Nazítří se Girin odebral do geologického ústavu, kde pracovala skoro polovina geologů, jimž Sovětský svaz vděčí za rudy i za naftu, za uhlí i za diamanty, za bauxit i za cement. Girin šel po tmavých chodbách zastavených skříněmi, četl na dveřích jména známá z novin a přitom byl rozhořčen nad nedostatkem místa v zastaralé budově z třicátých let. Geolog Andrejev ho uvítal v pracovně přepažené skříněmi. Girin si pomyslel, že ta úzká skulina se příliš nehodí pro člověka, jehož život probíhal v nekonečné kazašské stepi, v obrovské sibiřské tajze, na vrcholech Altaje a Tchien-šanu. Geolog pravděpodobně četl jeho myšlenky, protože se trochu usmál a řekclass="underline"
„To není žádné neštěstí, po tajze je dobře sedět trochu smáčknutý. Víte, člověk se unaví, když je půl roku beze stěn, těžko se soustředí.“
„Vy jste pořád stejný,“ odpověděl přívětivě Girin.
Nechtěl zdržovat přítele, zaměstnaného prací, a ihned mu vysvětlil, oč mu jde.
„Jde o maličkost, půjčte mi tři sta rublů, jenomže je to trochu složitější, tak na pět měsíců.“
„To nevadí! Budu je potřebovat až ke konci roku. Všichni geologové dělají větší nákupy na podzim, když se vrátí z výprav, to je dlouholetý zvyk. Od mládí na jaře vždycky bez groše, ale z tajgy s plnou kapsou. Jak jinak? Nejlepší bude, když k nám přijdete dnes večer. Napijeme se čaje, pravého, silného… V Moskvě lidé degenerovali, dokonce i geologové pijí místo čaje jakési bylinkové odvary.“
Girinovi se velice líbila Andrejevova žena Jekatěrina Alexej evna, dokonalý opak svého muže. Geolog, spíše menší živý pořízek, a žena velká, tělnatá, vznešená jako bojarka, byli skvělá dvojice. Ladná, ruská krása Jekatěriny Alexejevny, trochu váhavé, pevné její pohyby, upřený a pronikavý pohled jejích světlých očí, hluboký prsní hlas. Girin si opravdu myslel, že by se zcela jistě zamiloval do přítelovy ženy, kdyby nebyla tak monumentálně veliká. Ale rád chodil občas na návštěvu do jejich bytu, zaplněného knihami, pro pocit útulnosti a klidu v tomto domě, zařízeném pro práci i pro odpočinek. Energickou, ostrou řeč Andrejevovu přiváděl do rovnováhy pomalý způsob mluvy jeho ženy, rodačky ze starobylého velikého Roštová.
Tentokrát byl Andrejev sám, žena odjela a dcera studentka „běhala kdesi po kamarádkách“, jak říkal. Přesto však čaj, tmavý jako smola, byl na stole ve chvilce.
„Tak čekám na vaše vyprávění,“ řekl krátce Andrejev a naléval druhou číšku z tenkého průsvitného porcelánu.
„Zatím není co vyprávět,“ odpověděl rozmrzele Girin.
„Jak to?“ vyletěl geolog. „Můj dávný přítel, který dosáhl jistých úspěchů ve svém lékařském povolání, se znenadání objeví v Moskvě, kde nemá, kam by hlavu složil. Kromě toho si musí vypůjčovat peníze. Člověk nemusí být mudrc, aby pochopil, že se s ním něco děje. A je nad slunce jasné, že to nějak souvisí s návratem do oblasti teoretické vědy. A ještě něco: dosud se neoženil. Ženatý člověk bude, řekněme, rozumný. Bude se starat především o stálý plat, o byt a o vyhlídky do budoucnosti. Co mi povíte o svém novém zaměstnání? Podařilo se vám zorganizovat… jak se to jmenuje, co jste chtěl dávno, fyziologickou psychologii?“
„Vy si to pamatujete? Vždyť jsem vám o tom psal před sedmi lety!“
„Pamatuju, protože je to zajímavé, a také proto, že jste mi o tom psal s pocitem zoufalství. Nemusíte se mračit, já se vám neposmívám. A teď jste přijel znovu, abyste se toho domáhal už tady, v hlavním městě?“
„Teď ano! A pocit zoufalství nemám. Dosud jsem sice nic neudělal, spíš mám zatím neúspěch, ale věřím si.“
„Chápu proč. Myslíte si, že ta vaše psychofyziologie se musí stát nejdůležitějším odvětvím biologie a lékařství…”
„Ano, určitě! Nový život vytvoří nové potřeby, nové stroje vyžadují nové lidi, kteří dovedou vládnout svým duševním životem…, ano, také duševní život se musí cvičit, posilňovat, školit. Ale nám, materialistům, je jasné, že duševní život se opírá o fyziologii, vzniká a roste z ní, proto je nutné především zkoumat jejich vzájemný vztah.“
„Stačí, rozumím,“ zvedl Andrejev žertovně ruce. „Abych nezapomněl, to tady je váš článek?“ Geolog zvedl se stolu věděckopopulární časopis.
„Můj,“ přisvědčil trochu ostýchavě Girin. Geolog se na něho podíval jako na neznámého:
„Mhm! Jak měl pravdu Lenin, když říkal, že fantazie je vlastnost nejcennější! Já bych uděloval hodnosti fantasty první a druhé třídy.“ Geolog potřásl časopisem. „Rozumí se, pro takovouto fantazii. Počkejte,“ zarazil Girina, který chtěl promluvit, „povězte mi, jak jste na to,kápli, jak říkáte.“
„Velice jednoduše,“ pokrčil Girin rameny. „Četl jsem v časopise Příroda článek našeho známého paleontologa o dinosaurech. V článku se přesvědčivě vysvětlovalo, že ti ohromní ještěři, největší živočichové na zemi, nebyli velicí proto, že měli vyvinutou velikou hypofýzu, žlázu vnitřní sekrece, která podněcovala mimo jiné jejich růst, ale hypofýzu měli velikou proto, aby podněcovala jejich rychlý růst, a tak se přizpůsobili okolí. Logické, že ano? Je-li živočich velký, musí rychle růst, jinak zahyne, žije-li v podmínkách, v nichž je velikost nutností. Ihned jsem si vzpomněl na velryby. Velrybí mládě roste nikoli po dni, ale hodinu za hodinou a přibývá na váze bezmála metrák denně. Velrybí hypofýza je jistě dost veliká, a při lovu je žádoucí zužitkovat ji k získání hormonu hypo-fýzy, nejdůležitější žlázy vnitřní sekrece.“
„Je pravda, že na kilogram hormonu je…”: „… zapotřebí čtyři sta tisíc prasat? Ano, je. Tento hormon ovšem získáváme při porážce na jatkách, ale najít nový pramen by bylo přesto dobré. Proto jsem napsal článek, že musíme získávat hypofýzu z velryb, hlavně z mladých…“
„A tím jste postavil most od dávno vymřelých dinosaurů k dnešnímu lékařskému průmyslu.“
„Příliš mi lichotíte. Ty mosty jsou všude, jenomže my je vždycky nevidíme. Nic naplat, sice se mi s vámi dobře sedí, ale teď už je pozdě. Ještě dopiju čaj a budu muset jít. Ted mám plno peněz, a zítra musím splnit jednu povinnost.“
Kapitola 3
BLEDÉ STĚNY
Girin vešel do dlouhého sálu a rozhlížel se. Ano, tam na samém konci je socha Anny. Očištěná od mnohaletého prachu, se zacelenými prasklinami, znovu vyleštěná, a proto tak zářící na pozadí bledě šedých stěn. Teprve teď Girin pochopil, proč Pronin udělal sochu v nadživotní velikosti. Odtud, ze vzdálenosti několika desítek metrů, se nezdála tak veliká, ale působila zvláštním dojmem. Nikoli svou monumentalitou, ne, byla udělána úplně jinak. Nejprostěji by se dalo říci, že sochař udělal sochu jako živou. Ale její rozměry diváka nutily, aby na ni soustředil pozornost a vnímal její krásu.
Na výstavě bylo dopoledne málo lidí. Girin šel sálem přímo k vysokému krychlovému podstavci sochy. Stál tam, opíraje se rukou o roh podstavce, hubený, trochu nachýlený muž s brýlemi, upřeně se díval na sochu a chvílemi k ní tak přibližoval tvář, že se skoro dotýkal jejích kolen svým špičatým nosem. Když uviděl přicházejícího Girina, zřejmě se zaradoval ze společníka.
„Viděl jste to? Viděl jste takovou práci?“ ukázal neznámý muž vítězně na její kolenní ohyb.