„Já ji vozím beztoho vždycky zadarmo,“ odpověděl bradáč, „za tatínka, Ňušo!“ Na jeho zvolání se děvče, které stálo samo, otočilo. Girin spatřil pohled tmavých očí, chvění řas a několik vlnících se kadeří zlatě žlutých vlasů, které se draly zpod šátku. Dívčina tvář byla široká, s vysedlými lícními kostmi, nebylo možno říci, že je krásná, ale bylo v ní něco, co děvče odlišovalo od všech žen, které byly na pramici. Na její tváři se objevila podivná směsice neklidu, dobroty, lstivosti i smutku.
„Mám tedy zazpívat, strýčku Michale?“ zeptalo se děvče. Bradáč vlídně přikývl.
Podle toho, jak děvčata napjala pozornost a veslaři zvedli hlavy, Girin poznal, že Ňuša je známá zpěvačka. Děvče se obrátilo po proudu, chytilo se zábradlí pramice a bosou nohu dalo na příčník. Chvilka ticha, a silný hlas, čistý mezzo-soprán, se nesl nad zamlženou řekou.
„Noc tmavá, tmavoučká, v domě ticho…“ Od dětství známá slova staré písně o těžkém údělu ženy zazněla s tragickou silou a s citem. Girin, sám milovník hudby a zpěvák, zatajil dech. Tato teskná píseň se velice hodila k podmračnému deštivému večeru na široké řece, k ztichlému hloučku lidí na staré pramici pokryté senem, k hudebnímu doprovodu skřípajících vesel.
A Ňuščin hlas se nesl jako racek nad Volhou.
„Jsem vzorná žena, jak věrný pes oddaná svému muži!“ Tragická píseň stesku a vzdoru dozněla.
„Ta ale zpívá…,“ usmál se obdivně modrooký veslař. „Tak, Ňušo, ještě něco!“
„Nech děvče odpočinout,“ ujal se zpěvačky starý převozník, „teď ať zazpívají jiní.“ Jeho oči uličnicky zasvítily a upřely se na Girina. „Tady ten študent, budoucí doktor… (Girin viděl, jak zpěvačka sebou trhla a zvedla hlavu) nám možná ukáže, jak zpívají v hlavním městě.“
„Já nejsem z hlavního města, jsem z Leningradu,“ opravil Girin stařečka. „A do doktora mám ještě tak daleko jako do nebe.“
„To je jedno, to je ještě lepší…, je to slavné město,“ nepřišel převozník do rozpaků. „Tak už spusť, študente…“
Girin chvilku přemýšlel, co má svým náhodným spolucestujícím zazpívat. A v náhlé touze zazpívat něco vážného a melodického, co by se hodilo k náladě tohoto večera na řece, ale nebylo přitom naplněno takovým zoufalým smutkem jako Nuščina píseň, zazpíval Girin Schubertovo Zastaveníčko.
„Tiše lkají moje písně noční tmou…“
Girin zpíval, a zpozoroval, jak se dívčina tvář stala přísnější, jak se její pružná a ladná postava napřimovala, jako by se snažila zachytit melodii celým tělem.
Snad ještě nikdy nezpíval s takovým zápalem. Když dozpíval, bylo chvilku ticho.
„Co čumíte, hoďte sebou, bude se muset natáhnout vlečné lano!“ přerušil mlčení bas starého převozníka. Veslaři začali rychle a prudce veslovat a pramice odbočila z proudu do klidné zátoky pod červenými srázy příkrého břehu. Ještě několik minut, a lýkové provazy byly navlečeny na kůly zaražené do dna Volhy. Veslaři vytáhli můstek, aby mohly sjet vozy.
„Moc pěkně zpíváš, študente!“ zvolal na Girina modrooký mládenec jako na dávného známého. „Měli byste se dát s Ňuškou do páru! Přijď zas, my tě převezeme zadarmo, když zazpíváš.“
Girin se na převozníky usmál a strčil desetikopejku do mozolnaté ruky strýce Michala.
„Pospícháš, doktore?“ zahuhlal stařeček. „Jdeš, jak hádám, do Nikolskýho?“
„Do Nikolského. Nemáte tam někoho známého?“ zeptal se Girin.
„Co potřebuješ, kvartýr? Jdeš do sovětu?“
„Kvartýr, tak na dvě neděle, chtěl bych se dohodnout s dobrými lidmi.“
„Ňušo, počkej!“ zvolal stařeček na zpěvačku, která už vyskočila na břeh. „Nevzala bys toho študenta na byt? Chalupu máte dost velkou!“
Děvče náhle polil ruměnec:
„Ano, ráda… možná že soudruh doktor poradí něco mamince… Jenomže, jak sám víte, nemáme co hostovi dát.“
„Což o to,“ zasáhl do debaty Girin, „žádné lahůdky ne-potřebuju, a mléko a chleba mi seženete, ne? Jestli nebudu překážet…“
„Kdepak,“ zaradovalo se děvče upřímně, „a když se vám u nás nebude líbit, můžete přece vždycky jít jinam.“ „Tak jste se dohodli,“ řekl spokojeně starý, jako by chtěl rychle jednání ukončit. „A ty, doktore, jestli nepospícháš, poseď a zakuř si se mnou. Chci se tě ještě na něco zeptat, co se týče vědy.“
„Dobrá. A jak vás najdu, Ňušo?“
„Když přijdete po této cestě k vesnici, uvidíte krajní dům. Vesnice není veliká, jedna ulice, levá strana je dlouhá, pravá je kratší. Hned napravo je kopeček a na něm je pětistěnný dům s vyřezávaným zápražím, přes příkop.“
„Podívejte se, děvčata, Ňuška si našla drahouška!“ vykřikla pisklavě jedna spolucestující, vysoká, v tmavě červeném květovaném šátku, „domlouvá se! Počkej, Ňuško, urazovský chlapec tě zvalchuje! A ten študent dostane taky!“
Děvče se otočilo, jako by je někdo švihl, a šlo rychle do vršku. Klouzalo na rozměklém žlutém jílu, ani se neohlédlo.
„Že vám není hanba, děvčata!“ rozzlobil se Girin.
„Proč hanba? Je to přece poběhlice, nic jiného. Tak co…“
„Táhněte, potvory!“ zvolal drsně starý převozník. „Dovedou člověka jenom ostouzet.“
„My víme proč!“ zakřičela děvčata sborem a se smíchem odcházela.
Starý se rozzlobeně mračil a nasypal si na dlaň z Girinovy krabičky machorku.
„Proč jsou na ni takové?“ zeptal se Girin. „Myslím, že je to docela hodné děvče.“
„To je tak, měla zatracený osud, myslím — jako Ňuška, takový tak hned nenajdeš. Já znám celou jejich rodinu.“
„Co se jí stalo? Taky jsem si všiml, že s ní není něco v pořádku.“
„Takové by si jenom slepý nevšiml. Budeš u nich a možná, že jim něčím pomůžeš, nějakou doktorskou radou. Jsem rád, že jsem tě k nim poslal na kvartýr…“
„Ale…“
„No no, necukej se, hned ti všecko vyložím. Víš, Ňuščin otec pracoval jako mistr na zdejší lodi, byl truhlář, přiženil se do chalupy její matky. Bojoval ve vojně s Němcema, a taky v občanský válce, vrátil se, pravda, ne jako straník, ale jako uvědomělej, a to se rozumí, byl hlava všeho novýho. Vesnice je to stará, bohatá, kulaci v ní jsou silní, a chalupníků, co kulakům nadržujou, je taky hodně, a Pavel, jako Ňuščin otec, se jim nelíbil. Sotva se začalo mluvit o kolektivizaci, začala kulacká patálie…“ Starý převozník se zachmuřil a zabafal z ukroucené cigarety.
„Povstání?“ zeptal se Girin.
„Ne, jenom tak, banditská střelba, zákeřnická. V noci střílejí do oken a na sovětské ouřady čekají za křovím… A tak se vypořádali také s Pavlem. Večer, když seděl s ženou a s Ňuškou u večeře, vtrhli do chalupy dva s revolverem, a s hroznýma nadávkama Pavla zastřelili. Pavlova žena, jako Ňuščina matka, se svalila jako mrtvá, a Ňuška, tenkrát docela malá holčička, se na ně vrhla jak dravec. No a jeden ten bandita ji tak třískl, že přišla k sobě až zadlouho.“
„Copak nikdo neslyšel, že se střílí?“
„Jejich dům, jak uvidíš, je na kraji vesnice. A i kdyby někdo střílení slyšel, lidi se báli.“
„A co bylo dál?“
„Ňuščina matka od té doby nevstala, nemluví, jenom tak bučí. Ruce i nohy má docela bez vlády. A Ňuška je u ní jak přivázaná, nemůže se přece od ní hnout. Pěkná domácnost, hospodářství, všecko je pryč. Co takové děvče zmůže? Mlátí sebou jak ryba o led, nádenicí, pere prádlo, protlouká se s malou zelinářskou zahrádkou.“