52
Není začátek ani konec
Nejdřív si uvědomil, že svítí slunce. Putovalo po bezmračné obloze a svítilo mu do nehybných očí. Připadalo mu, že se pohybuje trhaně a v nárazech, několik dní stálo na místě a pak se v proudu světla vrhlo kupředu, poskočilo k obzoru a den pomalu končil. Světlo. To by mělo něco znamenat. I když to bylo cosi nového. Mohu myslet. Já znamená mne. Pak přišla bolest, vzpomínka na zuřící horečku. Po celém těle měl podlitiny, jak ho předtím roztřásla zima jako hadrovou panenku. A zápach. Mastný zápach spáleniny, kterého měl plný nos, plnou hlavu.
S rozbolavělými svaly se začal zvedat. Dostal se na kolena. Nechápavě zíral na olejovitý popel, v němž ležel, popel rozházený po celém vrcholku kopce, rozmazaný po kamenech. V uhlících ležely kousky zelené látky, proužky s ohořelými okraji, které unikly plamenům.
Aginor.
Zvedl se mu žaludek. Snažil se setřít si černé šmouhy popela ze šatů a zároveň se odsunul od pozůstatků Zaprodance. Slabě po sobě plácal rukama, ale stejně to nebylo k ničemu. Snažil se použít obě ruce a upadl na tvář. Pod očima měl kolmý sráz, hladká skála se mu točila před očima a hlubina ho přitahovala. Zamotala se mu hlava a on zvracel přes okraj útesu.
Roztřeseně se po břiše odplazil zpátky, až měl před očima pouze pevnou skálu, a pak se obrátil na záda a lapal po dechu. S námahou vytáhl meč z pochvy. Na rudé látce bylo jen pár šmouh od sazí. Když si meč přidržel před očima, ruce se mu třásly. Musel použít obě ruce. Byla to čepel se znamením volavky – Znamení volavky? Ano. Tam. Můj otec - ale z obyčejné oceli. Teprve na třetí chabý pokus se mu podařilo vrátit meč zpátky do pochvy. Bylo to cosi jiného. Nebo tam byl jiný meč.
„Já se jmenuji,“ řekl po chvíli, „Rand al’Thor.“ Vracely se mu další vzpomínky, udeřily ho jako olověná koule a on zaúpěl. „Temný,“ šeptal si pro sebe. „Temný je mrtvý.“ Už nebylo nutné dávat si pozor. „Šej’tan je mrtvý.“ Svět jako by se zakolébal. Rand se třásl tichým veselím, až se mu z očí vyřinuly slzy. „Šej’tan je mrtvý!“ Smál se obloze. Další vzpomínky. „Egwain!“ To jméno znamenalo cosi velice důležitého.
S bolestí se postavil na nohy a kymácel se jako vrba ve vichřici. Proklopýtal kolem Aginorova popela, aniž se na něj podíval. Už to není důležité. První, strmější část kopce překonal spíš pádem než šplháním, padal a chytal se keřů kolem. Než dorazil na rovnější půdu, pohmožděniny ho bolely dvakrát víc než předtím, ale našel sílu se postavit, byť jen tak tak. Egwain. Klopýtavě se rozběhl. Jak se prodíral houštinou, pršelo na něj listí a okvětní plátky. Musím ji najít. Kdo je to?
Údy se mu komíhaly spíš jako stébla trávy, rozhodně se nepohybovaly tak, jak chtěl on. Zavrávoral a upadl na strom. Narazil do kmene tak tvrdě, až zachrčel. Na hlavu mu pršelo listí a on tiskl tvář k drsné kůře a držel se kmene, aby neupadl. Egwain. Odstrčil se od kmene a spěchal dál. Skoro vzápětí zakopl znovu a málem upadl, ale jak začal padat, přinutil nohy k činnosti a popoběhl, takže klopýtal dál slušným tempem, a neustále byl jen o krok napřed před pádem na obličej. Při pohybu ho začaly nohy poslouchat lépe. Postupně zjistil, že běží vzpřímeně, švihá rukama a dlouhé nohy ho nesou přískoky dolů ze stráně. Vřítil se na mýtinu. Nyní byla napůl zaplněná rozsochatým dubem označujícím hrob Zeleného obra. Stál tu bílý kamenný oblouk s prastarým znamením Aes Sedai a zčernalá, zející jáma, kde se oheň a vítr pokusily polapit Aginora a nepovedlo se jim to.
„Egwain! Egwain, kde jsi?“ Vzhlédla k němu hezoučká dívka s velkýma očima, klečící pod košatým dubem, s květinami a zhnědlým dubovým listím ve vlasech. Byla štíhlá a mladá a vyděšená. Ano, tohle je ona. Samozřejmě. „Egwain, díky Světlu, jsi v pořádku.“
Byly s ní další dvě ženy, jedna s očima štvance a dlouhým copem, stále ozdobeným několika bělozářkami. Ta druhá ležela natažená na zemi, s hlavou podloženou složenými plášti, jejíž vlastní nebesky modrý plášť jen tak tak zakrýval potrhané šaty. Na okázalém šatu měla ohořelé skvrny a trhliny a tvář bledou, ale oči měla otevřené. Moirain. Ano, Aes Sedai. A vědma, Nyneiva. Všechny tři ženy se na něj napjatě dívaly, ani nemrkly.
„Jsi v pořádku, Egwain, že ano? Egwain? Neublížil ti?“ Už mohl jít rovně – při pohledu na ni se mu chtělo tančit, i přes všechny podlitiny – ale ještě rád se vedle nich se zkříženýma nohama posadil.
„Pak už jsem ho vůbec neviděla, když jsi strčil...“ Tvářila se nejistě. „A co ty, Rande?“
„Jsem v pořádku.“ Zasmál se. Dotkl se jejího líčka a napadlo ho, jestli si jenom nepředstavoval, že se odtáhla. „Chvilku si odpočinu, a budu jako znovuzrozený. Nyneivo? Moirain Sedai?“ Ta jména mu připadala nová.
Vědma měla v mladé tváři staré, prastaré oči, ale zavrtěla hlavou. „Pár modřin,“ řekla a stále na něj upírala zrak. „Moirain je jediná... jediná z nás, kdo je opravdu zraněný.“
„Utrpěla jsem větší újmu na své pýše než co jiného,“ utrousila podrážděně Aes Sedai a zatahala za plášť, kterým byla přikrytá. Vypadala jako po dlouhé nemoci nebo tvrdé námaze, ale i přes tmavé kruhy pod očima se dívala bystře a vypadala při síle. „Aginor byl překvapený a rozzlobený, že jsem ho zadržela tak dlouho, ale naštěstí na mě neměl čas. Samotnou mě překvapilo, že jsem ho udržela tak dlouho. Ve věku pověstí se Aginor mocí skoro vyrovnal Rodovrahovi a Ishamaelovi.“
„Temný a všichni Zaprodanci,“ citovala Egwain slabým, nejistým hlasem, „jsou zavřeni v Shayol Ghulu, zavřel je tam Stvořitel...“ Roztřeseně se nadechla.
„Aginor a Balthamel museli být lapeni poblíž povrchu.“ Moirain mluvila, jako by to už všechno vysvětlovala, a teď byla netrpělivá, že to musí dělat znovu. „Závory Temného vězení povolily natolik, že je to pustilo. Buďme vděční, že nebyli osvobozeni všichni Zaprodanci. Kdyby ano, byli bychom je viděli.“
„Na tom nezáleží,“ řekl Rand. „Aginor a Balthamel jsou mrtví. Stejně jako Šej’...“
„Temný,“ uťala ho Aes Sedai. Nemocná, nebo zdravá, hlas měla pevný a její temné oči nařizovaly. „Lepší bude, když mu pořád budeme říkat Temný. Nebo aspoň Ba’alzamon.“
Rand pokrčil rameny. „Jak si přeješ. Ale je mrtvý. Temný je mrtvý. Zabil jsem ho. Spálil jsem ho...“ Zaplavil ho zbytek vzpomínek a on tam zůstal s otevřenými ústy. Jediná síla. Já vládnu jedinou silou. Žádný muž nemůže... Olízl si rty, které měl náhle suché. Poryv větru kolem nich zvířil spadané i padající listí, ale nebyl chladnější než jeho srdce. A ony se na něj dívaly, všechny tři. Pozorovaly ho. Ani nemrkly. Natáhl ruku k Egwain, a tentokrát si nepředstavoval, že se odtáhla. „Egwain?“ Odvrátila tvář a on nechal ruku klesnout.
Náhle se mu vrhla do náručí a zabořila mu tvář do prsou. „Promiň, Rande. Promiň. Je mi to jedno. Opravdu, je mi to fuk.“ Ramena se jí třásla. Rand si myslel, že pláče. Neohrabaně ji pohladil po vlasech a přes ni se zadíval na druhé dvě ženy.
„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ prohlásila pomalu Nyneiva, „ale ty jsi pořád Rand al’Thor z Emondovy Role. Jenže, Světlo mi pomoz, Světlo pomoz nám všem, jsi taky nebezpečnej, Rande.“ Uhnul pohledem před vědminýma očima, smutnýma a lítostivýma, protože už přijala ztrátu.