nečistého, všecko vyříkal a za chvilku už o ničem nevěděl, takže si
nikdy nemusel podřezávat žíly jako já, ani nemusel vyhrnout
telegrafistku a obtisknout jí razítko na zadnici, viděl jsem
dopředu, že se pan přednosta ani nemůže zbláznit, takovou měl pro
sebe duševní hygienu tím, že všecko vykřikl do světlíku a zbytek do
své manželky, která věděla, kdy mu má dát po hubě mokrým hadrem nebo
mu říct hrozně sprostou větu, po které se svalil zrovna tak, jako
po té kvartální facce, po které jako by se probudil.
A pan výpravčí Hubička, čím víc táhlo k půlnoci, tím byl
neklidnější, odprskával, zastavoval se a pořád naslouchal.
Viděl jsem, že pořád očekává, že se otevřou dveře a v nich se zjeví
ruka, která mu podá nějaké poselství nebo nějaký balíček.
Když hodiny pana přednosty bily dvanáct, povídám:
"Ty hodiny ale krásně bijou."
A otevřely se dveře jakoby průvanem a vešla mladá ženská v
rozepjatém hubertusu a byla vidět tyrolská blůza vyšívaná zelenými
dubovými ratolestmi a žaludy. Měla šedivou sukni a bílé vlněné
punčochy a polobotky s vyplazeným jazykem. Oblečená jako pan
přednosta, ale v ženském.
A nesla převázaný malinký balíček.
"Bitte," řekla, "ich muss nach Kersko."
"Kersko," povídám, "to musíte počkat až do rána, to je přes řeku."
"Aber ich muss nach Kersko," trvala.
"To je daleko. Ke komu tam jdete?" povídám.
"Ich habe einen Freund," zasmála se a ukázala na mne prstem, "Sie
sind Herr Fahrdienstleiter?"
"Kdepak, tady ten...," povídám.
"Vy jste pan výpravčí Hubička?" optala se.
"Ja," řekl.
"A tady tenhle?" ukázala na mne.
"Mein Freund," řekl výpravčí.
"Miloš Hrma," představil jsem se.
"Viktoria Freie," uklonila se a podala ruku.
"Viktoria Freie?" podivil se Hubička.
A já jsem věděl, že to je ta zpráva, poznal jsem to, věděl jsem, že
to Viktoria Freie je ta ruka, která podává poselství a zprávu, ale
ta zpráva zatím nepotěšila výpravčího Hubičku, spíš ještě více
pobledl, docela jej to zjevení vyvedlo z míry, viděl jsem, že nemá
ani trošku touhy, dokonce, že se té hezké ženské nepodíval ani na
zadek ani na prsa, jak míval ve zvyku vysvlíkat ženskou očima. A
tahle tyrolačka, jak jsem se díval, ta byla současně prdeláč i
ceckounek. A vyšel jsem na perón a dával jsem znamení nákladnímu
vlaku, aby projížděl, vykropoval jsem je zeleným světlem. A potom,
když jsem se vrátil a oznamoval sousední stanici čas, kdy ten vlak
projel mou stanicí, balíček zmizel. A Viktoria zívala a protahovala
se a dělala na mne oči a já jsem k ní najednou pocítil důvěru, takže
když řekla, že by si ráda hodinku zdřímla otevřel jsem dveře do
kanceláře pana přednosty, tak jako to udělal v Dobrovicích pan
výpravčí Hubička, než přetrhl to voskované kanape, a ona vešla a já
jsem přinesl svůj plášť a dal jsem jej na kanape, zelené stínítko
něžně svítilo, slyšel jsem, jak v holubníku jsou holubi pořád
nepokojní, dokonce víc, než když pan přednosta odjížděl, jako by k
nim vklouzla kuna nebo lasička, tak postrašeně vrkali a tleskali
křídly.
"Já se jmenuju Miloš Hrma," zakoktal jsem, "víte, já jsem si
podřezal žíly, protože prej trpím ejakulatio prekoks. Ale to není
pravda. Sice já jsem zvadl s mou slečnou jako lilium, ale mezi námi,
já jsem opravdu mužskej..."
"Vy jste ještě žádnou neměl?" udivila se Viktoria.
"Neměl, jen jsem se pokoušel, a proto vás prosím, abyste mi
poradila..."
"Opravdu jste ještě žádnou neměl?" divila se čím dál víc.
"Žádnou, protože Mášu - jak si ke mně vlezla u strejdy Nonemana v
Karlíně, Mášu jsem sice u sebe měl, ale nic jsem s ní neměl,
protože, jak jsem říkal, zvadl jsem jako lilium."
"Tak vy jste opravdu ještě žádnou neměl," řekla a usmála se a měla
dolíčky, tak jako je měla Máša, a oči jí zjihly, jako by se podivila
nějakému štěstí nebo našla nějakou vzácnou věc, a prsty mne začala
vískat ve vlasech, jako bych byl klavír, a potom se podívala na
zavřené dveře do dopravní kanceláře a vyklonila se nad stůl, stáhla
knot a sfoukla slyšitelným dechem lampu a nahmatala mne a zacouvala
se mnou ke kanapi pana přednosty a zvrátila se a strhla mne na sebe,
a potom byla na mne laskavá, jako když jsem byl malý a maminka mne
strojila nebo odstrojovala, dovolila mi, abych i jí pomohl vyhrnout
sukni, a pak jsem cítil, jak zvedla a rozevřela nohy, položila ty
svoje tyrolské boty na kanape pana přednosty, a pak jsem najednou
byl s Viktorií slepený, tak jako jsem byl slepený na fotografii v
mariňáckých šatičkách na fotografii Máši, a zaplavilo mne světlo,
které neustále sílilo, pořád jsem kráčel nahoru, celá země se
třásla, ozývalo se dunění a hřmění, měl jsem dojem, že to nevychází
ani ze mne ani z těla Viktorky, ale zvenčí, že celá budova se
zachvívá v základech, okna drnčí, slyšel jsem, že na počest tohohle
mého slavného a úspěšného vjezdu do života se rozdrnčely i telefony,
telegrafy samy od sebe začaly vyhrávat Morseovy značky, tak jako se
to stávalo v dopravních kancelářích při bouřkách, zdálo se mi, že
i ti holubi pana přednosty všichni do jednoho vrkají, dokonce i
obzor se nadzvedává a zaplál barvami ohňů, teď se staniční budova
znovu roztřásla, maličko sebou pohnula v základech... A potom jsem
cítil, jak se tělo Viktorky vzepjalo do oblouku, slyšel jsem, jak
její okované boty se zaryly do voskovaného kanape, slyšel jsem, jak
to plátno se trhá, neustále se trhá a odkudsi z nehtů na rukou i
nohou se mi sbíhala do mozku jásavá křeč, všechno bylo najednou
bílé, potom šedivé, pak hnědé, jako by opadala horká voda a měnila
se ve studenou, a v zádech jsem pocítil příjemnou bolest, jako by
mi do nich někdo zarazil zednickou kramli.
Otevřel jsem oči, Viktorka mne pořád prstem vískala ve vlasech a
oddychovala. A já jsem viděl škvírou v okně, jak se u obzoru
nadzvedává červená a jantarová barva vzdáleného ohně, jako by se
blýskalo na časy. A holubi pana přednosty ustrašeně vrkali,
poletovali holubníkem, naráželi na stěny a strop a padali k zemi a
tloukli ustrašeně křídly.
Viktorka Freie se posadila a naslouchala. Pohladila si vlasy a
řekla:
"Někde je hrozný nálet."
Otevřel jsem okno a natáhl za zatemnění, které se vsrkla nahoru.
Daleko za kopci vybuchovaly nové a nové ohně, obzor byl zardělý a
odchlípnutý směrem za kopce, k centru nějakého neštěstí.
"Asi to budou Drážďany," řekla a vstala a česala si vlasy a hřeben
vydával ve vlasech zvláštní zvuk. Vzpomněl jsem si na její pružné
tělo, které jsem najednou viděl, jak létá na hrazdě.
"Čím jste?" povídám.
"Artistka," řekla a tahala hřeben v hustých vlasech a odkláněla
hlavu, "před válkou jsme měli 'Pestrou paletu vzdušných atrakcí'."
Posadil jsem se na kanape, pak jsem tiše hmatal po plátně.
Kanape bylo přetržené vejpůl. Vyvalená mořská tráva. A stanicí
projížděl náklaďák a z komínu chrstal jiskry. Viktoria stála v okně
a česala si ty jiskry z vlasů. Pak polní cestou proti zarudlému
obzoru byli vidět dva jezdci. Vstal jsem a poprvé v životě jsem