„Je ve službě,“ vložil se mu do řeči Evin. „říká se tomu být ve službě, v těch příbězích.“
Mat pokračoval, jako by Evin vůbec nepromluvil. „No, rozhodně se jí klaní a dělá, co ona řekne. Jenom nevypadá jako najatej sluha. Možná je to voják. Podle toho, jak nosí meč, jako by byl jeho součástí, jako ruka nebo noha. Kupecký strážci vedle něj vypadají jako voříšci. A ona, Rande. Nikdy jsem si někoho takovýho ani nedokázal představit. Ta je dokonce mimo příběhy. Je jako… jako…“ Mat se odmlčel a věnoval Evinovi kyselý pohled. „...Jako urozená dáma,“ dokončil s povzdechem.
„Kdo to teda je?“ chtěl vědět Rand. Kromě kupců, kteří sem jednou ročně zajížděli, aby nakoupili tabák a vlnu, a formanů do Dvouříčí ještě nikdy nezavítal nikdo přespolní, nebo skoro nikdy. Možná do Tarenského Povozu, ale nikdy ne tak daleko na jih. Většina kupců a formanů sem navíc jezdila celá léta, takže se nepočítali mezi cizince. Jenom nebyli místní. Bylo to dobrých pět let, co do Emondovy Role naposled zavítal skutečný cizinec, a ten se snažil ukrýt před nějakými potížemi v Baerlonu, které nikdo v dědině nepochopil. Nezůstal dlouho. „A co chtějí?“
„Co chtějí?“ vyjekl Mat. „Je mi jedno, co chtějí. Cizinci, Rande, a cizinci, o jakých se ti nikdy ani nesnilo. Jen si to představ!“ Rand otevřel ústa a zase je zavřel, aniž by promluvil. Jezdec v černém plášti ho znervóznil, asi jako kočka na psích dostizích. Vypadalo to prostě jako děsivá souhra náhod, tři cizinci ve vesnici zároveň. Tři, pokud plášť toho chlapíka, který měnil barvy, nikdy nečernal.
„Jmenuje se Moirain,“ řekl Evin do náhlého ticha. „Slyšel jsem, jak to říká. Moirain, tak ji oslovoval. Urozená paní Moirain. On se jmenuje Lan. Vědmě se možná nelíbí, ale mně ano.“
„próz myslíš, že se Nyneivě nelíbí?“ podivil se Rand.
„Ráno požádala vědmu, aby jí ukázala cestu,“ vysvětloval Evin, „a oslovila ji ‚dítě‘.“ Rand s Matem tiše hvízdli mezi zuby a Evin si ve spěchu, aby to všechno vyložil, začal šlapat na jazyk. „Paní Moirain nevěděla, že je to Vědma. Když to zjistila, hned se Nyneivě omluvila. To teda jo. A ptala se na něco kolem bylinek a na to, kdo je kdo v Emondově Roli, a byla stejně uctivá jako každá jiná žena ve vsi – dokonce víc než některý. Pořád se na něco ptá, jak jsou lidi starý, jak dlouho bydlí tam, kde bydlí, a... och, já ani nevím, na co všechno. No, Nyneiva odpovídala, jako kdyby kousla do zelený sladkůvky. Pak, když urozená paní Moirain odešla, Nyneiva se za ní dívala jako… no, rozhodně ne přátelsky, to vám povídám.“
„A to je všechno?“ zeptal se Rand. „Znáš Nyneiviny nálady. Když ji loni Cenn Buie oslovil dítě, praštila ho po hlavě holí, a on je ve vesnické radě, a kromě toho je dost starý na to, aby byl jejím dědečkem. Nyneiva vzplane Kvůli kdečemu, a nikdy se nezlobí dýl, než zahne za roh.“
„Na mě je i to moc dlouho,“ zamumlal Evin.
„mně je jedno, do koho Nyneiva buší,“ zařehtal se Mat, „pokud to nejsem já. Tohle bude nejlepší Bel Tin ze všech. Kejklíř, dáma – kdo by mohl chtít víc? Kdo potřebuje ohňostroj?“ „Kejklíř?“ vyhrkl Evin, a hlas mu prudce stoupl.
„No tak, Rande,“ pokračoval Mat a mladšího chlapce si nevšímal. „Tady jsme už hotoví. Musíš se na toho chlápka podívat.“ Vyběhl po schodech. Evin se škrábal za ním a volaclass="underline" „vážně je tady Kejklíř, Mate? To není jako ty strašidelný psi, že ne? Nebo ty žáby?“
Rand se zastavil na tak dlouho, aby zhasil lampu, a pak spěchal za nimi.
V síni se k ostatním před krbem připojili Rowan Hurn a Samel Crawe, takže tu byla celá vesnická rada. Právě hovořil Bran al’ Vere, a svůj obvykle rázný hlas ztišil tak, že za sražené židle dolehlo jenom bručivé mumlání. Starosta svá slova zdůrazňoval tím, že si ukazovákem klepal do dlaně druhé ruky a Očima jezdil od jednoho muže k druhému. Ti všichni souhlasně přikyvovali, ať už vykládal cokoliv, i když Cenn poněkud váhavěji než ostatní.
To, jak měli všichni hlavy dohromady, mluvilo jasněji než namalované znamení. Ať už mluvili o čemkoliv, hodilo se to pouze pro uši vesnické rady, aspoň prozatím. Rozhodně by se jim nelíbilo, kdyby se Rand pokusil poslouchat. Váhavě se tedy vydal ven. Pořád tu ještě byl potulný Kejklíř. A ti cizinci.
Venku zatím zmizela Bela s vozíkem, Hu nebo Tad, podomci z hostince, ji odvedli pryč. Mat s Evinem stáli pár kroků od předních dveří hostince, dívali se na sebe a pláště jim povlávaly ve větru.
„Tak naposled,“ štěkal Mat, ,“já si z tebe neutahuju. Je tady kejklíř. A teď běž pryč. Rande, řekl bys tomuhle ňoumovi, že mluvím pravdu, takže mi má nechat na pokoji?“
Rand si přitáhl plášť a vykročil, aby Mata podpořil, ale slova mu odumřela na rtech, protože se mu zježily vlasy. Znovu ho kdosi pozoroval. Vůbec se to nepodobalo pocitu, který v něm vyvolal onen zakuklený jezdec, ale taky to nebylo právě příjemné, zvláště tak brzy po onom prvním setkání.
Rychlý pohled na Trávník mu prozradil pouze to, co už viděl předtím – hrály si tam děti, lidé připravovali oslavu a nikdo se nedíval jeho směrem. Jedle už stála a čekala. V bočních uličkách se honily děti a pokřikovaly na sebe. Všechno bylo tak, jak být mělo. Kromě toho, že ho někdo sledoval.
Pak ho cosi přimělo, aby se otočil a zvedl zrak. Na kraji taškové střechy hostince se usadil velký krkavec a v poryvech větru z hor se trochu kymácel. Hlavu měl nakloněnou na stranu a jedno černé, korálkové oko upíral… na něj, pomyslel si Rand. Polkl a náhle v něm vzplál hněv, prudký a divoký.
„Špinavej mrchožroute,“ zamumlal.
„Už mě unavuje, jak na mně pořád někdo kouká,“ zavrčel Mat, a Rand si uvědomil, že jeho přítel stojí vedle něj a taky se mračí na krkavce.
vyměnili si pohledy a pak se oba sehnuli pro kámen.
Dva kameny vylétly přesně na cíl… a krkavec uhnul stranou a kameny prosvištěly místem, kde před chviličkou stál. Jednou mávl křídly, znovu naklonil hlavu a upřel na ně své netečné černé oko. Nijak se nepolekal, ani nedával najevo, že by se snad něco bylo přihodilo.
Rand na ptáka ohromeně zíral. „Už jsi nikdy viděl krkavce, který by udělal tohle?“ zeptal se tiše.
Mat zavrtěl hlavou, aniž by od krkavce odtrhl zrak. „Nikdy. A žádnýho jinýho ptáka taky ne.“
„Odporný pták,“ ozval se za nimi ženský hlas, který i přes zřejmou nechuť zněl melodicky, „nikdy se jim nedá věřit.“
Krkavec se s pronikavým výkřikem vrhl do vzduchu tak divoce, že ze střechy na zem spadla dvě jeho pera.
Rand s Matem se překvapeně otočili a sledovali ptáka, jenž rychle zamířil přes Trávník směrem k pohoří Oparů, jehož vrcholky byly zahalené v oblacích, letěl přes Západní polesí, až se zmenšil v pouhou tečku na západě a pak úplně zmizel z dohledu.
Randovi padl pohled na ženu, která promluvila. Ona také sledovala odlétajícího krkavce, ale teď se obrátila zpátky k nim a jejich oči se setkaly. Rand se dokázal jenom dívat. Musela to být urozená paní Moirain, a mela všechno, co Mat s Evinem říkali, že má, všechno a ještě něco navíc.
Když se Rand doslechl, že Nyneivu oslovila dítě, představil si ji jako stařenu, ale to ona nebyla. Rand aspoň nedokázal její věk určit. Nejdřív si myslel, že je asi tak stejného stáří jako Nyneiva, ale čím déle se na ni díval, tím víc mu Připadalo, že je starší. Její velké tmavé očí měly zcela dospělý výraz, a z jejího výrazu bylo zřejmé, že si je vědoma toho, že nikdo nemládne. Její oči Randovi na chviličku připadaly jako hluboké tůně, které se ho chystají pohltit. Bylo mu také jasné, próz o ní Mat s Evinem tvrdili, že je jako dáma z příběhů. Nesla se půvabně a jako někdo, kdo je zvyklý rozkazovat, až se Rand cítil neohrabaný a nejistý. Sahala mu sotva k bradě, ale byla taková osobnost, že mu její výška připadala jako jedině správná, a on se cítil nehezky vysoký.