„A co kolchoz?“
„Tak se podívej,“ a převozník hrubě zanadával, „celou věc hned na začátku obrátili tak, jako by Pavla klepli ožralí při pranici. To je u nás dycky tak, když se něco semele, musí se obejít zákon, svede se to na ožralství. Ale já bych je, ty ochlasty, pořádně skřípl…,“ odplivl si stařeček. „Zkrátka, nebyla hned žádná podpora ani výpomoc, ledaže by někdo z hodných lidí dal kousek ze svého. Přitom je Ňuska hrdá, nevezme od každýho… a tak se děvčeti život nevyvedl a není vysvobození!“
„A proč jí říkají poběhlice?“
„Posud to sám, jestli se v tom vyznáš. Děvče je na vzhled moc pěkný, taková postava našince dycky přitahuje. Čím je kůžička pěknější, tím jsou lovci mazanější! Ti, co se nejlepší vyznají v ženských, začínají se za ní honit. A zelený mládí, horká krev, děvčeti se, to se ví, zatočila za horké noci hlava, a podlehla. A teď všichni, co se před ní kroutili jak hadí a div se před ní neplazili, se proměnili ve zvěř a vystrkují svůj rypák. A hlavně ženské, nedej pánbůh, ji tak ostouzejí, ženou ji rovnou do hrobu, bez nejmenšího slitování! Žere je závist nebo co, že je pěkná a kurážná. Tomu nerozumím, proč jsou tak nemilosrdné, jsou přece taky mladé a o nic lepší. Ten mládenec, co Ňušku dostal, je pěkný jak sokol, ale jinak je to had. Nejenomže se nechce ženit, ale vůbec se jí nezastane. Ve vesnici se dokonce povídá, že o Ňušku hrál s kamarádem a prohrál, ale tomu já přece jen nevěřím! A ženské, ty jsou zkrátka bez sebe. A ubohé děvče žije jak v pekle pro svoje důvěřivé srdce, pro svoji dobrotu a pro svoji krásu. Fuj!
Stařeček se rozladil a už se vyhýbal dalším otázkám, které se mu pokoušel klást Girin. Student mu odsypal trochu machorky, dal si na rameno svůj kufr a pustil se šikmo na vysoký břeh.
Ze stínu srázů vyšel Girin do polí, kde se matné světlo západu prodralo skrze silnou clonu mraků a oživilo narudlým odstínem dlouhé loužičky v kolejích i mokré, čerstvě vykoupané listí malých doubků křivých jako keříky. Veliký bílý kostel s hraněnou, nedávno natřenou kupolí se usadil na vrcholu chlumu, podél jehož úpatí se roztáhla vesnice. Veliké chalupy s vysokými zastřešenými zápražími, několik plechových střech a zděné sýpky svědčily o šetrném životě nikolských hospodářů a veliký modře nalíčený krám na kamenném podsklepí se pyšně vypínal nedaleko kostelního náměstí nad celkový ráz domů. Girin hned uviděl dům Ňuši — jak tady Anně říkali. Popsala ho přesně. Dávno nenatřený, šedý, jako většina starých dřevěných stavení. Vyřezávané obroubení rámů, zápraží s pevnými dveřmi, které se neotvíraly přímo do předsíně, nýbrž do dlouhé kryté pavlače podél dvora, nebožtík Annin otec stavěl dobře a pěkně. Ale ačkoli od jeho smrti neuplynulo ještě mnoho let, střecha už povolila, vrata se naklonila a plot naříká na nedovednou opravu spatně připasovanými náhodnými kousky prken a tyčí. Girin si oškrábal zablácené boty, zaklepal, a hned uslyšel cupitání bosých nohou. Podle toho, jak zazářila smutná Annina tvář, Poznal, že byl vítaným hostem. „Taktak, že jsem se stačila dát do pořádku,“ řekla Anna a otevřela dveře do dost veliké světnice s velkou dřevěnou postelí v blízkém koutě, s čistým nenatřeným stolem a s lavicemi.
„Tady u nás je ticho,“ řeklo děvče, jako by se omlouvalo.
„To je dobře, aspoň se mi bude dobře pracovat!“ zvolal Girin.
„Pojďte se mnou, ukážu vám, kde co je,“ vybídla ho Anna nesměle a potichu jako dříve. Vešli do zadní světnice, kde Girina čekalo veliké, až po okraj naplněné hliněné umývadlo.
„Ted sem,“ otevřela zabouchnuté dveře do prostranné kuchyně s ruskou pecí, „tady je maminka, a já vlevo, v zápecní světničce.“
Girin ihned ucítil těžký zápach místnosti, v které je nemocný, jenž dlouho nevstal. Vešel do kuchyně a pozdravil ještě nikoli starou nesmírně bledou a hubenou ženu přitisknutou nehybně k spoustě polštářů na posteli přikryté pokrývkou z pestrých zbytků. Ženiny pozorné moudré oči, právě takové, jako má Anna, se dívaly na Girina upřeně a vážně, potom zjihly…
Když se zařídil v Annině domě, věnoval se výzkumu, plnil lahvičky s neprodyšným uzávěrem vodou a půdou a pečlivě je balil do malých poštovních bedniček.
Zbýval mu také čas na pomalé osamělé procházky podél vysokého volžského břehu a na nějakou tu mužskou pomoc Anně v domě. Nakloněná vrata se napřímila, schody zadního zápraží se bělaly čerstvým dřevem nových prken a zatékající střecha nad kuchyní a nad seníkem mohla teď vydržet podzimní deště.
Jednou v noci probudil Girina šramot. V polospánku si pomyslel, jestli se nepřitížilo nemocné, pootevřel dveře své světnice do předsíně a zbystřil sluch.
Zapraskaly dveře, dva mužské hlasy tiše zabručely nějaké hrozby. Opět mlčelivý zápas, a Girin uslyšel Annin zalykající se rozhořčený šepot:
„Jdi pryč, bestie… Maminka to uslyší, aspoň ji netrap!“
„Co je tvoje maminka: pařez s očima!“ zahučel posměvačně jeden z příchozích a druhý se rozesmál tlumeným smíchem. „Bude dělat drahoty…“ Využíváš toho, že maminka je nemocná, ach ty sprosťáku!
Ach!“
Dveře do Anniny světničky se otevřely a zase se zabouchly. Girin stál v rozpacích, vzplanula v něm zuřivá touha pustit se do ničemů, a zároveň se bál míchat se do vztahů, které neznal. Když však začal uvažovat o těžké Annině tragédii, zdála se mu jeho zdrželivost hanebná. Ležel, ale nespal, a litoval, že ačkoliv je velký a silný, je přece jenom nezkušený.
Usnul až k ránu, a probudil se, když slunce už vystoupilo nad vysoké keře mýtiny, která se táhla skoro až k jeho oknům. Anna mu přinesla obvyklou snídani: studené mléko, vajíčka a chléb. Měla šátek uvázaný hluboko do čela a chodila se sklopenýma očima, zastřenýma řasami. Podle krátkého pohledu, který na něho vrhla úkradkem, a podle zardělých tváří Girin poznal, že děvčeti je jasné, že ví o tom, co se v noci přihodilo. Ne, Anna nevypadala ani dost málo jako šťastná milenka, a Girin se rozhodl, že něco podnikne.
Po celý den, když obcházel další pole, studny a prameny, přemýšlel, jak vysvobodit Annu z jejího žalostného postavení. Klíč k řešení byl v matčině nemoci: Anna se nemohla s ochrnutou rozejít. Vzít s sebou Annu s nemocnou matkou do Leningradu, na to jako student nestačil. Buď se Annina matka musí dostat do dobré nemocnice, nebo… jí vyléčí. Vzpomněl si na zkušenost profesora Astvacaturova, který se kdysi stal slavným po celém Leningradě. Tento proslulý neuropatolog, náčelník první kliniky Vojenské lékařské akademie, pokřtěné studenty na Dantovo peklo, protože v ní shromažďoval nemocné zmrzačené nervovými chorobami, přijal odněkud z venkova ženu zachvácenou hysterickým ochrnutím po nenadálé smrti dítěte. Týmž ochrnutím jako Annina matka, to jest — slyšela i viděla, nemohla však mluvit a pohybovat se. Astvacaturov byl pro onu ženu poslední nadějí, všechno úsilí lékařů, kteří ji dosud léčili, bylo marné.
Astvacaturov týden přemýšlel, úmyslně k nemocné nešel, až se rozhodl pro neobvyklý postup.
Po mnoha dnech napjatého čekání nemocné oznámili, že dnes k ní přijde Astvacaturov. Ochrnutá žena, kterou posadili ve zvláštním nemocničním pokoji do křesla, přímo proti dveřím, byla čekáním takřka bez sebe. Profesorovi asistenti jí sdělili, aby čekala a dívala se na tyto dveře, co nevidět do nich vejde „sám Astvacaturov“, a rozumí se, že ji jistě vyléčí… Uplynulo čtvrt hodiny, půl hodiny, čekání bylo čím dále tím napjatější a vyčerpávající. Konečně se dveře hlučně rozletěly, a Astvacaturov, vysoké postavy, který vypadal ještě větší ve svém bílém plášti, v bílé čepičce na černých prošedivělých kadeřích, s krásným výrazným „orlím“ obličejem, s ohromnýma planoucíma očima vrazil do pokoje, rychle přistoupil k nemocné a hromovým hlasem zařvaclass="underline" „Vstaňte!“