Byť seberychleji minulo Girinovo první léto samostatných výzkumů v roce 1933, všechno, co se tehdy zběhlo, určilo na celý život jeho vědeckou dráhu a jeho zájmy, jeho další činnost.
Vyléčení Anniny matky ho přesvědčilo navždy, že duševní život má pro organismus člověka, i zdravého, i nemocného, mnohem větší význam, než mysleli jeho učitelé. Z toho se rodilo přesvědčení, že lidský organismus je tak složitý biologický stroj, že dřívější lékařská anatomie a fyziologie vlastně jen taktak naznačovaly hrubé obrysy této neuvěřitelně složité stavby těla.
Setkání s Annou vzbudilo v Girinovi neobyčejný zájem o krásu lidského těla, bylo mu podnětem k vědeckému studiu zákonů krásy. A rozhodl se studovat i to, jak se v lidském organismu odráží vliv vrozených pudů a společenských předsudků. Ze všeho toho nabyla určité podoby představa o nezbytné potřebě psychofyziologie jako důležité vědy především pro člověka, myslícího tvora.
Kapitola 2
KOŘENY HNĚVU
Girin se otočil, zvedl ruku ke klopě kabátu, kde byla kapsa u vojenské blůzy, zarazil se a vytáhl balíček dokladů odtud, kde bývají u civilisty.
Profesor Rjabuškin si osvědčení a potvrzení zběžně prohlédl.
„V pořádku. Ale proč vás Peňkovův ústav odmítl? Pravda, vy jste za války vědecky nepracoval.“
„Změnil jsem obor a stal jsem se chirurgem. Myslím…”
„Ovšem, ovšem,“ napadlo Rjabuškina, „to všechno vám prospělo, bylo dobré pro experimentální práce, ale do doktorské disertace máte ještě daleko!“
„Nedělám si nárok na nějaké vedoucí místo.“
„Výborně!“ zvolal s úlevou Rjabuškin. „Potom můžete jit rovnou do mojí laboratoře. Problém nemoci z fyziologického hlediska, a pro vás: s psychologickou úchylkou.“
A náměstek ředitele ústavu začal objasňovat podstatu problému, na kterém pracoval. Girin využil přestávky v prO» fesorově řeči a praviclass="underline"
„Ne, to se mi nehodí.“
„Ale jinou práci v našem ústavu pro vás nenajdeme… Ostatně nás upozorňovali.. “ Rjabuškin se zarazil, ale Girin napjal pozornost.
„Smím vědět, nač vás upozorňovali? Na moji neústupnou povahu?“
„Copak povaha! Tedy — já tomu osobně nevěřím, ale obviňují vás z něčeho horšího.“
„Opravdu? Jistě mi můžete říci, oč jde.“
Rjabuškinovi se do vysvětlování nechtělo, ale couvnout už nemohl.
„Máte prý jeden takový hříšek, ale co povídám, pořádný hřích, za který vás mohli případně i zbavit lékařského diplomu … Léčil jste jednoho nemocného, jako by měl rakovinu, ale ve skutečnosti jste ho otrávil anestetickými prostředky, rakovinu neměl, a vy jste mu napařil takovou dávku, že nemocný zemřel. Já vím, před komisí jste se obhájil, ale to víte, řeči jste zarazit nemohl.“
„Ano, máte pravdu, a pro někoho jsou řeči víc než fakta,“ odpověděl dopálený Girin a vstal. Také Rjabuškin vstal a vyhýbal se jeho pohledu.
„Výzvu, kterou vám poslali, zrušíme,“ křikl profesor za odcházejícím Girinem.
„To udělám sám. Sbohem.“
A Girin se vydal od náměstka ředitele ústavu rovnou na ministerstvo.
„Těžko se mohu vrátit. Odvolali mě z práce, demobilizovali mě pro vědeckou práci… Ale mohu přijmout jakékoli místo jinde, když se nehodím pro Moskvu,“ řekl vedoucímu osobního oddělení ministerstva.
„Kdo vám řekl, že se nehodíte? Rjabuškin?“
„Nejen on. Copak se nevykrucovali v Peňkovově ústavu? No a Rjabuškin taky, když jsem odmítl pracovat v jeho laboratoři.“
„Ano, ano. Ale nejsou poslední instance. My vám najdeme dobrou práci. Hned zavolám našeho poradce profesora Medveděva, snad ho znáte? „Slyšel jsem o něm.“
„Vítám vás,“ pozdravil ho čiperný a hubený profesor, jehož zjev se ani dost málo neshodoval s jeho jménem. Girina znal, a proto brzy přešel rovnou k věci.
„Vy jste stejně jako já neuropatolog a vaše články o psy-chofyziologii znám. Jistě se jí také teď zabýváte?“
„Po válce ještě víc. Ale…”
„Teď je jiná doba. Ted není rok sedmatřicátý, ani sedmačtyřicátý, ale jedenašedesátý.“
„To je pravda, ale setrvačnost je dosud příliš veliká. A za mnou se vleče špatná pověst, jak mi připomněl Rjabuškin. Odkud to všecko ví? Já jsem ovšem vyprávěl kolegům o své práci. Jistě vám někdo považoval za nutné o tom napsat.“
„Příliš to přeceňujete.“
„Dovolte, abych vám vyprávěl jednu krátkou historku. Smím?“ A na přikývnutí vedoucího osobního oddělení Girin pokračovaclass="underline" „Vy víte, že už v minulém století vědci archeologové vykopávali v Egyptě Tel-Amarnu, zříceniny hlavního města faraóna Echinatona, reformátora náboženství a veřejného života. Našli obrovský archív, tisíce papyrusů nebo čeho, na čem se tehdy psalo, dohromady několik tisíc listin, knih, zápisů, celou knihovnu faraónova paláce. Učenci se na ni vrhli jako supi, knihovna z půldruhého tisíce roků před naším letopočtem, a k tomu z doby reforem! Tady je klíč k celé historii, k vědě a k náboženství starého Egypta. Pracná luštění hieroglyfů se protáhla do dvacátých letech našeho století. A výsledek? Žádné údaje o vědě, o životě ani o náboženství. Tisíce pomluv! Nevím, jestli si to pamatuju přesně, ale zdá se, že v procentech to vypadá asi tak: šedesát procent udání, čtyřicet procent ponížených proseb o to, co se tenkrát dávalo patolízalům, o půdu, o obilí a už nevím oč ještě. Tak tomu bylo před půlčtvrtým tisícem let! Ale dnes, v prvním socialistickém státě světa, by po něčem takovém nemělo být ani stopy.“
„Výborně!“ přikývl mu Medveděv. „Jestli jste vždycky tak jizlivý vůči kolegům, pak se nedivím, že někteří napsali.“
„Důležité není, že píší, důležité je, aby…”
„Dobrá, rozumím. Ale přesto mi povězte, co to vlastně bylo za případ.“ Girin začal lhostejným tónem:
„Ještě před válkou, když jsem pracoval v krajské nemocnici…“ A v mysli mu už vytanuly všechny podrobnosti jeho „zločinu“.
… Byl na konzultaci v okrese a na zpáteční cestě přenocoval v neveliké vesnici na krajské silnici. Asi o jedné hodině v noci ho probudily dvě děti ze sousední vsi, které tam přiběhly v naději, že některý cestující jim pomůže.
„Tatínek se rozstonal, víte, moc, hrůza se na něho podívat,“ vykládala celá udýchaná světlovlasá holčička, zatímco dvanáctiletý chlapec, její bratr, vyděšeně a s dětskou důvěrou hleděl zpod obočí na ospalého Girina. Vyptáváním Girin zjistil, že se večer u otce z ničeho nic na rameni ukázala červená skvrna, že měl velikou bolest, takže zdravý čtyřicetiletý muž chvílemi „hrozně řval“. A skvrna byla červená jako řeřavé uhlí a nebylo vůbec možné se na to dívat…
„Proč to nebylo možné?“ naléhal marně Girin a připomínal si všechno, co věděl o nádorech, o snětích a o jiných hnisavých onemocněních.
,A víš ty, co je to nežit?“ vyptával se holčičky, a ona dobře věděla, co je to nežit, a ujišťovala, že to nežit není. Když se Girin dověděl, že se otec neporanil a že se vůbec cítil skvěle, pochopil, že se setkal s jakýmsi zvláštním druhem nemoci.