nějaký nátlak? Nevyhrožoval? Netlačil násilím?"
"I kdepak! Sama. Sama jsem si lehla... najednou se mi samotné
zachtělo si tam lehnout... a čekat, co to bude dělat...," zasmála
se telegrafistka.
"...a čekat, co to bude dělat...," šeptal pan přednosta a psal.
Vyběhl jsem na perón. Hlavní kolejí projížděl další ostře sledovaný
transport, na tancích se slunili samí mladí chlapci, bwli tak jako
já, někteří ještě mladší, házeli si zeleným balónkem ve slunci, na
jiném tanku zpívali: Ich hab mein Herz in Heidelberg verloren...,
ale když míjeli ten rozstřílený vlak na páté koleji, zůstali stát,
strnuli, každý, kdo vjel do blízkosti těch rozstřílených vagónů,
určených do dílen pro opravu, každý ztuhnul, i kuchaři přestali
škrábat brambory, jistě ti vojáci viděli doma horší věci, rozbitá
města, domovy, hromady mrtvých, ale tohle tady zatím asi nečekali...
Vešel jsem do stanice a ohlásil průjezd transportu. Rada Zednicek
stál u okna.
"Tam jede naše naděje. Naše mládež. Bojovat za Svobodnou Evropu. A
co vy tady? Tisknete razítka na zadek telegrafistky!" řekl a vrátil
se ke stolu, prohlédl fotografie, pak je odhodil.
"Ovšem," řekl, "sklaplo nám, omezení svobody to není..., ale je to
hanobení němčiny, státního jazyka!" zvedl se a udeřil pěstí do
stolu, "polovička razítek je sestavená z německých slov! A to je
zneuctění!"
A vyšel jsem na perón, dával jsem znamení průjezdu lazaretnímu
vlaku, který přijížděl z fronty, rychlíková souprava proměněná v
nemocnici. A na tomhle lazaretu, na který jsem se díval, byly
nejdivnější ty lidské oči, oči těch raněných vojáků, jako by ta
bolest tam na frontě, ta bolest, kterou udělali jiným a kterou ti
jiní zase udělali jim, jako by ta bolest z nich udělala jinačí lidi,
tihle Němci byli sympatičtější než ti, kteří jeli opačným směrem,
všichni se dívali oknem do fádní krajiny tak pozorně a dětinsky,
jako by projížděli samým rájem, jako by moje stanička byl
klenotnický krám, dívali se, tak jako se díval výpravčí Hubička na
nebesa. Zrovna s takovým zájmem se na mne dívali ti žlutí marodi,
někteří měli jen odvrácenou hlavu, jiní se museli přitahovat za
visutou hrazdu, připevněnou ke stropu vagónu, další podpírala
sestřička, a lazaret ujížděl domů, samé bílé postele, zdobené
sevřenýma žlutýma rukama a žlutými obličeji, dětskýma očima. A jako
poslední toho lazaretu jel otevřený kastlák, dva saniteráci tam
vysvlékali z lazaretního kabátku mrtvolu, kterou potom hodili na
hromadu ztuhlých mrtvol, vojáků, kteří pomřeli cestou..., a pak se
ten lazaret vzdaloval, červená koncová lucerna svítila a klinkala
a mrskala sebou a chrastila.
"Nejušlechtilejší krev za vás nasazuje životy," hovořil rada
Zednicek a stál u okna, "viděli jste ten lazaret? A vy tady děláte
tohle! Ale skončili jsme. Výsledek, pane přednosto, pište!
Disciplinární řízení s výpravčím Hubičkou Ladislavem."
A mávl rukou a vyšel na perón, rukou dal znamení, aby přijela
motorová drezína. Zdenička se pak posadila do drezíny vedle
dopravního šéfa.
Ohlásil jsem tu motorovou drezínu. A dal znamení odjezdu.
"Češi, víte, co jsou?" řekl rada Zednicek, "smějící se bestie!"
A motorová drezína se rozejela podle rozstříleného vlaku na páté
koleji, rada Zednicek se díval na ty utržené střechy, otvory po
kulometech. Pan přednosta vyšel do prvního patra, kde pak křičel,
tloukl židlí do podlahy, až v kanceláři dopravy padala omítka. A
hulákal do světlíku.
"Mravní bahno! Staré město Sodoma! Prostituce pod ochranou policie
se uchyluje do kaváren a restaurací a kanceláří. Manžel donutil
ženu, aby provozovala prostituci! Hrozil jí, když nepůjde na štrych,
že jejího synáčka rozřeže pilkou. Otírání si parůžku! Odstříknutí
brčka! Lepší by bylo, aby Bůh zatroubil k poslednímu soudu a učinil
všemu konec!"
A pak znovu chodil kuchyní a dupal, abychom dole věděli, jak námi
trpí. Až za hodinu sestoupil do své kanceláře. V parádní uniformě.
A zatím na rampu vyváděli posledního býka, kterého přivezli
nákladním autem, taky ho děvečka přivedla řezníkům až do auta; když
vyjeli, býk začal dělat dílo. Řezník povídá pomocníkovi: Bohouši,
ten panchart nám vyvrátí sajtny, tady máš nůž a vypíchni mu voči!
A pomocník Bohouš, který to potom vypravoval v kanceláři, se obrátil
a okýnkem protáhl ruku a na dvoje hrábnutí vypíchl býkovi oči. "A
bejk byl potom klidnej jak beránek," řekl v kanceláři pomocník
Bohouš, "hehehe, už asi nechtěl mít nic se světem." A když za tímhle
býkem zavřeli nákupčí s rachotem dveře, pan přednosta se probudil.
A po římse okna se batolili jeho holoubci, vrkali a ukláněli se mu,
ale pan přednosta se na ně mračil, vrtěl hlavou, objížděl si prstem
límec, pak se zase zamyslel a byl smutný a smutnější. Otevřel skříň,
podíval se na tu nejnovější uniformu, kterou ještě nikdy na sobě
neměl, na které už byla vyšita jediná zlatá hvězda, obšitá zlatým
krumplováním a zlatou nití, z toho samého materiálu, jako bývala
vyšitá generálská lipová ratolest.
A neudržel se, proběhl dopravní kanceláří, vyběhl do prvního patra,
do kuchyně, a pro jistotu několikrát vykřikl do světlíku:
"Inspektorská zahrádka je v prdeli!"
A potom, když odjely osobní vlaky, když výpravčí Hubička zase stál
na perónu a díval se do modrounkého předjarního nebe a jistě zase
tam viděl to, co mu založilo v oblasti ředitelství Hradec Králové
slávu, jistě tam viděl ten film, jak se na tom modrém ohromném
plátně pokládá telegrafistka a on jí vyhrnuje sukni a potom bere
jedno razítko za druhým, razítka veliká jako kostelní věž, a ta
razítka otiskuje do jejího měkkého masa kolem zadnice, najednou se
otočil, rozhodl, a v přístěnku, kde stály páky a rukojeti od
návěstidel a výhybek a předvěstí, mi pošeptaclass="underline"
"Miloši, zejtra máme noční, zase spolu... naší stanicí projede
nákladní vlak složený z osmadvaceti vagónů střeliva, vezou to v
otevřených vagónech, bude projíždět naší stanicí ve dvě hodiny po
půlnoci. A mezi naší stanicí a sousední nejsou kopce a žádný
stavení... ten celej vlak by mohl vyletět na útraty vesmíru..."
"To jo, pane výpravčí, to jo, ale čím?"
"Všechno dostaneme včas..."
"Kde je ten vlak?"
"Zejtra vyjede z Třebíče."
"Teďka zase my budeme ostře sledovat vojenskej transport, že?"
zasmál jsem se a v přístěnku se na chvíli setmělo.
To hejno polských rysů přeletělo kolem okna.
Ze zámku přišla zpráva, že pan přednosta je pozván k hraběti
Kinskému na večeři, že v sedm hodin pro něho přijede štolba. A já
jsem stáhl zatemnění a rozsvítil světla v dopravní kanceláři. A v
kanceláři pana přednosty, i když tam byla elektrika, rozsvítil jsem
petrolejovou lampu s kulatým knotem, lampu se zeleným stínítkem. A
vycházel jsem s výpravčím Hubičkou k vlakům, projíždějícím naší
stanicí, dával jsem znamení zelenou lucernou. Pan přednosta si nesl
do kanceláře ten svůj baronský mundúr, šedivé kalhoty a mysliveckou
kamizolu a švarcemberský klobouček s tetřevím peřím. Nechal otevřené