Girin se usmíval a souhlasil, že je to práce velmi dobrá. Neznámý muž se odtrhl od sochy, podíval se na Girina:
„Nemám rád každou sochu, ale mám rád to, jak je udělánjejí povrch. Podívejte se.“ A neznámý muž se dotkl hlazeného dřeva tak něžně jako tváře milovaného člověka. „Přejeď-te po ní prstem, a ucítíte, že není hladká, že jsou na ní stovky drobounkých hrbolků a dolíčků. A tak vzniká zrakovýdojem živého těla.“
„Copak není na každé soše…”
„Ovšemže ne. Dnes už tak nikdo nepracuje, dnes se tomu říká stará škola.“
Girin mlčel. Neznámý viděl v jeho očích zájem a pokračovaclass="underline" „Takové zachycení těla vyžaduje ohromný vkus, pochopení, zkušenost, a především mistrovství. Je prakticky nedo- sažitelné pro řemeslničení, a v tom je hlavní příčina domnělé zastaralosti této metody. Dokonalá krása, ať se na ni dívá každý jen trochu kulturní člověk z kterékoliv strany a v jakékoliv náladě, bude vždycky krásná, a taková je tato Pro-ninova socha ženy.“
Muž s brýlemi, nepochybně znalec umění, mluvil nahlas. Rozhovor přilákal několik návštěvníků.
„Dovolte, občane,“ obrátil se k znalci sochařského umění muž z kruhu posluchačů, „vy mluvíte o dokonalé kráse. A jestli jsem vám dobře rozuměl, tuto sochu dáváte za příklad?“
„Ano!“
„Ale podle mého prostého rozumu nejenom vystavovat, ale i dělat takové sochy nemá žádný smysl.“
Znalec se podíval na mluvčího pozorně zpod brýlí a nechápavě a rozpačitě se usmál. Mluvčí naklonil umíněně hlavu, tím se mu na špatně oholené bradě utvořily rýhy, a pozoroval svého protivníka neklidným pohledem hluboko zapadlých očí.
„To je vaše věc,“ pokrčil znalec rameny. „Naštěstí obrovské většině lidí dává krása lidského těla radost a duševní požitek.“
„Známe ten duševní požitek! Jenom kazit mládež, svádět ji k nemravnosti. Pro mě osobně zpodobení děvčete nebo ženy neztrácí ani dost málo, když jsou nepřístojná místa zakryta podprsenkou a plavkami.“
Na znalcově tváři se objevil výraz překvapení a bezradnosti. V tu chvíli zasáhl Girin. Znal takové lidi, jako odborník klasifikoval mluvčího jako útočný paranoický typ.
„To, co tady říkáte, vážený občane, je, nezlobte se, hloupost. Možná že to vyplývá z nějakého vašeho životního nezdaru. Jenom si vzpomeňte, ale proč byste si vzpomínal, skcro bych na to přísahal, že je ve vás dosud živá rána, kterou jste utrpěl v životě, nějaká trhlina ve vztazích k ženě, kterou jste miloval.“
Útočník zrudl, prudce se otočil ke Girinovi a zlobně vysunul dolní ret:
„Vy umíte hádat? To jste se učil u cikánky?“
„Ne.u cikánky, je věda, která se jmenuje psychologie. Přij- dte ke mně do ordinace, a já vám vysvětlím, proč máte tak podivné názory na umělecké dílo. Opravdu bude nejlépe, když si je necháte pro sebe! Když se díváte na krásu nahé ženy, vidíte především její pohlavní znaky a přitom požadujete, aby byly zakryty, znamená to, že dosud nejste v tomto směru úplně zralý člověk.“
Posluchači přivítali Girinovu poznámku hlasitým smíchem. Zaražený odpůrce, který se ještě víc rozzlobil, se začal přibližovat ke Girinovi a čímsi mu vyhrožoval.
Ale Girin se na něho upřeně podíval a uražený moralista se zarazil. Po chvilce couvl a schoval se za hloučkem lidí, kteří vycházeli z vedlejšího sálu. Nenucené posuňky a velmi klidná prohlídka vystavených prací prozrazovaly, že to jsou patrně umělci z povolání.
„Nechápu, proč z ničeho nic vystavili Proninovu sochu?“ zeptala se nahlas hubená žena s úzkou tváří, když šla okolo sochy Anny. „Není pěkná, nemá to myšlenku, je to moc primitivní…”
„Souhlasím s vámi, nemělo smysl to vystavovat,“ odpověděl ještě hlasitěji tlustý, dobře oblečený muž, který šel vzadu. „Co bylo, to bylo, naše doba musí objevovat krásu jiného druhu.“
Girin, který vyslechl tento rozhovor, všiml si dívky střední postavy stojící před velikým obrazem. Její rovné a zároveň nenucené držení těla svědčilo o jejím dlouhém přátelství se sportem, tělocvikem nebo tancem. Jednoduché světle modré šaty pevně stažené šedým páskem neskrývaly postavu, která se tak shodovala s Girinovou představou krásy, že se mu zatajil dech. Její velké šedé oči, které vypadaly od jasného bělma tmavé, jako to bývá u dětí, se pojednou střetly s Giri-novým pohledem. Dívka se pousmála a zatřásla krátkými černými vlasy. Girinovi tento pohled připadl jako výzva k odpovědi.
„Slyšel jsem váš výrok o soše,“ otočil se k tělnatému hodně prošedivělému umělci, patrně vedoucímu této skupiny. „Mohl byste mi vysvětlit, co rozumíte krásou? Vaše spolubojovnice v umění,“ Girin kývl směrem k hubené umělkyni, „prohlásila, že ta socha není krásná, ale mně se zdá velice krásná. Znamená to tedy, že tady něčemu nerozumím.“ Vedoucí skupiny se na Girina podíval se shovívavým politováním.
„Musí se rozlišovat mezi krásou a líbivostí,“ řekl poučně. „Líbivost považují za krásu lidé beze smyslu pro vkus, ale opravdová krása…” Vedoucí se významně odmlčel.
„A to je všechno?“
„Jak bych to řekl jasněji…“ Umělec se přesto, že byl sebevědomý, zarazil. „Je to … je to umělcův vztah k životu. Je-li jeho vztah k životu jasný, věří-li ve štěstí, je blízký k lidu, proniká-li hluboko do života, tehdy vzniká opravdová krása…”
,V umělcových dílech?“
„Určitě!“
„Proto se neptám. Je-li opravdová krása nebo strojená krása v přírodě, mimo umělce, ponechme stranou. Tvrdí-li se však, že krása vzniká pouze tím, že ji vytvoří umělci, je to podle mého mínění idealistický nesmysl.“
Návštěvníci, přivábeni sporem, přistoupili blíž.
„To se rozumí, že opravdová krása ve světě existuje. Ale abychom ji chápali, na to musí být vytříbený vkus, umělecký cit. A umělcovou povinností je objevovat krásu a ukazovat ji lidem.“
„Konečně jsme u toho! Opravdová krása je tedy mimo nás, jako objektivní skutečnost, jak říkají filosofové. A je-li tomu tak, jaká měřítka máte pro určení opravdové krásy?“
„Na tuto otázku není snadná odpověď,“ zamumlal umělec, který se už na Girina rozhodně nedíval nadřazeně.
„Zkusíme to tedy na příkladě. Vaše kolegyně umělkyně…“ Girin se tázavě podíval na přísnou kritičku.
„Soudružka Semibratovová je grafická.“
Girin se uklonil.
„Soudružka Semibratovová řekla, že ta socha není krásná. Proč? Vysvětlete mi, jaké je vaše měřítko pro tak rozhodný úsudek. Podívejte se,“ a Girin ukázal na stále rostoucí hlouček posluchačů, „mně se zdá, že většina návštěvníků považuje tuto sochu za krásnou.“
Umělkyně stiskla tenké rty:
„Podoba ženy, dokonalá a čistá, nemá zdůrazňovat zvláštnosti jejího pohlaví.“ „Proč? Je to přece její pohlaví?“
„Jestli mi budete skákat do řeči, nebudu už mluvit. Žena se bude v novém životě podobat muži, bude útlá, ztepilá jak jinoch, aby byla ve všem mužovým druhem a průvodcem, aby mohla vykonávat jakoukoli práci. A tady, podívejte se na ty široké a pevné kyčle. Aby zachoval úměrnost, musel sochař zesílit, udělat silnější lýtkové svaly i oblouky svalů nad koleny. Kolik je v tom živočišné, zbytečné síly. A krom toho nejen fyzické síly, ale síly pohlaví, síly smyslné.“
„Mhm … mhm. Ted aspoň rozumím vašemu myšlenkovému postupu.“ Girin se podíval na výtvarnici se zájmem. „Jestli vám dobře rozumím, považujete za krásu to, co odpovídá vašim představám o krásnu.“