„Moje!“ Aginorovi vylétly z úst plameny a prorazily jeho očima, jako by to byly ohnivé oštěpy. Aginor zavřískl.
Pryč!
A Rand už nebyl na vrcholku kopce. Kmital v souladu se Světlem, jež ho zaplavilo. Hlava mu nesloužila, světlo a žár ho oslepily. Světlo. Uprostřed prázdnoty Světlo oslepilo jeho mysl a zcela ho ochromilo.
Rand stál v širokém horském průsmyku obklopen zubatými černými štíty, které připomínaly chrup Temného. Bylo to skutečné. Byl tam. Cítil skálu pod nohama a mrazivý vítr ve tváři.
Kolem něj se odehrávala bitva, nebo spíš konec bitvy. Ozbrojení muži na ozbrojených koních, celí v zářící oceli, nyní uprášené, sekali a bodali do poštěkávajících trolloků nesoucích sekery s bodcem a kosiny. Někteří muži bojovali opěšalí, když jejich koně padli, a koně v pancířích cválali mezi bojujícími s prázdnými sedly.
Mezi všemi se pohybovali mizelci, jejíchž půlnoční pláště na nich nehybně visely, i když se jejich tmaví koně hnali cvalem, a kdykoliv se rozmáchli svými světlo pohlcujícími meči, muži umírali. Do Randa udeřil hluk, tloukl do něj a odrážel se od té cizoty, která ho držela za hrdlo. Třeskot oceli o ocel, funění a vrčení zápasících mužů i trolloků, křik umírajících mužů a trolloků. Nad vším tím rámusem povlávaly ve zvířeném prachu praporce. Černý jestřáb faldarský, stříbrný zajíc Shienaru a další. A praporce trolloků. Rand měl kolem sebe jenom kousek místa, nicméně spatřil lebku s rohy dha’belů, krvavě rudý trojzubec ko’balů a železnou pěst dei’monů.
Ale byl to skutečně konec bitvy, přestávka, kdy se lidé i trolloci stáhli, aby se znovu seskupili. Nikdo si Randa zřejmě nevšiml. Bojovníci zasadili pár posledních úderů a rozběhli se od sebe, cválajíce či vrávorajíce, na protější konec průsmyku.
Rand zjistil, že stojí na tom konci průsmyku, kde se znovu šikují lidé, jejichž korouhve povlávají pod lesklými hroty kopí. Zranění muži se kymáceli v sedlech. Koně bez jezdců se vzpínali a cválali kolem. Bylo zřejmé, že další střet už lidé nevydrží, stejně jako bylo zřejmé, že se připravují k poslednímu útoku. Teď ho někteří z nich zahlédli. Muži se zvedali ve třmenech a ukazovali na něj. Jejich výkřiky k němu doléhaly jako pípání.
Rand se potácivě otočil. Síly Temného vyplňovaly opačný konec průsmyku, ježily se tam černé píky a hroty oštěpů se zvedaly až na horská úbočí, která byla díky masám trolloků ještě černější. Shienarské voje proti tomu vypadaly uboze. Stovky mizelců přejížděly před hordou, zuřící trolloci s mohutnými těly přitom ve strachu odvraceli čenichy a ustupovali, aby mizelci měli dost místa. Nad hlavami jim kroužili draghkarové na kožnatých křídlech, a jejich křik přehlušil i vítr. Půllidé ho už také zahlédli, ukázali na něj, a draghkarové se otočili a vrhli se dolů. Dva. Tři. Šest jich bylo. Pronikavě vřeštěli a řítili se na něj.
Rand na ně hleděl. Naplnil ho žár, spalující žár, jako by se dotkl slunce. Jasně draghkary viděl. Bezduché oči v bledých lidských tvářích, okřídlená těla, která v sobě neměla pranic lidského. Strašlivý žár. Žár, v němž vše pukalo.
Z čisté oblohy sjely blesky, každý ostrý a jiskřivý, spalující oči, a každý zasáhl jednu černou okřídlenou postavu. Lovecký pokřik se změnil v křik umírajících a zuhelnatělí tvorové popadali a nebesa byla opět čistá.
Žár. Strašlivý žár Světla.
Rand padl na kolena. Měl dojem, že slyší, jak mu na lících syčí slzy. „Ne!“ Tiskl trsy tuhé trávy, aby se držel aspoň něčeho skutečného. Tráva vzplanula. „Prosím, neeeeeee!“
S jeho hlasem se zvedl vítr, zavyl s jeho hlasem, zařval s jeho hlasem a hnal se průsmykem, přičemž cestou rozdmychal plameny v ohnivou stěnu, která se hnala od něj směrem k trollokům rychleji než tryskem se řítící kůň. A hory se třásly jejich křikem, křikem skoro tak hlasitým, jako byl vítr a Randův hlas.
„To musí skončit!“
Rand bušil pěstmi do země a země duněla jako gong. Na kamenité půdě si Rand odřel ruce a země se třásla. Půdou kolem něj se rozbíhaly vlnky, které se zvedaly, až to byly vlny hlíny a kamení, zvedající se nad trolloky a mizelce. Nad nimi se rozlomily, jako se hory rozbíjely pod jejich kopyty. Vojskem trolloků se prohnala zpěněná masa těl a úlomků skal. Ti, co zůstali stát, byli pořád mocným nepřítelem, ale teď jich nebylo ani dvakrát tolik co lidí, a ve strachu se zmateně motali sem a tam.
Vítr utichl. Jekot utichl. Země se uklidnila. Prach a kouř v průsmyku se znovu usadily a obklopily Randa.
„Světlo tě oslep, Ba’alzamone! Tohle musí skončit!“
TO NENÍ TADY.
To, z čeho se Randovi rozkmitaly lebeční kosti, nebyla jeho myšlenka.
JÁ SE TOHO NEBUDU ÚČASTNIT. JENOM VYVOLENÝ MŮŽE UDĚLAT, CO MUSÍ BÝT VYKONÁNO, POKUD BUDE CHTÍT.
„Kde?“ Rand to nechtěl vyslovit, ale nemohl si pomoci. „Kde?“
Opar, jenž ho obklopoval, se rozdělil, takže se vytvořila kupole čistého vzduchu deset sáhů vysoká, podepřená vzdouvajícím se kouřem a prachem. Před Randem se zvedalo schodiště nahoru k temnotě, která zahalila slunce.
TADY NE.
Mlhou k němu z opačného konce země dolehl výkřik. „Světlo si tak přeje!“ Zemi znovu rozechvělo dunění kopyt, jak lidské voje vyrazily k poslednímu útoku.
V prázdnotě, ve své mysli, Rand zažil chvilkovou paniku. Útočící jezdci ho nemohli ve zvířeném prachu vidět. Přeženou se přímo přes něj. Větší část jeho mysli si chvějící se země nevšímala, jako by to byla maličkost nedůstojná jeho pozornosti. Poháněl ho tupý hněv a Rand vykročil na první schod. Tohle musí skončit!
Obklopila ho temnota, dokonalá čerň naprosté nicoty. Schody tu byly stále, visely ve tmě pod jeho nohama a táhly se nahoru. Když se Rand ohlédl, schody za ním mizely, ztrácely se do nicoty, do nicoty, která ho obklopovala. Ale ta šňůra tu byla pořád, táhla se za ním, zářící linka, která se zmenšovala, až v dálce zmizela docela. Nebyla tak silná jako předtím, ale stále tepala, vháněla do něj sílu, vháněla do něj život, plnila ho Světlem. Šplhal dál. Připadalo mu, že šplhá celou věčnost. Celou věčnost, pár minut. Čas se v nicotě zastavil. Čas běžel rychleji. Rand šplhal dál, až se před ním náhle objevily dveře, jejichž povrch byl drsný, plný třísek a starý, byly to dveře, na které se dobře pamatoval. Dotkl se jich a dveře se rozlétly na kusy. Ještě než dopadly, Rand prošel a z ramen mu odpadávaly kousky roztříštěného dřeva.
Komnata byla také stejná, jakou si ji pamatoval, šílená pruhovaná obloha za balkonem, rozteklé stěny, leštěný stůl a strašlivý krb, v němž burácely plameny, které nevydávaly teplo. Některé z těch tváří, které tvořily krb, se kroutily bolestí, mlčky křičely a vytahovaly zasuté vzpomínky, jako by je Rand znal, ale on si kolem sebe udržoval prázdnotu a vznášel se sám v sobě, v té prázdnotě. Byl sám. Když se podíval do zrcadla na stěně, byla tam jeho tvář stejně zřetelná, jako by to byl on sám. V prázdnotě je klid.
„Ano,“ řekl Ba’alzamon od krbu. „Myslel jsem si, že Aginora přemůže jeho chamtivost. Ale nakonec v tom není žádný rozdíl. Bylo to dlouhé pátrání, ale teď skončilo. Ty jsi tady a já tě znám.“
Uprostřed Světla se vznášela prázdnota a uprostřed prázdnoty plul Rand. Natáhl se k půdě svého domova a ucítil tvrdou skálu, nepoddajnou a vyschlou, kámen bez slitování, kde mohou přežít jenom ti nejsilnější, jenom ti, kteří jsou tvrdí jako ty hory. „Utíkání už mě unavilo.“ Nemohl uvěřit, že mluví tak klidně. „Unavilo mě, jak pořád vyhrožuješ mým kamarádům. Už nebudu utíkat.“ Rand si všiml, že Ba’alzamon má také šňůru. Černou šňůru, mnohem silnější, než byla ta jeho, tak tlustou, že by se do ní pohodlně vešlo lidské tělo, a přesto by se šňůra sama pohodlně vešla do Ba’alzamona. S každým tepem ta černá žíla pohlcovala světlo.