Lež mu dutě zněla v uších. Nechápal, proč se jeho přátelé opovržlivě nezasmějí a nechtějí slyšet pravdu, ale oni jenom přikývli a soucitně něco poznamenali. Pak se nahrnuli kolem Aes Sedai, aby jí ukázali, co našli.
„Pomozte mi,“ požádala Moirain. Nyneiva s Egwain ji zvedly do sedu. I tak ji musely podpírat.
„Jak to, že tohle bylo v Oku,“ chtěl vědět Mat, „a na rozdíl od tý skály se tomu nic nestalo?“
„Nedali to tam, aby se tomu něco stalo,“ řekla břitce Aes Sedai a zamračila se, čímž zarazila další dotazy. Od Mata si vzala střepy, černé a bílé a lesklé.
Randovi připadaly jenom jako hromádka střepů, ale ona je obratně poskládala na zem vedle sebe a vytvořila dokonalý kruh o velikosti mužské ruky. Prastarý symbol Aes Sedai, plamen Tar Valonu, spojený s dračím špičákem, černá vedle bílé. Moirain se na to chvíli dívala s nečitelným výrazem, pak od pasu vytáhla nůž, podala ho Lanovi a kývla na kruh.
Strážce oddělil největší kousek, pak vysoko zvedl nůž a vší silou bodl dolů. Vylétla jiskra, úlomek silou úderu nadskočil a čepel s hlasitým křupnutím praskla. Lan si prohlédl zlomek připojený k jílci a zahodil ho. „Nejlepší tearská ocel,“ prohodil suše.
Mat střep sebral a zavrčel. Když ho ukazoval kolem, nebylo na něm ani škrábnutí.
„Cuendillar,“ řekla Moirain. „Srdečník. Od věku pověstí ho nikdo nedokázal vyrobit, a i tehdy ho vyráběli pouze z velice vážných důvodů. Když je jednou vyroben, nic ho nemůže rozbít. Ani samotná jediná síla ovládaná největšími Aes Sedai, jací kdy žili, za pomoci toho nejmocnějšího sa’angrialu, jaký byl kdy vyroben. Každá síla, namířená proti srdečníku, ho jenom posílí.“
„Tak jak...?“ Mat ukázal kouskem, který držel, na ostatní střepy na zemi.
„Tohle byl jeden ze sedmi zámků na Temného věznici,“ vykládala Moirain. Mat střep upustil, jako by byl náhle doběla rozžhavený. Perrinovi na chvíli opět zazářily oči. Aes Sedai začala úlomky klidně sbírat.
„Teď už na tom nezáleží,“ řekl Rand. Jeho přátelé se na něj zvláštně podívali a on si přál, aby byl nepromluvil.
„Ovšem,“ přitakala Moirain. Ale opatrně vsunula všechny stře py do váčku. „Přines mi tu truhlici.“ Loial ji přisunul.
Zlatá, stříbrem vykládaná truhlice vypadala pevně, ale Aes Sedai sáhla na jemnou spleť vrypů a víko s cvaknutím odskočilo, jako by bylo na pružině. Uvnitř ležel zlatý roh. Přes všechnu zář, kterou vydával, vypadal vedle truhlice, jež ho skrývala, prostě. Na hladkém povrchu byl pouze stříbrem vyložený nápis kolem dolního okraje. Moirain roh zvedla, jako by zvedala nemluvně. „Tohle musíme dopravit do Illianu,“ řekla tiše.
„Do Illianu!“ zavrčel Perrin. „To je skoro u Bouřlivého moře, skoro tak daleko na jih od našeho domova, jako jsme teď na sever.“
„To je...?“ Loial se odmlčel, aby popadl dech. „Mohl by to být...?“
„Ty umíš číst starý jazyk?“ zeptala se Moirain, a když Loial kývl, roh mu podala.
Ogier ho bral stejně jemně jako ona, a širokým prstem zlehýnka přejížděl po nápisu. Oči se mu stále rozšiřovaly a uši se mu postavily. „Tia mi aven Moridin isainde vadin,“ šeptal. „Hrob není překážkou mému volání.“
„Valerský roh.“ Projednou strážce vypadal skutečně otřeseně. V jeho hlase se ozývala posvátná úcta.
Nyneiva zároveň rozechvělým hlasem poznamenala: „Abych povolal hrdiny věků zpátky ze smrti k boji proti Temnému.“
„Ať shořím!“ vydechl Mat.
Loial uctivě položil roh zpátky do jeho zlatého hnízda.
„Začínám být zvědavá,“ ozvala se Moirain. „Oko světa bylo vytvořeno pro případ největší nouze, jaké svět kdy bude čelit, ale bylo vytvořeno k tomu, k čemu... jsme... ho užili, nebo aby strážilo tyhle věci? Rychle, tu poslední věc, ukažte mi ji.“
Po prvních dvou věcech Rand zcela chápal Perrinovo váhání. Lan a ogier mu ranec bílé látky vzali, když zaváhal, a společně ho rozbalili. Vyvalil se z něj dlouhý bílý praporec a rozvinul se před nimi. Rand dokázal jenom zírat. Celá věc vypadala jako z jednoho kusu, ani utkaná, ani obarvená, ani pomalovaná. Po celé délce se táhla postava připomínající hada se zlatošarlatovými šupinami, ale měla šupinaté nohy s dlouhými tlapami zakončenými vždy pěti zlatými drápy a velkou hlavu se zlatou hřívou a očima jako slunce. Jak se praporec zavlnil, postava se zdánlivě pohnula a šupiny se třpytily, jako by byly z drahých kovů a kamenů, postava jako by ožila, a Rand měl skoro dojem, že slyší její vzdorný řev.
„Co je to?“ zeptal se.
Moirain pomaloučku odpověděla. „Praporec Jitřního pána, když vedl síly Světla proti Stínu. Praporec Luise Therina Telamona. Praporec Draka.“ Loial ho skoro pustil.
„Ať shořím!“ vyjekl slabě Mat.
„Vezmeme ty věci s sebou,“ prohlásila Moirain. „Sem je nedali náhodou, a já se musím dozvědět víc.“ Prsty přejela svůj váček, kde měla kousky rozbitého zámku. „Dneska už je na cestu pozdě. Odpočineme si a najíme se a ráno vyrazíme brzy. Všude kolem je Morna, ne taková jako kolem hranice, ale je silná. Bez Zeleného obra tohle místo dlouho nevydrží. Pusťte mě,“ nařídila Nyneivě a Egwain. „Musím si odpočinout.“
Rand si postupně uvědomil to, co celou dobu viděl, ale nevšímal si toho. Z velkého dubu padalo suché hnědé listí. Silná vrstva suchého listí šustila ve vánku, hnědá promíchaná s okvětními plátky tisíců květů. Zelený obr zadržoval Mornu, ale Morna už zabíjela, co vytvořil.
„Je to skončeno, že?“ zeptal se Moirain. „Je po všem.“
Aes Sedai pootočila hlavu na polštáři z plášťů. Oči měla stejně hluboké, jako bylo Oko světa. „Udělali jsme, co jsme sem přišli udělat. Odteď smíš žít svůj život, jak ho vzor utká. Najez se a pak se vyspi, Rande al’Thore. Spi a sni o domově.“
53
Kolo se otáčí
Svítání odhalilo zkázu zahrady Zeleného obra. Zem byla pokrytá silnou vrstvou spadaného listí, místy sahající lidem až po kolena. Všechny květiny byly pryč, kromě několika, které se zoufale držely na okraji mýtiny. V půdě pod dubem toho mnoho růst nemohlo, ale kolem silného kmene nad hrobem Zeleného obra byl tenký kroužek květin a trávy. Dubu samotnému zůstala jen polovina listí, což však bylo mnohem víc než ostatním stromům, jako by nějaké pozůstatky Zeleného obra stále ještě bojovaly o to, aby se tu udržel.
Chladný vánek ustal, nahradilo ho rostoucí vlhké a dusné teplo. Motýli zmizeli, ptáci přestali zpívat. K odjezdu se tu připravovala tichá skupinka.
Rand se s pocitem ztráty vyšplhal do sedla svého ryzáka. Takhle by to být nemělo. Krev a popel, my jsme vyhráli!
„Přeju mu, aby našel to druhé místo,“ řekla Egwain nasedajíc na Belu. Mezi kosmatou kobylkou a Aldíb byla pro Moirain připevněna nosítka, která vyrobil Lan. Nyneiva měla jet vedle a vést bílou klisnu na otěži. Vědma pokaždé, když si všimla, že se na ni Lan dívá, sklopila zrak a vyhnula se pohledu na něj. Strážce se na ni díval pokaždé, když měla odvrácený zrak, ale nepromluvil na ni. Nikdo se nezeptal, co tím Egwain mínila.
„To není správné,“ prohlásil Loial s pohledem upřeným na dub. Ogier byl jediný, kdo ještě neseděl v sedle. „To není správné, aby se Stromový bratr poddal Morně.“ Podal otěže svého velkého koně Randovi. „Není to správné.“