Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce vzpomínky, z nichž se stávají pověsti. pověsti vyblednou v mýty, a dokonce i mýty jsou již dávno zapomenuty, když věk, jenž je zrodil, znovu nastane. V jednom věku, jejž někteří nazývali třetím, ve věku, který měl teprve přijít, ve věku dávno minulém, se v pohoří Oparů zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčky kola času nemají ani začátek, ani konec. Ale toto byl nějaký začátek.
Zrozen pod vrcholkem věčně zahaleným v mracích, které pohoří daly jméno, vál vítr k východu, přes Pískovce, které ještě před Rozbitím světa bývaly pobřežím velkého oceánu. Dul dolů k Dvouříčí a do hustého lesa zvaného Západní polesí, kde se opřel do dvou mužů kráčejících vedle koně táhnoucího vozík po kamenité silnici, zvané Kameniční cesta. Přesto, že jaro mělo přijít ani ne za Měsíc, vítr byl mrazivý, jako by nesl sníh.
Poryv větru vždy přitiskl Rand al’Thorovi plášť na záda a hnědá vlněná látka mu zapleskala kolem nohou, načež se zvedla nad zem. Rand al’Thor si přál, aby měl těžší plášť, nebo aby si byl oblékl ještě jednu košili. Většinou, když se snažil přitáhnout si plášť k tělu, zachytil se mu na toulci, který měl zavěšený u boku. Snaha udržet plášť jednou rukou nebyla taky k ničemu, v druhé totiž držel luk se šípem nasazeným na tětivu, připravený k výstřelu.
Když mu zvlášť prudký poryv větru vytrhl plášť z ruky, ohlédl se přes hřbet kosmaté hnědky na svého otce. Potřeboval se ujistit, že je Tam stále na svém místě, a cítil se proto trochu hloupě, ale dnes byl jeden z těch dní. Pokud se zvedl vítr, hlasitě zavyl, ale kromě toho na krajině leželo ticho. Tiché skřípání náprav proti tomu znělo až nápadně hlasitě. Ani pták v lese nezazpíval, ani veverka nezašvitořila ve větvích. Ne, že by to očekával, rozhodně ne letošní jaro.
Pouze stromy, které měly listí či jehličí celou zimu, byly jedinou zelení v okolí. Na kamenech vyčnívajících pod stromy ze země ležela hnědá síť propleteného loňského ostružiní. Těch pár rostlin, to byly většinou kopřivy, a zbytek se skládal z takových druhů, které buď oplývají háčky či trny, nebo odpudivě páchnou a na botě neopatrného člověka zanechají pronikavý smrad. Tam, kde hustě rostoucí stromy vrhaly hluboký stín, stále ještě ležely bílé plochy sněhu. Slunění světlo však nemělo ani sílu, ani nehřálo. Bledé slunce sedělo nad stromy na východě, ale jeho světlo bylo tlumené, jako by bylo promícháno se stínem. Ráno bylo nerudné, jako stvořené pro neveselé myšlenky.
Rand al’Thor bezmyšlenkovitě sáhl na vodítko šípu. Byl připraven natáhnout luk jediným ladným pohybem až k líci, tak, jak ho to Tam naučil. Zima byla pro hospodářství dost špatná, horší, než pamatovali i ti nejstarší, ale v horách musela být ještě drsněější, pokud se dalo soudit podle počtu vlků vyhnaných dolů do Dvouříčí. Vlci přepadali salaše a prokousávali se do stájí, aby se dostali na ovce a koně. Medvědi šli po ovcích také, i tam, kde medvěda neviděli celá léta. Zůstávat venku po setmění už nebylo bezpečné. Lidé se stávali kořistí stejně často jako ovce, a to slunce často ještě ani nezapadlo.
Tam kráčel dlouhými kroky po Belině druhém boku, používal oštěp jako oporu a nevšímal si větru, v němž mu hnědý plášť povlával jako praporec. Čas od času kobylku zlehka pohladil po boku, aby jí připomněl, že má jít dál. S mohutnou hrudí a širokou tváří byl Tam onoho rána pilířem skutečnosti, jako kámen uprostřed snu. Jeho sluncem osmahlé líce sice byly pokryté vráskami a v šedých vlasech měl jen pár černých pramínků, ale byla v něm síla, jako by se kolem něj mohl přehnat proud, aniž by mu podtrhl nohy. Lhostejně kráčel po cestě. Jeho chování dávalo jasně na srozuměnou, že vlci a Medvědi klidně mohou být nebezpečím, na které si každý ovčák musí dávat pozor, ale raději by se neměli snažit zastavit Tama al’Thora na cestě do Emondovy Role.
Rand se provinile vrátil ke sledování své strany silnice, Tamova věcnost mu totiž připomněla jeho úkol. Byl o hlavu vyšší než otec, vyšší než kdokoliv v okrese, a fyzicky se Tamovi podobal jen málo, možná jen šířkou ramen. Šedé oči a narezlý odstín vlasů zdědil po matce, aspoň to Tam tvrdil. Matka byla z ciziny, a Rand si na ni moc nepamatoval, snad jenom úsměv na její tváři, i když každý rok o Bel Tinu na jaře a o Letnicích v létě nosil květiny na její hrob.
V poskakujícím vozíku spočívaly dva soudky Tamovy jablečné brandy a osm sudů jablečného vína, mírně nakyslého po zimním ošetřování. Tam to stejné každoročně dodával do hostince U Vinného střiku na Bel Tin a prohlásil, že by to chtělo víc než jen pár vlků nebo studený vítr, aby ho to letos na jaře zastavilo. Přesto nebyli ve vesnici celé týdny. Dokonce ani Tam v oněch dnech příliš necestoval. Ale Tam dal na brandy a víno své slovo, i když s dodávkou čekal až na předvečer svátku. Pro Tama bylo dodržení slibu nesmírně důležité. Rand byl rád, že se dostane ze statku, skoro stejně rád, jako že nastává Bel Tin.
Jak Rand pozoroval svoji stranu silnice, měl stále naléhavější dojem, že ho někdo sleduje. Chvíli se to snažil setřást. Mezi stromy se nic nehýbalo ani neozývalo, pouze vítr. Ale ten pocit nejenže zastával, on dokonce sílil. Chloupky na pažích se mu zvedaly a kůže ho svědila, jako by ho něco lechtalo zevnitř.
Podrážděně si přehodil luk, aby se mohl poškrábat na rukou, a přikazoval si, aby si přestal vymýšlet. V lese na jeho straně silnice nic nebylo, a Tam by něco řekl, kdyby na druhé straně něco bylo. Ohlédl se přes rameno… a zamrkal. Ani ne o dvacet kroků pozadu je sledovala zahalená postava na koni, přičemž oba, kůň i jezdec, byli černí, matní a bezvýrazní.
Byl to spíš zvyk než co jiného, co ho přimělo couvat podél vozu, i když se díval dozadu.
Jezdce halil plášť až po horní okraj bot a kapuci měl staženou hluboko do čela, takže z něj nebyl vidět ani kousek. Rand měl neurčitý dojem, že na tom jezdci je cosi zvláštního, ale nejvíc ho přitahovala stažená kapuce. Viděl jen matné obrysy tváře, ale měl pocit, že hledí jezdci rovnou do očí. A nemohl uhnout pohledem. Zvedl se mu žaludek. Pod kapucí viděl jenom stín, ale cítil nenávist tak prudkou, jako kdyby vzteklý výraz zřetelně viděl, nenávist ke všemu živému. A nade všechno nenávist k němu samému, k němu nejvíc ze všeho na světě.
Náhle podpatkem zachytil o kámen, zakopl a konečně odtrhl oči od tmavého jezdce. Luk mu spadl na zem a jenom to, že se zachytil Belina postroje, ho zachránilo, aby neupadl na záda. Kobylka se s překvapeným odfrknutím zastavila a otočila hlavu, aby se podívala, co ji přibrzdilo.
Tam se přes Belina záda na Randa zamračil. „Jsi v pořádku, chlapče?“
„Jezdec,“ vyhrkl bez dechu Rand a zvedl se. „Cizinec, sleduje nás.“
„Kde?“ Starší muž zvedl oštěp se širokou hlavicí a ostražitě si prohlížel cestu za nimi.
„Tam, tamhle na...“ Rand se otočil a odmlčel se. Cesta za nimi byla prázdná. Nevěřícně si prohlížel les po obou stranách silnice. Stromy s holými větvemi nenabízely žádný úkryt, ale po koni ani jezdci nebylo ani stopy. Setkal se s otcovým zvídavým pohledem. „Byl tam. Muž v černém plášti na černém koni.“
„Já o tvých slovech nepochybuju, chlapče, ale kam se poděl?“ „To nevím. Ale byl tam.“ Rand sebral luk a šíp ze země, a než šíp znovu založil, spěšně zkontroloval opeření a trochu luk napjal, než tětivu znovu uvolnil. Nebylo nač střílet. „Byl tam.“
Tam zavrtěl prošedivělou hlavou. „Když to říkáš, chlapče. No tak. Kůň nechává stopy, dokonce i na takovém povrchu.“ Vydal se k zadku vozu a plášť mu povlával ve větru. „Jestli je najdeme, budeme vědět jistě, že tam byl. Pokud ne… no, za těchhle dnů člověka občas ošálí zrak.“