen a hodil ho, chtěje tím přilákat Aginorovu pozornost. V půli cesty k Zaprodancově tváři se kámen proměnil v hrst prachu.
Rand zaváhal jen chvilku, jen na tak dlouho, aby se stačil ohlédnout přes rameno a přesvědčit se, že je Egwain schovaná mezi stromy. Aginora stále obklopovaly plameny a místy mu doutnal plášť, ale šel, jako by měl všechen čas na světě, a okraj ohně už byl blízko. Rand se otočil a rozběhl se. Za sebou zaslechl Moirain. Začala ječet.
51
Proti Stínu
Půda se směrem, který si Rand vybral, zvedala, ale strach mu propůjčil křídla, a tak polykal zemi dlouhými kroky a dral se rozkvetlými keři a spletí šípkových růží, strhával okvětní lístky a nestaral se, jestli mu trny drásají oděv či kůži. Moirain přestala ječet. Nejdřív se zdálo, že vůbec nepřestane, každé zaječení bylo ochraptělejší než to předchozí, ale Rand věděl, že dohromady to trvalo jenom chviličku. Chviličku, než bude mít Aginora zase za patami. Věděl, že Aginor půjde po něm. S jistotou si to přečetl v jeho zapadlých očích v oné poslední vteřině, než ho hrůza pohnula k běhu.
Svah tu byl ještě strmější, ale Rand se škrábal dál, zachytával se rukama podrostu a kamení a vytahoval se nahoru. Zpod nohou se mu sypala hlína a listí, až nakonec lezl po čtyřech, když byla stráň příliš příkrá. Před ním, o kousek výš, se zem trochu narovnala. Rand, lapaje po dechu, vylezl ještě těch posledních pár sáhů, postavil se. Zůstal stát a chtělo se mu hlasitě zavýt.
Deset kroků před ním se kopec prudce svažoval dolů. Rand věděl, co tam uvidí, dřív, než k tomu místu došel, ale stejně těch pár kroků udělal, a každý krok byl těžší než ten předchozí, a on pořád doufal, že najde nějakou stezičku, kozí chodníček, cokoliv. Na kraji se podíval dolů, podél dvacet sáhů hlubokého srázu, kamenné stěny rovné jako ohoblované dřevo.
Musí existovat nějaká cesta. Vrátím se a najdu cestu kolem. Vrátím se a...
Když se otočil, už tam byl Aginor, právě dorazil na vrcholek. Zaprodanec vystoupil nahoru bez nejmenších těžkostí, kráčel po příkrém svahu, jako by to byla rovina. Z té napjaté pergamenové tváře plály hluboko zapadlé oči. Teď ten obličej vypadal jaksi méně svraštělý, masitější, jako by se Aginor cestou něčím dobře nakrmil. Oči upíral na Randa a přesto, když promluvil, hovořil Aginor spíš k sobě.
„Ba’alzamon odmění tak, jak by se smrtelníkovi ani nesnilo, toho, kdo mu tě přivede do Shayol Ghulu. Jenže mé sny sahaly dál než sny jiných, a smrtelnost jsem za sebou zanechal už před tisíci lety. Jaký v tom bude rozdíl, jestli budeš velkému pánu Temnoty sloužit živý, nebo mrtvý? Žádný, až kam se prostírá Stín. Proč bych se měl s tebou dělit o moc? Proč bych měl před tebou poklekat? Já, který se postavil Luisi Therinu Telamonovi v samotných síních Služebníků. Já, který jsem vrhl svoji moc proti Jitřnímu pánu a střetl jsem se s ním úder proti úderu. Myslím, že ne.“
Rand měl v ústech vyprahlo jako na poušti. Jazyk měl stejně scvrklý, jako byl svraštělý celý Aginor. Okraj propasti mu zaskřípěl pod nohama a kus skály odpadl. Rand se neodvažoval ohlédnout, ale slyšel, jak se kamení odráží od holé stěny, jako by se odráželo i jeho tělo, kdyby ustoupil o další coul. Tehdy si poprvé uvědomil, že před Zaprodancem ustupuje. Kůže ho svědila, až měl pocit, že kdyby se podíval, viděl by, jak se kroutí, jenom kdyby mohl odtrhnout zrak od Zaprodance. Musí přece existovat nějaký způsob, jak mu uniknout. Nějaká cesta k úniku! Musí být! Nějaká esta!
Náhle cosi ucítil, uviděl to, i když věděl, že to není vidět. Od Aginora se táhl zářící provaz, vedl za něj, bílý jako sluneční světlo viděné skrze nejčistší mrak, těžší než kovářova ruka, lehčí než vzduch, spojující Zaprodance s něčím v neznámé dálavě, něčím na dosah Randovy ruky. Provaz tepal, a s každým tepem Aginor sílil, byl masitější, muž vysoký a silný jako Rand sám, muž tvrdý jako strážce, nebezpečnější než Morna. A přesto kromě té zářící šňůry Zaprodanec jako by ani neexistoval. Ta šňůra byla všechno. Bzučela. Zpívala. Volala Randovu duši. Jeden jasný pramínek se zvedl, natáhl se a dotkl se Randa a Rand zalapal po dechu. Naplnilo ho Světlo, které by mělo pálit, když jenom hřálo, a jeho dotyk mu vyhnal z kostí ten mráz jako z hrobky. Pramínek zesílil. Musím se dostat odsud!
„Ne!“ zařval Aginor. „Ty to nesmíš mít! To je moje!“
Rand se nehýbal. Zaprodanec také ne. A přesto bojovali tak jistě, jako by se váleli v prachu. Aginorovi stékal pot po tvářích, které už nebyly svraštělé, už nebyly staré, teď to byl obličej muže v nejlepších létech. V Randovi to tepalo stejně jako tepala ta šňůra, jako by to tlouklo srdce světa. Naplnilo to celou jeho bytost. Světlo plnilo jeho mysl, až na to, co bylo jeho já, zbyl jenom maličký koutek. Rand kolem toho koutku ovinul prázdnotu a zakryl ho prázdným prostorem. Pryč!
„Moje!“ vřískal Aginor. „Moje!“
Randovým tělem se šířilo teplo, teplo slunce, sluneční záře, až vyšlehla, strašlivá záře světla, záře Světla. Pryč!