„Co se stalo?“ ozvala se Moirain. „Pověz mi všechno!“
A jak na něj upírala neúprosné oči, Rand poslechl. Chtěl se odvrátit, zkrátit to, nechat věci být, ale Aes Sedai z něj vytáhla všechno. To ty její oči. Když se dostal ke Kari al’Thorové, po lících mu řinuly slzy. Několikrát to opakoval. „Měl moji matku. Moji mámu!“ Nyneiva se tvářila soucitně, ale Aes Sedai ho vedla dál, k meči Světla, k přetetí černé žíly a plamenům, které Ba’alzamona pohltily. Egwain ho tiskla víc a víc, jako by ho chtěla odtáhnout od toho, co se mu přihodilo. „Ale to jsem nebyl já,“ zakončil Rand. „To Světlo... mě táhlo dál. To jsem ve skutečnosti nebyl já. Není v tom nějaký rozdíl?“
„Už od začátku jsem to tušila,“ řekla Moirain. „Ale tušení není důkaz. Když jsem ti dala tu zástavu, ten peníz, a tak jsem nás spojila, měl jsi být ochoten udělat všechno, co jsem chtěla, ale tys váhal, kladl jsi otázky. To mi něco prozradilo, ale nebylo toho dost. Krev Manetherenu byla vždycky umíněná, ještě víc po smrti Aemonově a když Eldren puklo srdce. Pak tu byla Bela.“
„Bela?“ podivil se. Nic neznamená rozdíl.
Aes Sedai kývla. „V Hlídce Bela nepotřebovala, abych z ní sňala únavu. Někdo to už udělal. Té noci by byla dokázala předběhnout i Mandarba. Mělo mě napadnout, koho Bela nese. S trolloky za patami, draghkarem nad hlavou a půllidmi Světlo ví kde, jak ses jen musel obávat, že Egwain necháme za sebou. Potřeboval jsi něco víc, než jsi kdy něco v životě potřeboval, a sáhl jsi po jediné věci, která ti to mohla dát. Po saidínu.“
Rand se zachvěl. Byla mu taková zima, až ho bolely prsty. „Když to už nikdy neudělám, když už se ho nikdy nedotknu, ne...“ Nemohl to vyslovit. Nezešílím. Neobrátím zemi a lidi kolem sebe v šílence. Nebudu umírat a hnít ještě zaživa.
„Možná,“ řekla Moirain. „Bylo by to mnohem snazší, kdyby tě někdo mohl učit. Ale největší silou vůle by se to dalo provést.“
„Tak mě uč. Ty přece určitě...“ Zarazil se, když Aes Sedai zavrtěla hlavou.
„Může snad kočka naučit psa šplhat po stromech, Rande? Může ryba naučit ptáka plavat? Já znám saidar, ale nemohu tě naučit nic o saidínu. Ti, kdo by mohli, jsou už tři tisíce let mrtví. Třeba budeš mít dost silnou vůli.“
Egwain se narovnala a hřbetem ruky si otřela zarudlé oči. Vypadala, jako by chtěla něco poznamenat, ale když otevřela ústa, nevydala ani hlásku. Aspoň že ona se neodtahuje. Aspoň že ona se na mne dívá a nekřičí.
„A ostatní?“ zeptal se Rand.
„Lan je odvedl do jeskyně,“ řekla Nyneiva. „Oko je pryč, ale uprostřed jezera něco je, křišťálový sloup, a k němu vedou schody. Mat s Perrinem chtěli nejdřív jít hledat tebe – Loial taky – ale Moirain říkala...“ Ustaraně se ohlédla na Aes Sedai. Moirain její pohled klidně opětovala. „Říkala, že tě nesmíme rušit, zatímco...“
Randovi se stáhlo hrdlo, až málem nemohl dýchat. Odvrátí se všichni, tak jako to udělala Egwain? Budou křičet a prchat přede mnou, jako kdybych byl nějaký mizelec? Promluvila Moirain, jako by si nevšimla, jak mu z tváří vyprchala krev.
„V Oku bylo ohromné množství jediné síly. Dokonce i ve věku pověstí by ji mohlo jen málo lidí usměrnit bez pomoci, aniž by je to zničilo. Velice málo lidí.“
„Tys jim to řekla?“ zachrčel Rand. „Jestli to všichni vědí...“
„Jenom Lan,“ uklidňovala ho Moirain. „Musí to vědět. A Nyneiva a Egwain, kvůli tomu, čím jsou a čím se stanou. Ostatní to ještě vědět nemusí.“
„Proč ne?“ Bolelo ho v krku a chraptěl. „Ty mě budeš chtít zkrotit, že? Není to snad to, co Aes Sedai dělají s muži, kteří ovládají sílu? Změní je, aby to už nedokázali? Aby byli bezpeční? Tom říkal, že muži, kteří prošli zkrocením, zemřou, protože přestanou chtít žít. Proč nemluvíš o tom, že mě vezmeš do Tar Valonu, aby mě tam zkrotili?“
„Ty jsi ta’veren,“ odvětila Moirain. „Možná s tebou vzor ještě neskončil.“
Rand se posadil zpříma. „V těch snech Ba’alzamon tvrdil, že Tar Valon a amyrlinin stolec mě budou chtít využít. Říkal jména, a já si na ně teď vzpomínám. Raolin Zhubitel Temného a Guair Amalasan. Jurian Kamenný luk. Davian. Logain.“ Poslední jméno se mu vyslovovalo nejhůře. Nyneiva zbledla a Egwain zalapala po dechu, ale Rand rozzlobeně pokračoval. „Všichni falešní Draci. Nesnaž se to popřít. No, já se využít nenechám. Já nejsem kus nářadí, který můžeš zahodit na smetiště, když se ošoupe.“
„Nástroj vyrobený k nějakému účelu není umenšen, když je použit k tomuto účelu,“ Moirainin hlas zněl stejně drsně jako jeho vlastní, „ale člověk, který věří Otci lží, umenšuje sám sebe. Ty říkáš, že se nenecháš využít, a pak necháš, aby ti Temný určil cestu, jako když pán pošle chrta za králíkem.“
Rand zaťal pěsti a odvrátil hlavu. Bylo to blízko tomu, co říkal Ba’alzamon. „Já nejsem ničí chrt. Slyšíš mě? Ničí!“
V oblouku se objevil Loial a ostatní a Rand se vyhrabal na nohy, přičemž nespouštěl zrak z Moirain.
„Oni se to nedovědí,“ řekla Aes Sedai, „pokud to nezařídí vzor.“
Pak se jeho přátelé přiblížili. Lan šel v čele. Vypadal stejně tvrdě jako vždycky, ale přesto nějak ošuntěleji. Kolem hlavy měl Nyneivin obvaz a kráčel dost ztuha. Za ním nesl Loial velkou zlatou truhlici, celou zdobenou a vykládanou stříbrem. Nikdo kromě ogiera by ji sám neuzvedl. Perrin nesl v náručí velký ranec bílé látky a Mat v dlaních přinášel něco, co vypadalo jako kousky nádobí.
„Takže jsi nakonec živej.“ Mat se zasmál. Tvář mu potemněla a trhl hlavou směrem k Moirain. „Nechtěla nás nechat, abychom tě šli hledat. Tvrdila, že musíme najít to, co schovávalo Oko. Já bych šel i tak, ale Nyneiva s Egwain se postavily za ni a skoro mě do toho oblouku strčily násilím.“
„Teď jsi zpátky,“ poznamenal Perrin, „a podle toho, jak vypadáš, ani nejsi moc potlučenej.“ Oči mu nezářily, ale duhovky měl teď celé žluté. „To je důležitý. Jsi tady, a dokázali jsme to, kvůli čemu jsme sem přišli, ať to bylo co chtělo. Moirain Sedai říká, že jsme hotoví a že můžeme jít. Domů, Rande. Světlo mě spal, ale že se mi strašně stýská.“
„Jsem rád, že tě vidím živého, ovčáku,“ řekl Lan stroze. „Vidím, že si držíš ten svůj meč. Možná se ho teď naučíš i používat.“ Randa náhle zaplavila vlna náklonnosti ke strážci. Lan věděl, ale přinejmenším na povrchu se nic nezměnilo. Napadlo ho, že pro Lana se možná nic nezměnilo ani uvnitř.
„Musím říci,“ řekl Loial pokládaje truhlici, „že putování s ta’veren se ukázalo být mnohem zajímavější, než jsem čekal.“ Štětičky na uších se mu chvěly. „Kdyby to mělo být ještě zajímavější, vrátil bych se okamžitě do Državy Shangtai, přiznal se ke všemu staršímu Hamanovi a nikdy bych už neopustil své knihy.“ Najednou se ogier zazubil od ucha k uchu. „Tak rád tě vidím, Rande al’Thore. Strážce je jediný z těch tří, koho zajímají knihy, a on se o tom bavit nebude. Co se s tebou stalo? My jsme všichni utekli a schovali se v lese, dokud Moirain Sedai neposlala Lana, aby nás našel, ale nechtěla nás nechat, abychom šli hledat tebe. Proč jsi byl pryč tak dlouho, Rande?“
„Pořád jsem utíkal,“ vykládal Rand pomalu, „až jsem spadl ze stráně a praštil se do hlavy o kámen. Myslím, že jsem se cestou dolů praštil o každý kámen, co tam byl.“ To by mělo vysvětlit pohmožděniny. Snažil se sledovat Aes Sedai, Nyneivu i Egwain, ale jejich výrazy se nezměnily. „Když jsem se probral, zjistil jsem, že jsem se ztratil, až jsem se nakonec dobelhal sem. Myslím, že Aginor je mrtvý, že uhořel. Našel jsem nějaký popel a kousky jeho pláště.“