Když ogier přistoupil k rozsochatému dubu, Lan otevřel ústa. Moirain, ležící v nosítkách, slabě pozvedla ruku, a strážce nakonec nic neřekl.
Loial si před dubem klekl, zavřel oči a rozpřáhl paže. Když zvedal hlavu k obloze, štětičky na uších mu stály. A zapěl.
Rand nepoznal, má-li píseň slova nebo jenom melodii. V tom dunivém hlase jako by zpívala sama země, a přesto si byl Rand jist, že opět slyší trylkovat ptáky a tiché šumění jarního vánku a motýlích křídel. Ztracen v písni si myslel, že trvala jen pár minut, ale když dal Loial ruce dolů a otevřel oči, Rand si s překvapením všiml, že slunce už stojí vysoko nad obzorem. Když ogier začal, teprve se dotýkalo vrcholků stromů. Listí, které ještě na dubu zůstalo, bylo jaksi zelenější a pevněji drželo na větvích. Květiny obklopující kmen byly vzpřímenější, bělozářky bílé a čerstvé, laskavec sytě karmínový.
Loial si otřel pot z širokého čela, vstal a převzal od Randa otěže. Dlouhé obočí měl svěšené a tvářil se zahanbeně, jako by si ostatní mohli myslet, že se předvádí. „Tolik jsem ještě nikdy nezpíval. Nebyl bych to zvládl, kdyby tu po Stromovém bratru něco nezbylo. Moje Stromové písně nemají jeho sílu.“ Když se usadil do sedla, v pohledu, který věnoval dubu a květinám, bylo určité uspokojení. „Aspoň tohle místečko nezapadne do Morny. Morna Stromového bratra nedostane.“
„Jsi dobrý člověk, ogiere,“ pravil Lan.
Loial se zazubil. „Já to budu brát jako poklonu, ale nevím, co by na to řekl starší Haman.“
Jeli v zástupu, Mat vedle strážce, kde mohl v případě potřeby využít svůj luk, a Perrin vzadu, se sekerou položenou přes sedlovou hrušku. Přejeli hřeben kopce a v okamžení byla všude kolem nich Morna, pokřivená a hnijící, samé jedovaté duhové barvy. Rand se ohlédl přes rameno, ale zahrada Zeleného obra už nebyla v dohledu. Stejně jako předtím se za nimi táhla jenom Morna. Pouze na okamžik měl dojem, že zahlédl vrcholek vysokánského dubu, jeho zelenou, košatou korunu, než se zachvěla a byla pryč. Zůstala jenom Morna.
Napůl čekal, že si průchod zpátky budou muset vybojovat, jako tomu bylo cestou sem, ale Morna byla tichá a klidná jako smrt. Ani jediná větévka se nezachvěla ve snaze po nich švihnout, nic neječelo ani nevylo, ani blízko, ani daleko. Morna jako by se krčila, ne aby vyrazila do útoku, ale jako by dostala velkou ránu a čekala na další. Dokonce i slunce nebylo tak rudé.
Když míjeli šňůru jezer, slunce ještě neurazilo dlouhou cestu za nadhlavník. Lan je vedl kus od jezer a ani se tím směrem nepodíval, ale Rand měl dojem, že sedm věží je vyšších, než když je viděl poprvé. Byl si jist, že zubaté vrcholky jsou výš od země, a nad nimi skoro cosi viděl, neposkvrněné věže lesknoucí se ve slunci a praporce se zlatým jeřábem, povlávající ve větru. Pohybovaly se na okraji jeho zorného pole, až Morna opět jezera zakryla.
Před západem slunce strážce vybral místo pro tábor a Moirain si nechala pomoci od Nyneivy s Egwain při stavění ochran. Aes Sedai cosi pošeptala ženám do uší, než začala. Nyneiva zaváhala, ale když Moirain zavřela oči, obě ženy se k ní připojily.
Rand si všiml, jak se Mat s Perrinem dívají, a napadlo ho, co je vlastně ještě překvapuje. Každá žena je Aes Sedai, pomyslel si nevesele. Světlo mi pomoz, já přece taky. Bezútěšně mlčel.
„Proč je to tak jiný?“ zeptal se Perrin, když Egwain s vědmou pomáhaly Moirain na lůžko. „Mám dojem...“ Pokrčil mohutnými rameny, jako by nemohl najít to správné slovo.
„Zasadili jsme Temnému mocný úder,“ odpověděla Moirain a s povzdechem se uložila. „Stín se bude dlouho vzpamatovávat.“
„Jak?“ chtěl vědět Mat. „Co jsme udělali?“
„Spěte,“ řekla Moirain. „Ještě jsme se z Morny nedostali.“
Ale příštího rána se stále nic nezměnilo, tedy aspoň Rand nic neviděl. Morna se samozřejmě cestou na jih vytrácela. Pokřivené stromy nahradily rovné. Dusné vedro zesláblo. Hnijící listy ustoupily pouze nemocným. A pak si uvědomil, že listy už jsou zcela zdravé. Les kolem nich byl narudlý, jak se na větvích nalévaly pupeny. V podrostu se otvírala poupata a kameny pokrývaly zelené plazivky. Tráva tak hustá a šťavnatá, jako byla tam, kde kráčel Zelený obr, a byla posetá lučními květy. Bylo to, jako by se jaro, kterému zima dlouho bránila v nástupu, nyní snažilo honem honem dohnat, co zameškalo.
Rand nebyl jediný, kdo se užasle rozhlížel kolem sebe. „Mocný úder,“ zamumlala Moirain a nic víc říci nechtěla.
Kamenný sloup označující hranici byl opletený šplhajícími šípkovými růžemi. Ze strážních věží vybíhali muži, aby je přivítali. Na jejich smíchu bylo cosi ohromeného a oči jim zářily úžasem, jako by nevěřili, že nohama pokrytýma ocelí došlapují na zelenou travičku.
„Světlo zvítězilo nad Stínem!“
„Velké vítězství u Tarwinova sedla! Máme zprávu! – Vítězství!“
„Světlo nám opět požehnalo!“
„Král Easar je silný ve Světle,“ odpovídal Lan na jejich pokřik.
Hlídači se chtěli postarat o Moirain, nebo s nimi aspoň poslat doprovod, ale ona všechno odmítala. I když ležela na zádech v nosítkách, přítomnost Aes Sedai působila tak mocně, že i obrnění muži ustupovali, klaněli se a plnili její přání. Jak Rand s ostatními jeli dál, provázel je jejich smích.
Pozdě odpoledne dorazili do Fal Dary a zjistili, že v pochmurnými hradbami obehnaném městě zvoní na oslavu. Skutečně celé město zvonilo. Rand pochyboval, že je ve městě jediný zvon, který by nevyzváněl, od nejmenších stříbrných rolniček na postrojích koní po velké bronzové zvony na vysokých zvonicích. Brány byly doširoka otevřené a muži se smíchem a zpěvem pobíhali po ulicích, v kadeřích na temeni měli vpletené květiny a další zastrkané ve štěrbinách v brnění. Obyčejní měšťané se ještě nevrátili z Fal Moranu, ale vojáci právě dorazili od Tarwinova sedla a jejich radost stačila úplně naplnit ulice.
„Vítězství v Sedle! Vyhráli jsme!“
„Zázrak v Sedle! Věk pověstí se vrátil!“
„Jaro!“ smál se prošedivělý starý voják, když Randovi kolem krku věšel věnec z bělozářek. Uzel na hlavě jich měl plný, až byl celý bílý. „Světlo nám požehnalo a znovu přišlo jaro!“
Když se muži dozvěděli, že chtějí do tvrze, obklopil je kroužek vojáků oděných v oceli a květinách a rychle jim pročistil cestu mezi oslavujícími.
Ingtar byl první, koho Rand uviděl, kdo se nesmál. „Přijel jsem pozdě,“ oznamoval Ingtar Lanovi s kyselým výrazem. „O hodinu později, abych to viděl. Mír!“ Slyšitelně skřípal zuby, ale pak se zatvářil zkroušeně. „Odpusťte. Pro svůj žal jsem zapomněl na své povinnosti. Vítej, Staviteli. Vítejte všichni. Rád vás zase všechny vidím v pořádku zpátky z Morny. Přivedu do komnat Moirain Sedai léčitelku a oznámím urozenému panu Agelmarovi...“
„Vezmi mě k urozenému panu Agelmarovi,“ přikázala Moirain. „Nás všechny.“ Ingtar otevřel ústa, aby něco namítl, ale pod jejím ohnivým pohledem se jenom uklonil.
Agelmar byl ve své pracovně, meče a brnění byly zpátky v držácích, a on byl druhým, kdo se nesmál. Ustaraně se mračil, a když zahlédl, jak Moirain přinášejí na nosítkách sloužící v livrejích, zachmuřil se ještě víc. Ženy v černé a zlaté rozčileně štěbetaly o tom, že k němu přinesli Aes Sedai, aniž jí umožnili se občerstvit nebo setkat se s léčitelkou. Loial nesl zlatou truhlici. Kousky zámku měla Moirain stále ve váčku. Praporec Luise Therina Rodovraha byl svinutý v jejích pokrývkách a zatím ještě přivázaný na Aldíbině sedle. Štolba, který odváděl bílou klisnu, dostal přesné rozkazy, aby dohlédl na to, že se pokrývky neporušené dostanou do komnat určených pro Aes Sedai.