Nemocná vstala, udělala krok, upadla…, ale ochrnutí zmizelo. Tak udělal leningradský profesor opravdový zázrak.
A což udělat něco podobného s Anninou matkou? Hysterická nebo duševní ochrnutí mohou být vyléčena silným nervovým otřesem. Ale jak přimět ženu, která žije už několik let v zoufalé beznaději a je kromě toho pravděpodobně deptána tragédií své dcery, kterou si nemohla neuvědomit, jak ji přimět, aby uvěřila v mladého studenta, třebaže přijel z takového „vědeckého“ města? Ne, Astvacaturovův způsob se nehodí, ale co může on, Girin, jiného vymyslet?
Minuly dva dny, a Girin znovu vyskočil, když v noci zaslechl zlodějský šramot u venkovních dveří. Někdo se vytrvale snažil odsunout dřevěnou zástrčku. Girin vyběhl do předsíně ve chvíli, kdy se dveře dokořán otevřely, a nezřetelný stín se objevil na prahu u vchodu do Anniny světnice.
„Stůj, nebo střelím!“ řekl Girin tiše a klidně, ale vzteky zaťal zuby.
„No no, copak!“ zabručela postava a opatrně napnula krk dopředu.
„Táhni, nebo tě zabiju! Tak slyšíš?!“ vyštěkl Girin a zvedl ohnutou stříkačku, svou jedinou zbraň, kterou svíral v ruce. Záhadná postava vzala do zaječích.
Anna vyšla ze své světnice s hořící sirkou a spatřila Girina. Ještě se třásl rozčilením a pevně zavíral venkovní dveře. Za dvě tři vteřiny světla vyčetl takovou vděčnost v jejím polekaném a obdivném pohledu, že se opravdu cítil být hrdinou.
„Děkuju vám,“ řekla hlasitě. Girin něco zamumlal.,Musíme se podívat na maminku,“ pokračovalo děvče a kývnutím vybídlo Girina, aby šel za ním. Vešli do kuchyně, osvětlené lampičkou, u nemocné se svítilo celou noc, a hned se setkali s široce otevřenýma očima ochrnuté. Docela jistě věděla všechno. Když uviděla ty, kdo k ní teď přišli, nenávist v jejím pohledu vystřídala vděčnost. Anna začala natřásat polštáře a při tom matce něco šeptala. Náhlá domněnka, ještě nezřetelná, taktak se rýsující, ho napadla, když viděl oči Anniny matky. Ta domněnka nezmizela, ale nabývala určitější podoby, když ležel na posteli a díval se oknem na hvězdy.
Annina matka nemohla věřit v své uzdravení, nemohla věřit v Girinovu moc. Ale jiné dost silné mohutné duševní pohnutí by možná mohlo způsobit potřebný otřes.
Opět se vydařil jeden všední den. Girin šel po vysokém volžském břehu do vzdálené vesnice, poslední, kterou měl prozkoumat na pravém břehu. Vítr šelestil dozrávajícím ovsem. Girin nebyl ještě ani půl versty od Nikolského, když se na cestě před ním vynořily z křoví dvě mužské postavy. Girinovi zabušilo srdce: přicházel okamžik pomsty za jeho noční hrdinství. Pevně odhodlán neustoupit děj se co děj, blížil se pomalu k těm, kteří na něho čekali, strčil ruku do pravé kapsy a zastavil se. Podle světlých kudrn poznal Annina svůdce, opravdu hezkého muže s nepříjemně drzým pohledem světle modrých očí. Druhý, menší a zavalitější, s pronikavýma medvědíma očkama, nevynikal ničím kromě obleku.
Oba mladíci zaváhali a povídali si rychle něco, co Girin dobře neslyšel. Bez přestání hleděli na Girinovu pravou ruku, zastrčenou v kapse, a Girin se hned dovtípil, že jeho protivníci jsou přesvědčeni, že má zbraň. A opravdu, Girinův vojenský stejnokroj a jeho podivné zaměstnání ho dělaly podle všeho záhadným. Student a jakoby voják-lékař, a chodí po vesnicích, hledá studny a prameny… Girin rázně vykročil a udělal rukou posuněk, jako by něco smetal z cesty. Mladíci neochotně ustoupili na okraj a Girin prošel okolo a koutkem oka pozoroval své odpůrce.
„Ty, studente, či rudoarmejče, nebo co jsi zač!“ zvolal na něho kudrnatý krasavec. Girin se zastavil.
„Ty, poslechni,“ pokračoval mladík s předstíranou míru-milovností i s vyhrůžkou,,do našich věcí se nepleť, a s tou holkou, to ti povídám, si nic nezačínej… Máš tu svou práci, jsi tu na chvilku, tak ji dodělej, a plav! A když ne…“
„A když ne?“ Girin se mu podíval přímo do tváře, cítil už známý bojovný vztek, který se objevuje u dobrého člověka, jakmile narazí na zlou sílu.
„Skončíme to po našem,“ vycenil zuby druhý. „Může se ti stát, že už letos nebudeš moci běhat za cizíma holkama!“
„To je naše poslední slovo,“ přerušil ho kudrnáč, „a když neposlechneš, naříkej sám na sebe. Nás je tady moc, začínají tmavé noci, nebude ti nic platný ani ten tvůj revolver.“
Girin šel pomalu po cestě a přemýšlel o tomto setkání. I kdyby měl revolver, mohli by si na něho tak jako tak někde počíhat, čímkoli ho omráčit, a i kdyby ho nezabili, zřídit tak, že by musel dát sbohem všem plánům na Anninu záchranu i na svůj brzký návrat ke studiu. Ted cítil, že pomoc Anně se nedá dlouho odkládat.
Girin se v zamyšlení vzdálil už na dvě versty od Nikolského, vtom však se obrátil a rázně se pustil zpátky. Dost těžko našel vedoucího několika málo nikolských komsomolců, zamračeného, ustaraného mládence, pilně podšívajícího staré sedélko. Mládenec ho vyslechl nelibě, ukroutil si cigaretu, zabafal a odplivl si.
„Strkáš nos do věci, po které ti nic není,“ procedil komsomolec, „či ses do Ňušky zamiloval? Nech toho, to ti říkám jako kamarád. Je sama vinna, tahala se s kulakem už v devětadvacátým, a teď s těma největšíma banditama, patří jí to… A ty můžeš přijít zbytečně o palici.“
Nádech zvláštní hořkosti zazněl v mládencově odpovědi, a Girin, který byl v posledních dnech nějak velmi citlivý, náhle pochopil. Vnitřním zrakem našel správný směr rozmluvy, přisedl blíž ke komsomolci a potichu mu začal vykládat, co si o oklamaném děvčeti myslí.
,A jestlis ji měl rád,“ řekl znenadání, „nemáš ohrnovat nos jak nějaký svatoušek, ale máš opravdu pomoci. Je nutné ji odtud dostat, a ne ji tu nechat těm lumpům napospas. Oni ji ponižovali, a ty ses na to jen díval.“
„Pomalu, pomalu, ne tak zhurta!“ rozzlobil se mládenec. „Žádné pomalu! Když o tom budeš přemýšlet, tak to pochopíš, ale mysli hezky rychle. Odsuzovat dovede každý, ale pomoci…
„Vždyť já nejsem proti tomu… Jenom jak jí já, nebo my dva můžeme pomoct? Máme tě hlídat nebo co? Komsomolci jsme tu tři, a přitom se nám taky pořád vyhrožuje.“
„O hlídání jsem s tebou nemluvil. Musíme sehrát komedii, potřebujeme dva revolvery a spolehlivého člověka, který je starší než my dva…“ A Girin nabídl komsomolci svou výbornou machorku a vysvětlil mu, k čemu ty divné přípravy. Mládenec nedůvěřivě poslouchal, pak se začal usmívat.
„Ty jsi ale hlavička!“ plácl Girina na rameno. „Kdo by to řekl, tak přece vás v těch školách neživí nadarmo. Tak dobrá. Jde se na to.“ Pustili se na druhý konec vesnice, kde bydlel bývalý rudoarmejec, člen strany, bledý a hubený Gavrilov, který se dosud úplně nezotavil po těžké nemoci. Byl naštěstí doma a zaradoval se, když na návštěvníkovi viděl vojenský stejnokroj.
Gavrilov poslouchal Girina, napřed se mračil, pokoušel se mu odporovat, dlouho mlčel a přemýšlel. Nakonec přimhouřil bystré oči a obrátil se na Girina s otázkou:
„Plán vypadá dobře. Ale co když se ta stará začne najednou poroučet?“