BOHUMIL HRABAL
OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY
Tenhleten rok, rok pětačtyřicet, Němci už neovládli prostor nad
naším městečkem. Natožpak nad celou krajinou, zemí. Hloubkaři
narušili dopravu tak, že ranní vlaky jezdily v poledne, polední
večer a večerní za noci, takže se někdy stalo, že odpolední vlak
přijel podle jízdního řádu na minutu včas, ale to bylo tím, že to
byl čtyři hodiny opožděný dopolední osobák.
Předevčírem nepřátelský stíhač přestřílel nad naším městečkem
německou stíhačku tak, že jí ustřelil křídlo. A potom trup hořel a
padal někam do polí, ale to křídlo, jak se vyvrátilo z trupu,
vytrhlo několik hrstí šroubů a matic, které napadaly na náměstí a
pozobaly hlavy několika ženským. Ale to křídlo plachtilo nad naším
městečkem, kdo mohl, tak se na to díval, až do té doby, kdy to
křídlo vrzavým pohybem se sneslo nad samé náměstí, kam se vyhrnuli
hosté z obou restaurací, a potom už stín toho křídla se pohyboval
náměstím a lidé hned běželi přes náměstí a hned zase na tu stranu,
kde stáli před chvilkou, protože to křídlo se pořád pohybovalo jako
obrovské kyvadlo, které zahánělo občany do protisměru možného pádu
a přitom vydávalo stále silnější hřmot a zpívavý zvuk. A potom se
rychle smyklo a spadlo do děkanské zahrady. A za pět minut už si
občané odnášeli pláty a plechy z toho křídla, aby se hned druhý den
objevily jako stříška na králíkárně, slepičárně, jeden občan už
odpoledne z toho ukořistěného plechu vystříhával kusy, z kterých
večer nadělal krásné kryty na nohy k motocyklům. Tak zmizelo nejen
to křídlo, ale i všechny plechy a součástky z trupu říšského
letounu, který spadl za městečkem do sněhem zasypaných polí. Jel
jsem se tam podívat na bicyklu za půl hodiny po sestřelení. A už
jsem potkával občany, kteří na vozíčku táhli to, co ukořistili.
Těžko se dalo uhádnout, na co by to tak mohlo být? Ale já jsem jel
na bicyklu dál, chtěl jsem se podívat na ten rozbitý aeroplán, já
jsem nesnášel shánlivé lidi, kdepak já a sbírat nebo utrhávat nějaké
součástky, nějaké krámy! A sněhem ušlapanou cestičkou, která už
vedla k těm černým troskám, kráčel můj otec, nesl nějaký stříbrný
hudební nástroj a usmíval se a třásl těmi stříbrnými střívky,
nějakými trubičkami. Ano, byly to trubičky z letadla, trubičky,
kterými tekl benzín, a já jsem až doma navečer poznal, proč tatínek
měl z téhle kořisti takovou radost. Rozřezal je na stejné kousky,
vyleštil, a potom vedle těch šedesáti lesklých trubiček položil svou
patentní tužku s vysouvací tuhou. Můj otec dovedl udělat všechno na
světě, protože byl od svých osmačtyřiceti let v penzi. Byl
strojvedoucí a na stroji byl od dvaceti let a tak měl vysloužená
tuplovaná léta, ale občané šíleli závistí, když si pomysleli, že
otec může ještě dvacet třicet let na tomhle světě žít. A potom,
tatínek vstával ještě dřív než ti, co chodili do práce. V celém
kraji sbíral, kde se co dalo, šrouby, podkovy, z veřejných skládek
si odnášel kdejaký nepotřebný krám a součástku a všechno skladoval
doma v kůlnách a na půdách, jak nějaká sběrna starého železa to u
nás vypadalo. A kdo nepotřeboval starý nábytek, všechno si odvezl
náš otec, takže ač jsme doma byli jen tři, měli jsme padesát židlí,
šedm stolů, devět kanapí a spousty skříněček a umývadel a džbánů.
A i to bylo otci málo, vyjížděl na bicyklu do kraje a dál,
kramličkou přehraboval skládky a navečer se vracel s kořistí,
protože všecko se mohlo na něco, jednou hodit, a také hodilo,
poněvadž když někdo potřeboval něco, co se už nevyrábělo, nějakou
součástku k autu nebo šrotníku nebo mlátičce, a když to nesehnal,
přijel k nám, a otec se zamyslil, šel popaměti někam na půdu nebo
do kůlny nebo před hromady na dvoře, a potom někam hrábl a za
chvilku vytáhl nějaký krám, který se opravdu hodil. Proto můj
tatínek býval velitelem železných nedělí, a když odvážel všelijaké
ty železné krámy na nádraží, vždycky jel kolem našich vrat a odsypal
trošku té železné neděle. A přece mu sousedé nedovedli odpustit. Asi
to bylo tím, že náš pradědeček Lukáš od osmnácti let bral zlatku
denně rentu, za republiky potom v korunách. Můj pradědeček se
narodil v roce osmnáct set třicet a v roce osmnáct set čtyřicet osm
byl vojenským tamborem a jako takový bojoval na Karlově mostě, kde
studenti házeli po vojácích dlažební kostky a trefili pradědečka do
kolena a zmrzačili ho nadosmrti. Od té doby bral rentu, zlatku
denně, za kterou si denně kupoval láhev rumu a dva paklíky tabáku,
a místo aby seděl doma a kouřil a popíjel, pajdal ulicemi, polními
cestami, nejraději ale tam, kde se lidé dřeli, a tam se těm dělníkům
poškleboval a pil ten rum a kouřil ten tabák, a tak každý rok někde
pradědečka Lukáše tak zbili, že dědeček jej vozil na trakaři domů.
Ale pradědeček se jen vykřísal, už zase se tak dlouho vyptával, kdo
je na tom líp, až ho zase nekřesťansky zbili. Až pád Rakouska vzal
pradědečkovi rentu, tu, kterou bral sedmdesát let. Až ta penze za
republiky smrskla láhev rumu i ty paklíky tabáku. A přece pradědečka
Lukáše každý rok zbili do bezvědomí, protože dál se vytahoval těmi
sedmdesáti lety, ve kterých měl každý den tu láhev rumu a tabák. Až
v roce devatenáct set třicet pět se pradědeček chlubil před
kameníky, kterým zrovna zavřeli lom, a ti jej tak zbili, že umřel.
Doktor povídal, že tady mohl být ještě dobrých dvacet let. Proto
žádná jiná rodina tak neležela v žaludku města. Můj děda, aby jablko
nepadlo daleko od pradědečka Lukáše, byl zase hypnotizér, který
pracoval v malých cirkusech, a celé město vidělo v jeho
hypnotizování touhu co nejvíc se flákat životem. Ale když Němci
překročili v březnu naše hranice, aby obsadili celou zemi, a
pronikali směrem na Prahu, jediný náš děda jim šel naproti, jediný
náš děda šel Němcům vzdorovat jako hypnotizér, zadržet pronikající
tanky silou myšlenky. A tak děda kráčel po silnici s očima na prvním
tanku, který vedl čelo těch motorizovaných armád. A na tom tanku až
po pás stál v kabině říšský voják, na hlavě měl černý baret s umrlčí
lebkou a zkříženými hnáty, a můj děda pořád šel rovnou k tomu tanku
a ruce měl napřažené a očima stříkal Němcům myšlenku, obraťte se a
jeďte nazpátek... a opravdu, ten první tank zastavil, celá armáda
zůstala stát, děda se prsty dotýkal toho tanku a pořád vysílal tu
samou myšlenku... obraťte se a jeďte nazpátek, obraťte se a jeďte
nazpátek, obraťte se... a potom poručík dal praporkem znamení a tank
se rozejel, ale děda neuhnul a tank jej přejel, uskřípl mu hlavu,
a už říšské armádě nic nestálo v cestě. A tatínek se potom vydal
hledat dědovu hlavu. Ten první tank zůstal stát před Prahou, čekal
na vyprošťovací jeřáb, dědova hlava byla vmáčknuta mezi pásy a ty
pásy byly tak natočené, že tatínek si vyprosil, aby mohl tu dědovu
hlavu vyprostit a potom ji pochovat i s tělem, tak jak se na
křesťana sluší. Od té doby se v celém kraji lidé hádávali. Jedni