dveře do dopravní kanceláře a strojil se a byl rád, že je viděn.
A polní cestou od zámku přijížděl štolba na bílém koni a druhého
bělouše měl vedle sebe. Na nebi se třepotaly hvězdy a noc
vyzařovala. Pod botkama začal vrzat a chrupat zmrzlý sníh. Zelená
lampa tiše syčela v kanceláři pana přednosty, který se na sebe
upřeně díval do zrcadla. Už byl v gala, i jelenicové rukavičky a
švarcemberský klobouček. A ta lampa házela na strop bílý kroužek,
kolem kterého se rozptylovaly větší kruhy, jež se podobaly hrudi
kostlivce. Když jsem býval o prázdninách u babičky, svítila na stole
taky taková lampa a já jsem ležel rád večer v posteli a díval se na
strop, na ty stíny kolem bílého kroužku, který tam vrhala ta
petrolejka, a ať jsem se díval, jak jsem chtěl, pořád jsem viděl na
stropě takového kostlivce, i když jsem si přikryl oči peřinou, pořád
jsem viděl ten strop a na něm kostlivce. Jednou jsem se zase díval
na strop a babička přinesla v zástěře polínka a vysypala je s
rachotem ke kamnům. Vykřikl jsem: Upadly hnáty kostlivci!
A na perón přijel štolba na bílém koni a vedle něho osedlaný bělouš.
Tak byli ti koňově bílí, že vydávali světlo jako kvetoucí keř
jasmínu za letní noci. A pan přednosta vyšel z kanceláře, štolba
seskočil a pomohl panu přednostovi do třmene. Pan přednosta přitáhl
uzdu a odklusal k holubníku a volal nahoru:
"Jen spinkejte! Já se vám zase vrátím. Pan přednosta přijede!
Hajejte, děťátka moje!"
A polští rysové vrkali, tloukli křídly do mřížky spuštěného výletu
a pan přednosta odjížděl na koni doprovázen štolbou. Pak přejel trať
a dva bělouši klusali tvrdou polní cestou, bylo slyšet jejich
kopyta, ale bělouši splynuli se sněhovou plání, jen legračně byl
vidět pan přednosta a štolba, jejich tmavé šaty a jejich postavy
sedící jakoby ve vzduchu.
Výpravčí Hubička vytáhl grafikony jízdních řádů, složených na štůčku
jako plátno nebo hedvábí, rozložil ten jízdní řád, naklonil se nad
ním a tužkou projížděl trasou.
Odhrnul jsem zelenou záclonku a prodával jízdenky, z přítmí čekárny
se vynořovali cestující, kupovali si lístky a zase se vraceli do
tmavých koutů, neradi vycházeli do mrazivého vzduchu, uhadovali
podle výpravčího, zda jejich osobák přijíždí, někdy jsem byl na
cestující zlomyslný, osobní vlak byl ještě půl hodiny nazpátek, ale
já jsem se oblékal a vyhrnul límec a vyšel jsem na perón, jako bych
šel očekávat jejich osobáček, a cestující se vyhrnuli za mnou, ale
já se jen trošku prošel a potom jsem postavil lucernu vedle koleje
a vrátil se do teplé kanceláře a cestující, když promrzli, vrátili
se ke kamnům do čekárny, odkud se na mne nepřátelsky dívali. To i
pan přednosta někdy využíval stínů a zatemnění noci a obouval si
gumové galoše a obcházel za noci stanicí a nakukoval, co dělají
výpravčí. Ach, mne jednou přistihl, jak jsem po půlnoci spal. Seděl
jsem na židli s bradou na prsou a spal, zatímco pan přednosta stál
na zábradlíčku u kasy v čekárně a shora, přes zelenou záclonku se
na mne díval a potom tiše, na gumových galoších, přišel na perón,
tiše otevřel, tiše stál nade mnou a kochal se a potom mne vzal za
rameno a zatřásl mnou a já, jak jsem byl rozespalý, myslil jsem, že
jsem doma a je ráno, a povídám: Kolik je hodin, tatínku? a pan
přednosta křičeclass="underline" Tady je přednosta a žádnej tatínek. A jsme ve
službě! Tatínek! Potom o tom poslal zprávu do Hradce a přišel mi
červený mangl.
A osobní vlak vjížděl do stanice, vyšel jsem na perón a cestující
se vyhrnuli z čekárny a vlak zvolna přijížděl, na druhém vagónu
stála na stupátku Máša, do noci svítil její bílý nákrčník, na prsou
měla služební lampičku, na zápěstí na řemínku konduktérské
kleštičky, tak jako vždycky, i když jsme tenkrát natírali ten plot
kolem celých dílen, vždycky byla čistá, i na konci šichty tak, jako
by právě do ní přišla. A seskočila ze stupátka, a jak natáhla nožku,
měla černé střevíce a bílé ponožky, ve tváři jí zářily dolíčky a
obličej v modré noci svítil, jako by si před chvílí cípem ručníku
vyčistila ouška. A podala mi jablko a já jsem v jedné ruce držel
lucernu a ve druhé jablko a Máša se na mne přitiskla, vzala mne do
náruče, byla silnější než já, a tváře jí voněly mlíkem, přitiskla
se na mne tak, že olejová lampička mě hřála na prsou, plamen se mi
propaloval do srdce, a šeptala mi:
"Miloši, Miloši, já tě mám ráda, tolik ráda, ale tím vším, co bylo,
jsem já vinna, ptala jsem se děvčat, jak na to, ptala jsem se těch
starších, určitě všecko bude zase v pořádku, určitě, já už teďka
vím, jak na to... víš?"
A poodstoupila, vytáhla z kapsy jízdní řád, otevřela jej a podala
mi fotku, kterou jsem nikdy neviděl, cítil jsem v prstech, jak je
uhmataná..., byla to moje fotografie, kterou jsem jí dal tenkrát,
když jsme natírali červenou barvou ten plot, fotografii chlapce v
námořnických bílých šatech, otočil jsem fotku a na ní byla nalepená
jiná fotografie, poznal jsem hned, kdo to tam je na mne přilepený,
byla to dětská fotografie Máši, taky v námořnické bundičce, obě ty
slepené fotky byly vystřižené do oválu.
"Miloši, kdy k nám přijedeš, kdy?" optala se.
"Pozejtří, jestli budeš chtít," zakoktal jsem.
A musel jsem pískat znamení Vé devět, průvodčí, nastupte na svá
místa, a konduktérky zdviženou lampičkou dávaly znamení, že je
hotovo, a já zvedl zelenou lucernu a vlak se rozejel a Máša se znovu
na mne přitiskla, tak se přitiskla, jako se musely na sebe
přitisknout naše dvě dětské fotografie, aby při sobě držely, a Máša
mne políbila a pak se chytila železné tyčky a vyhoupla se na
stupátko, na prsou jí modrounce svítila služební lampička a já jsem
stál, oněmělý, protože jsem cítil, že jsem opravdovým mužským, mohl
jsem se o tom přesvědčit, taky jsem se sám ohmatal, ano, byl jsem
mužský, jak se to tak ale může stát, tak jak se mi to stalo, že když
k tomu mělo s Mášou dojít, že jsem najednou zvadl jako lilium.
Naposledy za mnou přišla do nemocnice, naklonila se nad mou postelí,
měla modrý plášť a stříbrné knoflíky, když se ten plášť nade mnou
naklonil, ty knoflíky zářily jako světla luceren nad mostem,
políbila mne, ale napřed jí vypadla z náprsní kapsy černá služební
píšťalka a udeřila mne do zubů, pak se posadila na postel a sedla
mi na zafačovanou ruku, ale brzy musela jít pryč, probouzel se z
narkózy nějaký pacient, který chtěl vstát, ale byl přikurtovaný a
křičeclass="underline" Maxo, povol ty řídítka, povóóól, Maxóó! A vytrhl jednu ruku
z kurtů a hmátl pod postel a vzal skleněného bažanta a strašlivou
silou jej hodil, ten bažant přeletěl celou místnost a roztříštil se
o stěnu, u které jsem ležel, a ta rozprsklá moč postříkala Mášu,
odcházela a ve vlasech se jí třpytily krůpěje, ode dveří mi poslala
hubičku a teprve jsem se na ni podíval, a potom, když jsem vyšel z
nemocnice, rozhlížel jsem se, ale nikdo mi nepřišel naproti, ten den
jsem byl smutný, protože vedle mne ležela patnáctiletá dívenka,
našla ve skříni dárek, který pro ni měli její rodiče, byly to