Rand si náhle uvědomil, co bylo na jezdci tak divného, tedy kromě toho, že tu vůbec byl. Vítr, který se opíral do něj a do Tama, se záhyby jeho černého pláště ani nepohnul. Randovi náhle vyschlo v ústech. Musel si to jenom představovat. Jeho otec měl pravdu, tohle bylo ráno, které povzbuzovalo lidskou fantazii. Jenže tomu Nevěděl. Jak ale otci vysvětlí, že ten muž, jenž se očividně rozplynul ve vzduchu, měl plášť, kterého se vítr ani nedotkl?
Starostlivě se zamračil a rozhlížel se po lese kolem. Vypadal úplně stejně jako předtím. Téměř od doby, kdy se naučil chodit, běhával Rand volně po lese. Plavat se naučil v jezerech a potocích Luhu za posledními statky Emondovy Role. Propátral Pískovce – o čemž mnozí z Dvouříčí tvrdili, že to nosí smůlu – a jednou se dostal dokonce až k úpatí pohoří Oparů, on a jeho nejlepší přátelé, Mat Cauthon a Perrin Aybara. A to bylo mnohem dál, než kam se kdy dostala většina lidí z Emondovy Role. Pro ně byla cesta do vedlejší vesnice, nahoru do Hlídky nebo dolů do Devenského Průseku, velkou událostí. Nikde na svých cestách ale Rand nepotkal místo, které by ho děsilo. Jenže dnes nebylo Západní polesí místem, jaké si pamatoval. Člověk, který mohl tak náhle zmizet, se mohl stejně náhle objevit, možná přímo vedle nich.
„Ne, otče, to není třeba.“ Když se Tam překvapeně zastavil, Rand zakryl stoupající ruměnec tím, že si stáhl kapuci do obličeje. „Asi máš pravdu. Nemá smysl hledat něco, co tam není, ne když si radši můžeme pospíšit do vesnice a pryč z tohohle větru.“
„Fajfka by nezaškodila,“ řekl Tam pomalu, „a korbel piva v teple.“ Náhle se široce zazubil. „A hádám, že ty chceš brzo uvidět Egwain.“
Rand se zmohl na pousmání. Ze všech věcí, na které právě teď myslel, byla starostova dcera na seznamu až úplně dole. Další potíže nepotřeboval. Po celý minulý rok ho pokaždé, když byli spolu, znervózňovala. A co bylo horší, dokonce si to snad ani neuvědomovala. Ne, nepotřeboval, aby se mu hlavou honila ještě Egwain.
Doufal, že si jeho otec nevšiml, jaké má obavy, když Tam řekclass="underline" „Nezapomeň na plamen, chlapče, a na prázdnotu.“
Byla to zvláštní věc, kterou ho Tam naučil. Soustředit se na jediný plamen a vložit do něj všechny vášnivé pocity – strach, nenávist, hněv – až se tvoje mysl úplně vyprázdní. Splyne s prázdnotou, vykládal Tam, a pak Můžeš udělat cokoliv. Nikdo jiný v Emondově Roli tak nemluvil. Ale Tam svým plamenem a prázdnotou každoročně o Bel Tinu vítězil v lukostřeleckých závodech. Rand si myslel, že by letos sám mohl mít naději na umístění, pokud by se dokázal držet prázdnoty. Jelikož na ni Tam teď přivedl řeč, znamenalo to, že si všiml, ale nic dalšího nedodal.
Tam popohnal Belu, a tak se znovu vydali na cestu, starší muž kráčel, jako by se nic neobvyklého nestalo a ani nemohlo stát. Rand si přál, aby ho uměl napodobit. Snažil se vytvořit ve své mysli prázdnotu, ale neustále se v myšlenkách vracel k Černě oděnému jezdci.
chtělo se mu věřit, že Tam má pravdu, že jezdce viděl pouze ve svých představách, ale příliš jasně si pamatoval na tu nenávist. Někdo tam byl. A ten někdo mu chtěl ublížit. Nepřestával se ohlížet, dokud se kolem nich neobjevily první doškové střechy Emondovy Role se svými vysokými štíty.
Vesnice ležela nedaleko Západního polesí. Porost tu postupně řídl a poslední stromy rostly vlastně již mezi pevnými roubenými domky. Půda se k jihu mírně zvedala. I když se místy vyskytovaly háje, statky a živými ploty ohrazené pastviny se za vsí táhly až k Luhu s jeho spletí potoků a jezírek. Země na západ byla stejně úrodná a pastva tu po většinu roku byla šťavnatá, ale v Západním polesí byla jen hrstka statků. Dokonce i ty ležely v okruhu jedné míle od Pískopců, a to se ani nezmiňujeme o pohoří Oparů, které se zvedalo nad vrcholky stromů Západního polesí, vzdálené, nicméně z Emondovy Role jasně viditelné. Někteří lidé tvrdili, že je tam příliš kamenitá Půda, jako by skal nebylo všude ve Dvouříčí až dost, jiní říkali, že je to země nosící neštěstí. A pár dalších prohlašovalo, že nemá smysl přibližovat se k horám víc, než je zcela nezbytné. Ať už byl důvod jakýkoliv, jenom ti nejtvrdší hospodařili v Západním polesí.
Jak jednou minuli první řady domků, kolem vozíku začaly kličkovat výskající houfce malých dětí a psů. Bela se trpělivě plahočila dál a pokřikujících děcek, která jí pod nosem metala kozelce, hrála na babu a honila obruč, si nevšímala. V posledních mísících si děti moc smíchu a her neužily, dokonce, i když se počasí umírnilo natolik, že by děti mohly ven, strach z vlků je držel doma. Zdálo se, že příchod Bel Tinu je znovu naučil si hrát.
Svátek ovlivnil i dospělé. Široké okenice byly otevřené a téměř v každém domě postávala v okně hospodyně v zástěře, dlouhé vlasy spletené do copů a schované pod šátkem, a protřepávala peřiny či na parapet vykládala slamník. Ať už se na stromech objevily listy či nikoliv, žádná žena by si neodpustila před Bel Tinem provést jarní úklid. Na každém dvorku visely na šňůrách houně, a děti, které nebyly dost rychlé, aby utekly do ulic, si své zklamání vybíjely proutěnými klepačkami na kobercích. Po střechách lezli hospodáři a kontrolovali došky, aby zjistili, zda zimou způsobené škody nebudou vyžadovat osobní návštěvu Cenna Buie, doškáře.
Tam se několikrát zastavil, aby si krátce pohovořil tu s jedním sedlákem, tu s jiným. Jelikož se s Randem nedostali ze statku celé týdny, každý chtěl zjistit, co je nového. Ve vsi bylo jen pár lidí ze Západního polesí. Tam pohovořil o škodách, jež způsobily zimní bouře, každá horší než ta předchozí, o mrtvě narozených jehňatech, o hnědých polích, na nichž by mělo rašit obilí, o pastvinách, které by se měly zelenat, a o hejnech krkavců, kde loni přilétali zpěvní ptáci. Neradostné hovory vedené tam, kde všude kolem probíhaly přípravy k Bel Tinu, a hodně potřásání hlavou. Všude to bylo stejné.
většina mužů krčila rameny a říkala: „No, přežijeme, dá-li Světlo.“ někteří se zubili a dodávali: „A jestli světlo nedá, přežijeme taky.“
Takto se chovala většina lidí z Dvouříčí. Lidé, kteří se museli dívat, jak jim krupobití ničí úrodu a jak jim vlci odnášejí jehňata, a zažít znovu bez ohledu na to, kolikrát se to stalo, se nevzdávali snadno.
Tam by se s Witem Congarem nezastavoval, kdyby ten člověk nevyšel na ulici, takže museli buď zastavit, nebo nechat Belu, aby ho přejela. Congarové – a Coplinové, dvě rodiny tak propojené sňatky, že nikdo doopravdy nevěděl, kde jedna rodina končí a kde druhá začíná – byli známí od Hlídky až po Devenský Průsek, a možná až po Tarenský Přívoz, jako lidé, kteří si neustále stěžují a dělají potíže.
„Musím tohle dopravit Branovi al’ Veremu, Wite,“ řekl Tam a ukázal hlavou na naložené sudy, ale vychrtlý mužík s kyselým výrazem neuhnul. Místo aby byl na střeše, povaloval se na schodech do domu, ale jeho došky vypadaly, že nutně potřebují pozornost pantáty Buie. Nikdy nevypadal, že by hodlal zažít, a nikdy nedokončil, co jednou začal. Většina Coplinů i Congarů byla taková, pokud nebyli ještě horší.
„Co uděláme s Nyneivou, al’Thore?“ chtěl vědět Congar. „Takovou vědmu v Emondově Roli potřebovat nemůžeme.“
Tam si povzdechl. „To není naše věc, Wite. Vědma je ženská záležitost.“
„No, radši bychom měli něco udělat, al’Thore. Řekla, že budeme mít mírnou zimu. A dobrou úrodu. Teď se jí zeptej, co slyšela ve větru, a ona se na tebe jenom zamračí a odkráčí.“