Vysoko v horách, nad hranicí pásma lesů, se rozkládalo údolí plné kamenů obehnané obřími hřbety. S vrcholku horského sedla, odkud se Iverněv díval, se domečky zdály být jen o trochu větší než skalní úlomky, jimiž byl štědře poset levý okraj údolí. Nahoře, v nedozírné výšce, zuřila větrná smršť vířící třpytivý oblak sněžného prachu, který se jako poloprůzračný závoj snášel dolů. Jasné slunce a hluboké modré nebe se odrážely od gigantických sněhových jazyků. Dno údolí napravo i nalevo bylo jednotvárně šedivé, jako je šed stejnorodého kamene vyvrženého z rozestouplého nitra hory. Tato nesmírná záplava kamenného moře obklopovala ubohá obydlí člověka, tak křehká, že až vzbuzovala lítost.
Ale v domcích žili silní a sebevědomí lidé, jakoby zrození těmito strašnými horami.
Nemoc již ustupovala, měl však před sebou stále ještě několik dní, po které bude upoután na lůžku. Protivnou úpla-vici zavinila tisíciletá studně, z níž se ve chvilkové slabosti odvážil napít nešvařené vody.
jeho noví přátelé jej nepřevezli do nemocnice, ale posta- rali se o slušnou lékařskou péci a najali dvě mladé, velice přísné ošetřovatelky, které doprovázel stále se smějící a potměšilý „milosrdný bratr“. Lékař, malý a stále upocený tlus-ťoch, přijížděl za geologem každý den ve stařičkém páchnoucím automobilu.
Vše probíhalo dobře, jen Iverněv byl nervózní, zlobil se na sebe a na osud za nemoc, která přerušila úspěšnou práci. Vyčítal si, že zklamal, když takto zůstal vyřazen na dobrých šest týdnů. Již dávno měl být zpátky v Dillí, kde ho jistě očekávají telegram a dopisy od Andrejeva a Sugorina, nejspíš i od Girina. Je možné, že rozuzlení otcova tajemství, týkající se lidí s prsteny a tajemství černé koruny, je obsaženo tam, v oněch ostatním lidem nic neříkajících odpovědích na jeho telegram …
Je to zvláštní, jací dobří lidé jej obklopují! Italové, indický malíř Ramamurtí a jeho krásná žena odložili svůj odjezd do Dillí, dokud se neuzdraví. Césare zmíral zvědavostí v očekávání odpovědi z Ruska.
V jakémsi návalu melancholie, vyvolané únavou a naprostým nedostatkem jakýchkoli zpráv o Tatě (matka totiž psala o všem, jen ne o tom, co bylo pro jejího syna nejdůležitější), vyprávěl Sandře o příčině svého stesku. A Sandra našla v něčem shodnost svého osudu s Iverněvovou tragédií. Od Andrey nedostala dlouho žádný dopis a zdálo se jí, že zmizel stejně beze stopy jako Tata.
Sandra si vzala Iverněva na starost, a snad tedy za rychlé uzdravování vděčil ruský geolog jejím denním návštěvám a rozptýlení, o něž se mu postarala.
Dnes přinesla Sandra z Dillí telegram, který oznamoval příjezd doktora Girina. Iverněv nenapsal domů o své nemoci, a Girin jej nyní zval k setkání. Iverněv ihned nadiktoval Sandře telegram: „Ležím nemocen v Madrásu, musíme se nutně setkat, vemte poštu na velvyslanectví, cesta letadlem bude zaplacena.“
Iverněv se poprvé posadil na lůžku, když se zrovna objevil Girin. Doktor vešel dovnitř v bílých volných šatech, s nezvyklým překážejícím kloboukem v ruce, v doprovodu menší opálené mladé ženy s velkýma očima a černými vlasy, která, jak se ukázalo, byla jeho ženou.
Girin s požitkem nastavil tvář ventilátoru. Šima přes svůj přiléhavý šat nepociťovala horko a její hladká kůže nebyla vlhká. Tato schopnost snášet vedro udivila Iverněva i Tillottamu.
Začaly dotazy o Moskvě, o příbuzných a známých, o tom všem, co by se zdálo bezvýznamným cizinci, ale co mělo takovou důležitost pro krajany. Jako by si něco připomněl, Iverněv náhle zmlkl, a Girin s přisvědčujícím kývnutím vytáhl z kapsy balíček. Nemocný netrpělivě roztrhl obal a začal číst. Girin povstal a zamířil s ženou na verandu.
Se silným zaskřípěním na štěrku zabrzdilo u brány nízké zelené auto.
Z automobilu vystoupilo plno lidí. Tři ženy, z nich dvě byly dohněda opálené Evropanky a jedna velmi snědá dcera Indie, která se v černém sárí zdála být ještě tmavší. Muži byli čtyři, dva Indové a dva Evropané, v každé dvojici vždy jeden postarší a jeden mladý.
„Celá delegace přišla na počest uzdravení našeho geologa,“ zašklebil se Girin. „Jak je vidět, má zde ten náš Iverněv úspěch.“
Hostitel i návštěvníci byli staří známí a nenucenost, která mezi nimi panovala, byla poněkud rušena přítomností Girina, Simy a ztepilého starce s hustým plnovousem. Sochař Rama-murtí představil tohoto muže jako svého guru — profesora dějin umění Vitarkanandu. Iverněv něco věděl o jeho úloze v Dajárámově životě a zvedl se na lůžku, aby Vitarkanandu uctivě pozdravil. Avšak stařec jemným pokynem ho přiměl, aby si lehl, a několikrát přejel špičkami svých prstů po čele a skráních nemocného. Iverněva zaplavil příjemný pocit klidu a důvěry a na chvíli zavřel oči.
Nikdo kromě Iverněva si nevšiml, že dva vědci si navzájem pohlíželi do očí s přímou otevřeností, jaká může být pouze mezi velkými přáteli nebo nepřáteli.
Sotvaže Vitarkananda uklidnil geologa a obrátil se k přítomným, setkal se se zpytavým pohledem ruského lékaře. Zlehka nadzdvihnuv lomené smolné obočí nad hlubokýma tmavýma očima, zahleděl se Ind tázavě do bleděmodrých očí Rusa, připomínajících sněžné pláně Tibetu za úsvitu. Několik minut trval nikým nepozorovaný souboj, nebo spíše zkouška sil, až konečně se Vitarkananda polohlasně zeptal Girina:
„Patříte k těm, kdo nastoupili cestu?“
„Rozumíte-li pod cestou vědu, pak ano, a pokud máte na mysli jógu, tedy ne.“
Profesor skryl úsměv pod širokými šedými kníry.
,Je pět cest, pět jóg, a jednou z nich je jóga poznávání.“
Chvíli se dobře bavili, zejména Lea se přátelila se Simou, Girin trápil profesora desítkami otázek.
,A ted podnikneme toto.“ Césare vstal. „Unavili jsme Ti-slava,“ tak Ital vyslovoval pro něho těžké jméno. „Je načase, abychom šli. Navrhuji ruským přátelům, aby nás doprovodili. Nedaleko odtud je vila, jejíž majitelé odjeli na cesty. Najali jsme si tam bazén, pěkně hluboký, se skokanskou věží. Od té doby je náš pobyt v Madrásu mnohem snesitelnější!“
Sima tázavě pohlédla na Girina a ten zase na Iverněva. Geolog přikývl.
„Bazén s kachlíky v nebeské barvě a teplá voda smíchaná s pramenitou! Světle modrá chladivá nádhera!“ sváděl Césare. „Profesora vezmeme také s sebou.“
Dajárámovy a Tillottaminy oči se rozšířily leknutím. Vitarkananda se však neurazil a měkce vysvětlil, že patří k starému pokolení a že se pro něho takové věci nehodí. Césare honem žádal za prominutí, alé vědec mu řekl, že se ničím neprovinil.
„Rád bych si s vámi ještě pohovořil,“ obrátil se ke Girinovi, „až si odpočinete po cestě a budete mít po konferenci ci…
„Nejsem unaven a zasedání začne až pozítří,“ odpověděl Girin. „Nehodilo by se vám to zítra? Nevím, jak na tom budu po konferenci s časem.“
„Zítra večer, výborně. Dovoluji si vás požádat, abyste mi prokázal tu čest a přijel ke mně. Dovolíte, aby přišlo několik mých přátel? Pouze muži. Dajárám pro vás přijede. Moji přátelé budou velmi potěšeni setkáním s ruským lékařem-psychologem. Něco jsme se již doslechli o vašich příspěvcích na dillíské konferenci.“
Vitarkananda se všem společně uklonil a vyšel v doprovodu Dajárámy.
Girin přiměl Simu, aby se šla koupat s Italy, a sám zůstal u Iverněva. Ještě ani celá společnost nebyla za dveřmi, když geolog požádal Girina, aby mu pomohl posadit se. Mával lístky popsanými povědomým Andrejevovým. rukopisem.