pocítil klid. "Děkuju," řekl jsem.
"Já taky," řekla a potom zvedla hubertus a vešla do dopravní
kanceláře a podívala se na hodiny. Oddychla si. Vsunula ruku pod
blůzičku a upravila si v podprsence prs. A vyšla na perón, kde stál
výpravčí Hubička rozkročený a díval se na nebe. Chvíli spolu
hovořili. Pak se vrátila a řekla:
"Und jetzt muss ich wirklich nach Kersko," zasmála se a vykročila
podle přednostovy zahrádky, pak lipovou alejí mizela mezi domky.
Když přijel pan přednosta na bílém koni, lehce seskočil a hodil
opratě štolbovi, který pobídl svého koně a klusal zpátky.
Přednosta kráčel rovnou pod holubník a volaclass="underline" "Koťátka moje májový,
copak se tolik plašíte? Co vám kdo udělal? Děťátka moje okřídlený!
Pan přednosta se vám už vrátil! Hola! Hola!"
A potom vesele vešel do kanceláře dopravy, posadil se na obrácenou
židli a řekclass="underline"
"Pan kníže vás, Hubičko, dává pozdravovat. Baron Betmann Holweg
přinesl ty fotografie Zdeničky. Všichni šlechtici jsou nadšení a
chtějí vás vidět. Sám pan hrabě vám, Hubičko, vzkazuje, že vám
závidí, že on by na to nepřišel. Zve vás příští týden, Hubičko, na
zámek. Já jsem musel podat společnosti u tabule referát o tom, jak
to všecko bylo...
A zvedl se, telegraf volal naši stanici. ,
"Bahnhofsperre Dresden, Pirna, Bautzen..."
Pan přednosta vyšel na perón a vykřikl tím směrem kde se pořád
ozývalo dunění a byl barevný obzor: "Neměli jste se pouštět do války
s celým světem!"
Výpravčí Hubička rozsvítil cloněnou lampu na telegrafním stole,
rozevřel telegrafní zápisník těsně u hrany stolu a pak mi dal
znamení, že mi chce ukázat něco důležitého ve zprávách, ale já jsem
hned věděl, že to bude něco ale docela jinačího. Výpravčí byl
ustaraný, a když ukazoval tužkou do zpráv, špička se mu chvěla a
čárala po papíře jako kardiograf. Opatrně otevřel šuplík a já jsem
se musel dívat na poslední řádek, ale šilhal jsem do šuplíku. Kužel
světla stolní lampy jediný svítil v dopravní kanceláři a na dně té
zásuvky se blyštěl revolver a potom takový předmět podobající se
baterce, která místo skla měla něco jako hodinky, které tiše tikaly.
"Miloši," řekl výpravčí šeptem, a dál ukazoval a podtrhával zprávu
v zápisníku, "Miloši, nejlepší bude stát na perónu a hodit to na
prostřední vagón. Hodíme tomu vlaku na stůj a v poslední chvíli mu
dáme na zelenou... zpomalíme si ho."
"To je pravda," povídám a cítil jsem, že ve všech oknech čekárny,
všemi škvírami v zatemnění, všude by mohly být pátravé oči.
Proto jsem vzal tužku a taky jsem podškrtával zprávu v telegrafním
zápisníku a přitom šeptaclass="underline"
"Pamatujete se, jak nám spadlo rameno semaforu? Jak projížděla ta
rychlíková raketa? Víte co? Já to udělám taky tak. Vylezu na ten
semafor a shora, takhle se vykloním a upustím tu třaskavku na
prostřední vagón a potom zase slezu a budeme se dívat, co to bude
dělat... Kde je ten náš ostře sledovanej transport?"
"Projel Poděbrady, za půl hodinky je tady," odprskl výpravčí a
břichem zavřel zásuvku a nesmyslně se podepsal na stránku zápisníku.
"Nemáš strach?"
"Ne, nikdy jsem nebyl tak klidnej... ach," povídám, "já jsem
mužskej, já jsem mužskej zrovna tak jako vy, pane výpravčí, mužskej
jsem, a to je krásný, všecko už ze mne spadlo, takhle...," vzal jsem
ze stolu dlouhé nůžky a stříhl jimi, "takhle jsem se odstřihl od
minulosti," zasmál jsem se a zvedl telefon.
"Je to rychlíková raketa," povídám a hlásím na hradla, "postavte
výměny pro raketu, číslo padesát tři šedesát jedna," a vytočil jsem
z bloku klíč a vyšel do noci, na obzoru se pořád táhla veliká
skvrna, pořád jako by tam před chvílí zapadlo slunce. Lehce jsem
vyhodil páky semaforů a předvěsti. Nikdy jsem neměl tak čisto v
hlavě, pořád jako by mě hladila maminka, když mi v dětství odháněla
zlý sen. A pan výpravčí Hubička chodil kanceláří, díval se do
podlahy, už ani se nešel podívat na nebe, dobře jsem to viděl
dopředu, tak jako on, tu zodpovědnost, jak to dopadne? a když dobře,
tak co potom? Ale já jsem na tohle nemyslel, ne že bych to
nedomyslil, domyslil jsem to všechno do konce, ale to už mne
nezajímalo, já jsem se jen soustředil na to, abych ukápl ze semaforu
přesně na ten vagón, aby celý vlak vyletěl do povětří, nic jiného
jsem si nepřál, nic jiného jsem na nebi neviděl než ten pořád
stoupající oblak, který usrkává do sebe zbytky vagónů a kolejnic a
pražců, myslil jsem na to, že jsem už vlastně na tohle měl myslit
dávno, už proto, že mi přejeli dědu, který jim kráčel samotinký
naproti, sám proti armádnímu sboru, s napřaženýma rukama a
hypnotizérskou myšlenkou, aby se Němci obrátili a zacouvali nazpátek
tam, odkud přišli. A stejně, i když dědova hlava byla vmáčknutá do
pásu tanku, přece jen ten dědův duch pořád tlačil teď armádní sbor
za sborem, tank za tankem, vojáka za vojákem nazpátek, do srdce
Německa, tam, odkud se vyhrnuli a kam je tlačily ruské armády... Ale
já jsem zapomněl na dědu, protože kdybych na něho myslil už dřív,
mohl jsem se pokusit o jinačí věci. Za dvacet minut přijede můj vlak
naložený střelivem a já budu mít možnost vykonat velkou věc, protože
už nejsem zvadlé lilium. Nikdy bych neřekl, že by se ve mně vzala
taková síla, zrovna tak jako bych nikdy neřekl, že pan výpravčí
Hubička bude čím dál starostlivější, už ani nemohl chodit, pořád
stál rozkročený nad blokem a naslouchal telefonům, které ohlásí ten
námi ostře sledovaný vlak.
Vešel jsem do kanceláře, otevřel šuplík, dal do kapsy pláště tu
třaskavku, výpravčí Hubička mne blokoval tělem. A revolver jsem dal
do druhé kapsy a potom jsem prstem jel po řádkách telegrafního
zápisníku a podepsal jsem se a tužku uložil do šuplíku.
A pan výpravčí šel k černé tabuli, na které byly od včerejška
vypsány křídou všechny ostře sledované vlaky, ta série dvaceti
vojenských transportů, které se měly pokusit zastavit prolomenou
frontu, ukazoval na ně prstem a šeptaclass="underline"
"Miloši, načasuju ti to na poslední chvíli..."
"Jo..., ale ta raketa si dupla," povídám.
A vyšel jsem na perón, raketa vjela do stanice a zastavovala a
vlakvedoucí seskočil.
"Příšerný, celý Drážďany jsou kaput," řekl.
A za ním seskákali z hytláku lidé, jako by utekli z koncentráku,
měli pruhované kalhoty, a když vešli do kanceláře, viděli jsme, že
to jsou lidé v pruhovaných pyžamech, jen s kabátkem, tak jak
zachránili holé životy, všichni měli upřené oči a nemrkali.
Vlakvedoucí se zhroutil na židli a hladil si čelo.
"Celý Drážďany jedna fagule. Tihle mi nalezli do hytláku," řekl
vlakvedoucí a zvedl se těžce, tak jako vstává unavený kůň. Chvíli
se opíral pěstmi o telegrafní stůl, pak překládal ruce, a na konci
zůstal stát, s hlavou svěšenou. Zdálo se, že usnul. A ti Němci stáli
zrovna tak, koukali se do země a možná, že tam viděli ty svoje
poslední chvíle, jak vyskakují okny do zahrad a ulic, a všechno je
od nich odťaté padajícími stromy a zdmi a trámy. A všichni ti Němci
měli dlouhé ruce, teď skoro až ke kolenům, a pořád ani jeden z nich