„Myslíš, že je v tom nějaký rozdíl, jestli utečeš, nebo zůstaneš?“ Plameny v Ba’alzamonových ústech se zasmály. Tváře v krbu plakaly nad veselostí jejich pána. „Už jsi mi utekl mnohokrát, a pokaždé jsem tě dohnal a donutil tě spolknout tu tvou pýchu okořeněnou tvými slzami. Mnohokrát ses mi postavil a bojoval, aby ses pak přede mnou plazil, poražený a žadonící o slitování. Máš jenom dvě možnosti, červe, a jenom tyhle dvě: buď poklekneš u mých nohou a budeš mi dobře sloužit, a já ti dám moc nad všemi trůny, nebo se staneš hloupou loutkou Tar Valonu a budeš křičet, až tě budou drtit na prach.“
Rand přešlápl a ohlédl se ke dveřím, jako by hledal cestu k úniku. Ať si to Temný klidně myslí. Za těmi dveřmi byla pořád černá nicota rozdělená zářícím vláknem, které vycházelo z jeho těla. A i tam venku se táhlo to Ba’alzamonovo těžší vlákno, tak černé, že bylo proti temnotě zřetelné jako proti sněhu. Dvě šňůry tepaly jako srdečnice, střídavě, jedna proti druhé, a světlo jen tak tak odolávalo vlnám temnoty.
„Jsou i jiné možnosti,“ řekl Rand. „To kolo tká vzor, ne ty. Z každé pasti, kterou jsi mi nastražil, jsem ti unikl. Unikl jsem tvým mizelcům a trollokům, unikl jsem temným druhům. Vystopoval jsem tě až sem a zničil cestou tvoje vojsko. Ty netkáš vzor.“
Ba’alzamonovi vzplály v očích hotové hranice. Rty se mu nehýbaly, ale Rand měl dojem, že slyší nadávku míněnou pro Aginora. Pak oheň pohasl a ten obyčejný lidský obličej se zvlnil v úsměvu, při němž Randa zamrazilo i přesto, že ho hřálo Světlo.
„Hlupáku, mohu pozvednout jiné vojsko. Vojsko, o jakém se ti ani nesnilo, teprve přijde. A žes mne stopoval? Ty ubohý červe pod kamenem, ty žes mne stopoval? Já začal utvářet tvůj osud v den, kdy ses narodil, osud, který tě měl zavést buď do hrobu, nebo sem. Aielanka, které jsem dovolil uprchnout, a která přežila tak dlouho, aby mohla předat slova, která budou znít celá léta. Jain Dlouhokroký, hrdina,“ vyslovil to jízlivě, „kterého jsem označil za hlupáka a poslal ho k ogierům, a jenž si myslel, že se ode mě osvobodil. Černé adžah, které se plazí jako červi po břiše po celém světě, aby tě vypátraly. Já tahám za provázky a amyrlinin stolec tancuje a myslí si, že řídí události.“
Prázdnota se zachvěla. Rand ji spěšně upevnil. On ví všechno. Mohl to udělat. Mohlo to být tak, jak říká. Prázdnotu prohřálo Světlo. Objevila se pochybnost a byla umlčena, až zůstalo jenom semínko. Rand se namáhal, aniž by věděl, zda chce to semínko pohřbít, nebo vypěstovat. Prázdnota se ustálila, menší než předtím, a on plul v jezeře klidu.
Ba’alzamon si zřejmě ničeho nevšiml. „Příliš nezáleží ani na tom, budeš-li živ, či mrtev, pouze tobě by na tom mělo záležet, a taky na tom, jakou sílu bys mohl získat. Budeš mi sloužit buď ty, nebo tvoje duše. Ale byl bych raději, kdybys přede mnou poklekl živý. Poslal jsem do tvé vesnice pouze jednu pěst trolloků, když jsem jich mohl poslat tisíc. Poslal jsem proti tobě jen jednoho temného druha, kde jich mohly přijít stovky, zatímco jsi spal. A ty, hlupáku, je dokonce ani všechny neznáš, ani ty před sebou, ani ty za sebou, ani ty po svém boku. Jsi můj, vždy jsi mi patřil, jsi můj chrt na vodítku, a já tě přivedl sem, abys poklekl přes svým pánem, nebo zahynul a nechal pokleknout svou duši.“
„Odmítám tě. Nemáš nade mnou žádnou moc, a já před tebou klečet nebudu, ani živý, ani mrtvý.“
„Podívej,“ vyzval ho Ba’alzamon. „Podívej.“ Rand neochotně otočil hlavu.
Stála tam Egwain. A Nyneiva. Byly bledé a vyděšené, s květinami ve vlasech. A další žena, jen o málo starší než vědma, tmavooká a nádherná, oděná v šatech Dvouříčí, kolem krku věnec květů jasných barev.
„Matko?“ vydechl, a ona se usmála úsměvem plným beznaděje. Jeho matka se usmála. „Ne! Moje matka je mrtvá, a ty druhé dvě jsou před tebou v bezpečí. Odmítám tě!“ Egwain s Nyneivou se rozplynuly, změnily se v mlhu a zmizely. Kari al’Thorová tam stála dál a oči měla rozšířené strachem.
„Aspoň ona,“ prohodil Ba’alzamon, „je moje, a já si s ní mohu dělat, co se mi zachce.“
Rand zavrtěl hlavou. „Odmítám tě.“ Musel ze sebe ta slova vynutit. „Ona je mrtvá a v bezpečí před tebou, ve Světle.“
Rty jeho matky se zachvěly. Po lících jí stékaly slzy, a každá ho pálila jako kyselina. „Pán hrobů je silnější, než býval, synáčku,“ řekla. „Dosáhne dál. Otec lží má pro neopatrné duše medový jazyk. Synáčku můj. Můj jediný, drahý synku. Ušetřila bych tě, kdybych mohla, ale on je teď mým pánem, a jeho rozmary zákonem mého bytí. Musím ho poslouchat a plazit se u jeho nohou. Prosím, synáčku. Prosím, pomoz mi. Pomoz mi. Pomoz mi! PROSÍM!“
Když se k ní přiblížili mizelci s odhalenými tvářemi, bledými bezokými, zakvílela. Bezkrevnýma rukama z ní servali šaty, rukama, v nichž drželi kleště, skřipce, věci, které bodaly a pálily a šlehaly její nahou kůži. Její křik neměl konce.
Rand křičel spolu s ní. Prázdnota v jeho mysli vřela. V ruce se mu objevil meč. Ne čepel se znamením volavky, ale čepel ze světla, čepel Světla. Ve chvíli, kdy meč pozvedal, vyšlehl z jeho hrotu bílý blesk, jako by se čepel sama natáhla. Blesk udeřil do nejbližšího mizelce, komnatu naplnil zášleh oslepujícího světla, které půllidi prosvítilo jako svíčka prosvítí papír, propálilo se jimi a oslepilo Randa.
Z té jasné záře zaslechl šepot. „Děkuji ti, synáčku. Světlo. Požehnané Světlo.“
Záře pohasla a Rand byl sám v komnatě s Ba’alzamonem. Ba’alzamonovi žhnuly oči jako Jámy smrti, ale před mečem ustupoval, jako by to vskutku bylo samo Světlo. „Hlupáku! Sám sebe zničíš! Takhle ho nemůžeš ovládat, ještě ne! Ne, dokud tě to nenaučím!“
„Je konec,“ prohlásil Rand a máchl mečem po Ba’alzamonově černé šňůře.
Když meč dopadl, Ba’alzamon zaječel. A ječel, až se třásly stěny, jeho nekonečné vytí sílilo, když čepel Světla rozdělila jeho šňůru ve dví. Rozseknuté konce se oddělily, jako by byla šňůra předtím hodně napjatá. Konec táhnoucí se do nicoty venku se začal kroutit a odskočil zpátky. Druhý konec sebou švihl směrem k Ba’alzamonovi a srazil ho do krbu. Tiché výkřiky mučených tváří se změnily v tichý smích. Stěny se otřásly a popukaly. Podlaha se vzdula a ze stropu začaly padat kusy kamene.
Všechno kolem něj se rozpadalo a Rand ukázal mečem na Ba’alzamonovo srdce. „Je konec!“
Z čepele vyšlehlo světlo a zatřpytilo se ve spršce ohnivých jisker, jako by to byly krůpěje doběla roztaveného kovu. Ba’alzamon zakvílel a zvedl ruce v marné snaze zabránit úderu. Z očí mu vyšlehly plameny a připojily se k ostatním plamenům, když se vzňal kámen, kámen praskajících zdí, kámen propadající se podlahy, kámen pršící ze stropu. Rand cítil, jak se jasné vlákno, které se na něj upínalo, ztenčuje, až zůstala jenom matná záře, ale namáhal se dál, protože nevěděl, co udělal, ani jak, věděl jenom, že tohle musí skončit. To musí skončit!
Komnata byla plná ohně, pevných plamenů. Rand viděl, jak se Ba’alzamon scvrkává jako list, slyšel jeho vytí, cítil, jak se mu jeho jekot zadírá do masa. Plamen se změnil v čisté bílé světlo, jasnější než slunce. Pak ve vláknu uhasla i poslední jiskřička a Rand padal nekonečnou temnotou a Ba’alzamonovým slábnoucím vytím. Cosi ho s nesmírnou silou udeřilo, změnilo ho to v rosol, a ten rosol se třásl a ječel, jak mu v útrobách zuřil oheň, a hladový chlad planul bez konce.