Sima také vystoupila až nahoru a promýšlela, co předvést. Všichni ostatní se usadili na opačném konci bazénu. Césare nespouštěl ze Simy oči. Lea nenápadně malíře dloubla.
„Úžasné,“ řekl šeptem Césare, „a přitom se mi linie její postavy zdají být poněkud divoké.“ „Náš Césare zapomněl dokonce na tu svou míru, poznamenala Sandra.
„To se račte mýlit! Dávno jsem to zjisticlass="underline" 87–60 — 102. Při velikosti 160, to je originální!“
Sima skočila pozpátku a elegantní spirálou se ponořila do modravé vody. Césare se naklonil k Dajárámovu uchu a cosi mu šeptal, temperamentně při tom gestikuloval.
„Připravují spiknutí?“ zeptala se se smíchem Sima, když vylézala na žlutý, sluncem vyhřátý kamenný obrubník bazénu.
„Naprosto ne,“ odvětila Sandra. „Myslím, že se hádají, kdo z nich vás má portrétovat. Jen se na ně podívejte, kumštýři, zavětřili kořist.“
„Povězte jim, že moje socha je vystavena v největší moskevské obrazárně, Treťjakovské…” Sima udělala pomlku, a když zjistila uctivý údiv Italek, dopověděla: „… a že byla vytvořena o dvacet let dříve, než jsem se narodila.“ Italky se zasmály, ale Sima pokračovala: „Všichni shledávají, že jsem její kopií, a jestliže se mohla opakovat podoba, znamená to, že takových jako já je u nás mnoho.“
„Pak nezbývá, než abychom Rusku záviděli!“ zvolala Sandra. „Musíte však najisto vidět sochu, kterou udělal Dajá-ram.
„Snad jste se, dámy, dost osvěžily a naštěbetaly!“ houkl Césare. „Pojedeme na oběd. Missis Girin, sjedeme pro vašeho chotě, připojíte se k nám?“
Sima odmítla, protože odpoledne měla jet do taneční školy proslulé po celé Indii.
Girin se usadil vedle velmi vážného a uctivého Dajáráma. Cíl jejich cesty byl dosti daleko a mladý výtvarník řídil vůz rychlostí šedesáti mil. Nakonec odbočil na úzkou, ve tmě neznatelnou cestu, která vedla stromořadím. Paprsky světlometů zachytily železnou mříž masivní brány, jež se sama rozevřela, jako v dětské pohádce.
Girin se energicky vymanil z dosahu sloužicích, kteří se snažili o všemožné projevy úcty, a vyběhl po schůdcích pod loubí u hlavního vchodu, kde stál Vitarkananda. Profesor uvedl hosta dovnitř domu do prostorného ústředního sálu. Girin si zvědavě prohlížel fantastickou architekturu budovy.
„Nemyslete si, že je to můj dům,“ usmál se profesor svým letmým a tvrdým úsměvem, který se ostře lišil od jeho vlídného obličeje. „Jeden můj žák ze starobylého rodu jihom-díckých rádžů mne chtěl uctít a dal mi k používání útulek, který neodpovídá ani mým zásluhám, ani mým zálibám. Pojďme však nahoru, tam čekají moji přátelé. Musím vás upozornit, že jen velmi zřídkakdy se setkávají s Evropany.“
Vystoupili na balkón, potom prošli do velké místnosti, v níž byla polovina střechy otevřena k hvězdné obloze. Místnost byla slabě osvětlena a byla vystlána koberci. Sedělo v ní na širokých nízkých pohovkách asi deset lidí v bílém oblečení a se stejně bylými turbany, jaký měl na sobě Vitarkananda. Vousy měli šedé, smolně černé, široké i úzce přistřižené, a zdálo se, že hlavními odlišovacími znaky těchto mužů jsou právě vousy. Všichni, vyjma nejstaršího, se zvedli a pozdravili příchozí mlčenlivou poklonou. Téměř neslyšně šuměly pod nízkým stropem rozmáchlé vějíře mechanických větráků.
Vitarkananda usadil Girina tak, aby jeho místo bylo naproti nejstaršímu z přítomných, který měl krátký plnovous a zlatou přezku v turbanu.
Neslyšně chodící sluhové postavili před Girina stolek s nápoji a s cigaretami několika druhů. Girin poděkoval a požádal o sklenici obyčejné vody. Stolek okamžitě zmizel.
Mlčení trvalo několik minut, během nichž Girin fyzicky cítil, že jsou na něho zaměřeny pohledy shromážděných, a snažil se soustředit.
„My všichni se s potěšením dovídáme o tom,“ promluvil konečně Vitarkananda, „že kongresu v Dillí se poprvé účastní vědec psychofyziolog z té ohromné, přátelské a sympatické země, v níž se až do posledních deseti let této vědě nevěnovala pozornost. To nás dříve zaráželo, nebot poprvé v celých dějinách lidstva provedla právě vaše země gigantický čin k vybudování nového světa. Jaký by však byl nový svět bez nových lidí a jak vychovávat tyto nové lidi bez hlubšího pochopení lidské podstaty a jejích zákonů?
Západ nedocenil význam indických objevů na poli filosofie. Evropané se pohroužili do usilovné činnosti, jak vyrobit velké množství věcí, a šli za technikou na úkor snah o zdokonalení člověka. Shledali, že naše hledání v oblasti psychologie je naivní. A zároveň se lidé Západu oddávají dětinské víře v zázraky, jež údajně provádějí naši kejklíři, v ty úspěchy fyzického rozvoje, jichž dosahuje první ze všech stupňů sebezdokonalování, hatha-jóga, a jež se zdají Evropanům nadpřirozené. Domnělé zázraky jim úplně zastřely opravdové úspěchy lidského ducha v indické filosofii.
Podivujeme se, že jste si nevšimli drsné praktické dialektiky, která proniká celou naší filosofií, těch jemně, pozorně a moudře rozvinutých pravidel společenského chování a společenské morálky, těch objevů v oblasti psychofyziologie, které v mnohém předstihly evropské vědecké myšlení některých filosofických disciplín, jako například otázky přechodu jednoty v mnohost a mnohosti v jednotu, vypracovaných s takovou dokonalostí.“ Profesor Vitarkananda se odmlčel a po chvíli uzavřel slovy: „Většina těchto objevů je zahalena v náboženském pláštíku, a to vám zřejmě brání, abyste rozpoznali jejich pravdivou podstatu. A tu jsme u toho, proč jsme se chtěli s vámi setkat. Rádi bychom slyšeli od vás, jaký je váš názor, je-li možné spojit plody práce indických a sovětských badatelů.“
Vitarkananda skončil a usedl na pohovku v klidném očekávání. Nikdo víc nepronesl ani slova. Silou vůle dokázal Gi-rin potlačit své vzrušení. Pomalu se zdvihl z měkkých polštářů křesla, pevně se postavil, rozkročil nohy a okamžitě nabyl potřebného klidu. „Přesnost, pamatuj na přesnost výrazů, nedej se strhnout, nemluvíš svou řečí,“ nabádal sám sebe, zhluboka nadýchl a začal.
„Největším úspěchem, jehož dosáhlo nábožensky filosofické myšlení Indie a kterého si, nevím proč, nevšimli na Západě a s nímž, snad, nejsou jaksepatří seznámeni ani sami Indové, bylo to, že už odnepaměti jste stavěli člověka na-roveň bohu. Ve formuli, že bůh ani člověk nemá moc nad karmou, nad obecnými zákony vesmíru, vidím největší statečnost myšlení oné dávné doby. Člověk i bůh jsou částí vesmírné duše, není žádná boží vůle a je jen celkový běh procesů stvoření světa, které, mají-li být zvládnuty, musí být poznány a vzaty v úvahu. Oč je tato koncepce silnější než otrocké uctívání hrozné síly boha, předurčujícího celý osud člověka, boha trestajícího, pronásledujícího a zavrhujícího. Ze je tato představa základem starožidovského náboženství a jeho odvozenin, křesťanství a islámu, v níž jsou obsaženy všechny základy náboženské filosofie a morálky Západu, nemusím vám zde vysvětlovat.“
Girin se zastavil, všiml si lehkého zakašlání Vitarkanandy a otočil se k němu.
„Neobtěžovalo by vzácného hosta dělat přestávky po skončení každé formulace?“ zeptal se opatrně Vitarkananda. Girin se přátelsky a provinile usmáclass="underline"