„Mír!“ zamumlal pán z Fal Dary. „Jsi zraněná, Aes Sedai? Ingtare, proč jsi nenechal Aes Sedai dopravit na lůžko a nepřivedl k ní léčitelku?“
„Jen klid, urozený pane Agelmare,“ zarazila ho Moirain. „Ingtar udělal, co jsem mu nařídila. Nejsem tak křehká, jak si zřejmě všichni přítomní myslí.“ Pokynula dvěma ženám, aby jí pomohly na židli. Ty na chvíli spínaly ruce a prohlašovaly, že je příliš slabá, že by měla být v teple v posteli, že by k ní měli přivést léčitelku a uchystat jí horkou lázeň. Moirain nazvedla obočí. Ženy okamžitě zavřely ústa a spěchaly jí pomoci do židle. Jakmile se usadila, podrážděně je odehnala. „Musíme si promluvit, urozený pane Agelmare.“
Agelmar kývl a Ingtar pokynem ruky propustil sloužící. Pán z Fal Dary si ty, kteří zůstali, pečlivě prohlédl. Rand měl dojem, že si prohlíží zvláště Loiala a zlatou truhlici.
„Doslechli jsme se,“ řekla Moirain, jakmile se za Ingtarem zavřely dveře, „že jste u Tarwinova sedla slavně zvítězili.“
„Ano,“ řekl pomalu Agelmar a znovu se zatvářil ustaraně. „Ano, Aes Sedai, a taky ne. Půllidé a trolloci byli zničeni do posledního, ale my jsme se k boji skoro ani nedostali. Moji lidé tomu říkají zázrak. Pohltila je země. Pohřbily je hory. Zůstalo jenom pár draghkarů, příliš vyděšených, aby se zmohli na něco jiného, než že co nejrychleji odletěli k severu.“
„Vskutku zázrak,“ poznamenala Moirain. „A znovu přišlo jaro.“
„Zázrak,“ řekl Agelmar a vrtěl hlavou, „ale... Moirain Sedai, muži toho hodně namluví o tom, co se v Sedle událo. Že na sebe Světlo vzalo lidskou podobu a bojovalo za nás. Že k Sedlu přišel sám Stvořitel, aby udeřil na Stín. Ale já viděl muže, Moirain Sedai. Viděl jsem muže a to, co udělal, to nemůže být, to nesmí být.“
„Kolo tká, jak si kolo přeje, pane z Fal Dary.“
„Jak pravíš, Moirain Sedai.“
„A Padan Fain? Je v bezpečí? Až si odpočinu, musím si s ním promluvit.“
„Držíme ho, jak jsi nařídila, Aes Sedai, chvíli kňučí a chvíli se pokouší nařizovat strážným, ale... Mír, Moirain Sedai, co ty, v Morně? Našla jsi Zeleného obra? Viděl jsem jeho ruku ve všem tom rašení.“
„Našli jsme ho,“ prohlásila ledabyle Moirain. „Zelený obr je mrtvý, urozený pane Agelmare, a Oko světa je pryč. Mladí muži hledající slávu už se nebudou mít za čím vydávat.“
Pán z Fal Dary se zamračil a zmateně zavrtěl hlavou. „Mrtvý? Ale co květiny, co všechen ten růst?“
„Zvítězili jsme, urozený pane Agelmare. Zvítězili jsme, a země osvobozená od zimy je toho důkazem, ale obávám se, že poslední bitva ještě nebyla vybojována.“ Rand přešlápl, ale Aes Sedai na něj vrhla přísný pohled, a on zůstal stát. „Morna pořád stojí a kovárny Thakan’daaru pod Shayol Ghulem stále pracují. Zbylo ještě mnoho půllidí a bezpočet trolloků. Nikdy si nesmíte myslet, že v Hraničních státech už nemusíte být ostražití.“
„To si nemyslím, Aes Sedai,“ prohlásil Agelmar škrobeně.
Moirain kývla na Loiala, aby jí složil zlatou truhlici k nohám, a když tak učinil, otevřela ji a předvedla roh. „Valerský roh,“ oznámila a Agelmar zalapal po dechu. Rand měl dojem, že si snad klekne.
„S ním, Moirain Sedai, nezáleží na tom, kolik půllidí nebo trolloků zůstalo. S hrdiny dávných věků, kteří se navrátí ze svých hrobů, vpochodujeme do Spálených zemí a srovnáme Shayol Ghul se zemí.
„NE!“ Agelmarovi překvapením spadla brada, ale Moirain klidně pokračovala. „Neukazuji ti ho, abych se ti vysmívala, ale abys věděl, že v každé příští bitvě bude naše moc stejně veliká, jako moc Stínu. Jeho místo však není zde. Roh musíme dopravit do Illianu. A právě tam je místo, kde, pokud nadejde čas nové bitvy, se musí soustředit síly Světla. Žádám o eskortu tvých nejlepších mužů, aby dohlédli na to, že bude bezpečně dopraven do Illianu. Pořád tu jsou temní druzi, stejně jako půllidé a trolloci, a ti, kdo přijdou za zvukem rohu, budou následovat toho, kdo do něj zaduje. Musí být dopraven do Illianu.“
„Stane se, jak říkáš, Aes Sedai.“ Ale když Moirain přiklopila víko truhlice, pán z Fal Dary vypadal jako člověk, jemuž uzmuli poslední paprsek Světla.
O sedm dní později zvony Fal Dary stále ještě hlaholily. Lidé, vracející se z Fal Moranu, se připojili k oslavujícím vojákům. Na dlouhém balkonu, kde stál Rand, se křik a zpěv mísily s vyzváněním zvonů. Balkon byl nad soukromou Agelmarovou zahradou, zelenou a plnou květů, ale Rand jí nevěnoval pohled. I když slunce stálo vysoko nad obzorem, jaro v Shienaru bylo chladnější než to, na jaké byl uvyklý. Přesto se mu holá hruď a ramena leskly potem, jak máchal čepelí se znamením volavky. Každý jeho pohyb byl dokonalý, leč z místa, kde se vznášel v prázdnotě, vzdálený. I tak přemýšlel, kolik radosti by město zažilo, kdyby se lidé dozvěděli o praporci, který Moirain stále skrývala.
„Dobrá, ovčáku.“ Z místa, kde se s rukama zkříženýma na prsou opíral o zábradlí, ho kritickým pohledem sledoval strážce. „Vedeš si docela dobře, ale nedávej do toho tolik síly. Za pár týdnů se z tebe mistr šermíř nestane.“
Prázdnota zmizela jako propíchnutá bublina. „Nechci se stát mistrem šermířem.“
„Tohle je čepel mistra šermíře, ovčáku.“
„Chci jenom, aby na mě byl můj táta hrdý.“ Rukou pevně svíral drsnou kůži na jílci. Chci jenom, aby byl Tam můj táta. Zarazil meč do pochvy. „A stejně, já nemám ani pár týdnů.“
„Takže sis to nerozmyslel?“
„Ty bys to udělal?“ Lanův výraz se nezměnil. Výrazné rysy jeho tváře vypadaly, jako by se nikdy ani změnit nemohly. „Nepokusíš se mě zastavit? Ani Moirain Sedai?“
„Můžeš si dělat, co se ti zachce, ovčáku, nebo to, co pro tebe utká vzor.“ Strážce se narovnal. „Teď tě opustím.“
Rand se otočil, aby se podíval, jak Lan odchází, a zjistil, že tam stojí Egwain.
„Rozmyslel si co, Rande?“
Rand sebral košili a kabát, protože ho náhle rozrazila zima. „Odcházím, Egwain.“
„Kam?“
„Někam. Nevím.“ Nechtěl se jí podívat do očí, ale nemohl se na ni přestat dívat. Měla ve vlasech, které jí spadaly na ramena, zapletené červené šípkové růže. Plášť měla přitažený k tělu, tmavomodrý plášť, který měl kolem okrajů tence vyšité bílé květy podle shienarské módy, a ty květy se skládaly do linie vedoucí nahoru k jejímu obličeji. Líce však měla bledší než ty květy, a oči měla veliké a tmavé. „Pryč.“
„Jsem si jistá, že Moirain Sedai se nebude líbit, když prostě jenom tak odejdeš. Po... po tom, cos udělal, si zasloužíš nějakou odměnu.“
„Moirain ani neví, že žiju. Udělal jsem, co po mně chtěla, a tím to končí. Když jsem za ní zašel, ani na mě nepromluvila. Ne že bych se snažil k ní nějak přiblížit, ale ona se mi vyhýbá. Bude jí jedno, jestli odejdu, a mně je jedno, jestli jí na tom záleží.“
„Moirain ještě není úplně v pořádku, Rande.“ Egwain zaváhala. „Já musím jet do Tar Valonu, kvůli výcviku. Nyneiva jede taky. A Mat pořád potřebuje vyléčit z toho, co ho poutá k té dýce, a Perrin chce vidět Tar Valon, než půjde... někam. Mohl bys jít s náma.“
„A čekat, až kromě Moirain ještě nějaká Aes Sedai zjistí, co jsem zač, a zkrotí mě?“ Hlas měl drsný, skoro opovržlivý. Nedokázal to změnit. „To je to, co chceš?“
„Ne.“
Věděl, že jí nikdy nebude moci povědět, jak vděčný jí byl, že před tou odpovědí nezaváhala.