válenky, neodolala a obula si je a jela v nich do Prahy, ale tam ve
skalách, u Satalic, se ten vlak srazil s jiným osobákem, a jak se
srazily lavice, tak té dívence uskříply nohy; když se probudila z
narkózy, pořád volala: Dejte ty válenky do skříně, ty válenky... A
šel jsem z nemocnice sám, když jsem se díval do výkladních skříní,
nepoznal jsem se, hledal jsem svou tvář, ale nebyla tam, jako bych
byl někdo jiný..., až jsem stál sám před sebou ve skříni, skoro jsem
na sebe čichal, ale přece jsem si myslil, že to je někdo jiný, až
jsem zvedl ruku a ten v odrazu zvedl ruku též, zvedl jsem druhou,
ten tam to udělal taky, a dívám se a u klandru stojí zedník, ohromný
chlap v bílých šatech, celý postříkaný a krabatý od vápna, na
dláždění leží hasicí přístroj značky Minimax, a ten zedník se na mne
dívá a v prstech si ubaluje cigaretu, pak si ji dává do rtů, škrtá
sirkou, obrací tu sirku do košíčku utvořeného z dlaně a sklání se
a zapaluji si, ale pořád se na mne dívá, jako by mezi námi byly ty
dveře v hotýlku v Bystřici u Benešova, pootevřené dveře, kam jsem
ve škvíře položil z jedné strany své oko a z druhé ten zedník...
bylo mi tenkrát, jako by někdo z druhé strany vzal za tutéž kliku
jako já. A teď jsem věděl, že ten obrovský starý zedník v bílých
zavápněných šatech, že to byl přestrojený Bůh...
Stanicí projelo několik náklaďáků, pak osobák, škvírami ve služebním
vagónu tryskala čára světla, tak jak děvčatům na plovárnách někdy
v rozkroku z plavek chloupky, topiči fofrovali uhelkou pod kotle
uhlí, světlo stříkalo do noci a pohybující se tělo topiče házelo
pohybující se stín na stěnu tendru, vjezdové návěstidlo a odjezdové
střídavě měnilo červené světlo v zelené, světelné znamení na
výměnách ukazovalo bílé značky, stojatý úzký obdélníček - značka pro
rovnou kolej, ležatý obdélníček - znamení, že kolej zahýbá do
křivého, a potom tam, kde končí slepá kolej u liverpůlu, tam je
trvale celou noc jasně modrá lucerna, a v semaforech na dálku
rachotí ramena při změně světel, kancelář tiká přístroji a sem tam
tichounce zadrnčí telefon, když se omylem propojil, v bloku rachotí
vybavování koleček při otvírání závěrů jízdních cest, a v tom
cvrlikání pan výpravčí Hubička chodil sem a tam, naplněný starostí
o ten jím ostře sledovaný vlak, který měl po půlnoci přivézt
osmadvacet vagónů střeliva, sledoval ten vlak na grafikonu a pak
naslouchal, hleděl na perón ve tmě do tmy a nahlížel do čekárny,
zatímco já jsem přemýšlel o Máše, trnul jsem, jak to bude, až by k
tomu zase mělo dojít? I já jsem teď postával na perónu, i já jsem
se díval na noční oblohu a tam jsem viděl svůj film, přes celé nebe
jsem pokládal Mášu, tak jako pan výpravčí Hubička Zdeničku na
telegrafní stůl, a kus prádla po kuse jsem z ní stahoval, ale když
tam na nebi ležela Máša nahá, nevěděl jsem, co s ní dál? Věděl jsem,
ale neměl jsem ještě tuhle zkušenost, protože jsem ještě nikdy v
ženě nebyl, kromě toho, kdy jsem byl v břiše své maminky, ale na to
jsem si nemohl vzpomenout...
A potom jsem slyšel, jak paní přednostová sestupuje po schodech, v
jedné ruce svíčku, v druhé hrnec se šiškami, jak vchází do sklepa,
kde poděšeně kejhal husák. Stál jsem na perónu a čtvercem okénka
jsem se díval do sklepa, paní přednostová i její stín se sklonily,
z hrnce vzala šišku, pak otevřela husákovi zobák a zastrčila tu
šišku do zobáku, pak držela ten zobák jak zavírací kudlu a prsty
stahovala hrdlem šišku do volete. A zase namočila šišku do vody a
dál krmila husáka, který se vzpouzel.
"Hned přijdu, vemte to na chvilku," povídám výpravčímu, "já si na
chvilku odskočím."
A potom jsem rukou hmatal po točité zdi a opatrně kladl botku z
točitého schodu na schod, a tiše jsem otevřel dveře do sklepa.
"Paní přednostová, nelekejte se, to jsem já, Miloš," povídám.
"Co je?" polekala se a zůstala stát se šiškou v prstech a světlo
svíce, která hořela za ní, jí svítilo skrz šedivou kadeř, a já jsem
viděl její ztrápenou tvář, taková Popelka to byla, zatímco pan
přednosta si hrál na barona Lánského z Růže.
"To jsem já, Miloš," povídám, "paní přednostová, já jsem k vám
přišel na radu, zkrátka já pozejtří pojedu za mou slečnou, Mášou,
tou konduktérkou, víte? A vona bude na mně jistě chtít... víte co?"
"To nevím," zabreptala paní přednostová a sklonila se a namočila
šišku a otevřela husákovi zobák.
"Ale víte," povídám, "nedělejte, že nevíte, já jdu k vám o radu...
já zkrátka jsem pořád mužskej, ale když potom mám dokázat, že ten
mužskej jsem, tak já už zase mužskej nejsem. Podle knížky mám
ejakulatio prekoks, víte?"
"To nevím," řekla paní přednostová a zase špláchala šišku ve vodě.
"Ale víte," povídám, "tak třeba teďka se zamyslím... no, a prosím,
teďka jsem mužskej... šáhněte si."
"Panenkomarjá," zašeptala paní přednostová, "já už
jsem, pane Miloši, v přechodu..."
"V čem?"
"V přechodu, ale to je hrozný," roztřásla se paní přednostová a
rozsypala hrnec se šiškami.
Poklekl jsem a sbíral ty šišky, a paní přednostová sbírala taky a
já jsem jí při tom vypravoval, proč jsem si prořízl tenkrát obě
zápěstí, protože jsem zvadl v ateliéru u strejčka Nonemana, v
ateliéru Za pět minut hotové, poněvadž jsem byl hotov ještě dřív,
než jsem začal. A paní přednostová pak mlčela, držela husáka za
zobák.
"Šáhněte si, paní přednostová," povídám.
"Šáhnu, Miloši," řekla a nahnula se, zrovna tak její stín na zdi,
a sfoukla svíčku.
"Tak jsem mužskej?" optal jsem se.
"Jste, Miloši," řekla.
"Tak ale, paní přednostová, co dál? Nechtěla byste mě zaškolit?
Pěkně vás o to prosím... v blázinci mi doktor Brabec řekl, že bych
si měl otřít parůžek s nějakou starší dámou..."
"Ale pane Miloši, já už jsem v přechodu, já už s tímhle nic nechci
mít, opravdu, já vás chápu, kdybych byla mladší, panenkomarija, co
to do vás tady na stanici vjelo? Výpravčí Hubička s těmi razítky,
vy zase s otíráním parůžku..., ale všecko pozejtří půjde, uvidíte,
jste mužskej, a jak mužskej..."
A okýnkem ve sklepě jsem viděl, jak na perón vyšel pan výpravčí
Hubička, rozkročil se a díval se na nebesa, a dobře jsem věděl, že
už se tam nerozevírá Zdenička, nevystrkuje přes celá nebesa zadnici,
ale tiše tam vjíždí nákladní vlak, osmadvacet vagónů, které najednou
mizí a do vzduchu tryská obrovský oblak, pořád roste, jako hrady na
nebi před letní bouřkou, a ještě výš...
"Zlobíte se na mne, paní přednostová?" povídám.
"Nezlobím, Miloši, je to tak všecko lidský...," řekla. A hmatala po
zdi a těžce vystupovala ze schodu na schod, až do prvního patra, pak
chodila kuchyní a pokojem sem a tam, tak jako chodíval pan
přednosta, když se nemohl odvážit nám do očí říci, co proti nám má,
a proto to všecko vyříkal do světlíku a potom sestupoval dolů už
klidný a vyčištěný, protože když se nevykřičel do světlíku, vyřval
se na svou ženu, hrozné věci jí říkal, všechno, co bylo v něm