nemrkl, jako by hrůza každému uřízla víčka. A já jsem jich už
nelitoval, já, který jsem oplakal každé podříznuté kůzle a všecko
to, co potrefilo neštěstí, já jsem už těchhle Němců nepolitoval. To
ještě když jsem byl v nemocnici s tím svým zápěstím, chodíval jsem
ke své vzdálené tetě, a ta teta Beatrice byla v nemocnici už padesát
let sestřičkou a měla na starosti oddělení, kam se sváželi k smrti
popálení lidé, teď hlavně vojáci, které už z fronty přivezli v
oleji, takoví to byli skoro obojživelníci, a moje prateta Beatrice
jim vařila polévky ze zeleniny, a když někteří moc trpěli, tak jim
dávala morfiové injekce, a já tam za ní chodil, protože teta
Beatrice přinášela každému klid, byla tak ohromná a silná, že na
koho se podívala, hned každému nastříkala klid, asi proto, že byla
v tomhle oddělení už tolik let... a přece, když jsem slzel nad
německými vojáky, když jsem viděl, jak za nimi přijížděly jejich
milé a manželky a jak ti vojáci z té olejové lázně dělali poslední
pořízení a doporučovali svým ženám, koho si potom mají vzít, jak
zařídit všechno s dětmi a majetkem, zvedal jsem se, ale prateta
Beatrice mne tlačila do židle a krájela mrkev a celer a petržel,
krájela a zpívala si tichounce, pokaždé jinou melodii... Zejtra
Gefreiter Schulthe umře, zejtra Gefreiter Schulthe umře, umře,
umře... na melodii Na tom pražském mostě konvalinka roste... a
krájela nožem mrkev a petržel a celer... a věděla, že zítra přidá
trošku víc morfia svobodníkovi Schulthemu a zkrátí tak jeho utrpení
o pár dní, protože už se rozloučil..., a druhý den zase zpívala
tichounce Oberleutnant Ditie, ten zejtra umře, ten zejtra umře...
na nápěv Mně darovalo děvčátko prstýnek zlacený... a krájela
zeleninu a já se díval na mladé muže ve vanách, všichni vypadali,
jako by se koupali, a nepřál jsem si, aby už zítra byli mrtví, přál
jsem si, aby se mohli vrátit k těm svým manželkám, milenkám, se
kterými si naposledy pohovořili, protože koho spustili už dolů, sem
k tetě Beatrici, s tím už to bylo ámen. Ale teď, jak tady přijeli
z těch Drážďan, nemohl jsem je už politovat, jen oni mohli litovat
sami sebe. A ti Němci to věděli. Vlakvedoucí se zvedl a řekl Němcům:
"Sollten sie am Arsch zu Hause sitzen."
A vyšel na perón a zvedl ruku a stroj se rozjížděl a vlakvedoucí
naskočil do služebního vozu.
"Ty Němce nám sem poslal pánbůh," šeptal výpravčí, "dosvědčí nám,
kdyby něco...," odprskl a já jsem slyšel z trati, jak od strážného
domku ke druhému se ozývá návěšt, kladívko tlukoucí do puklého
zvonu, a hned jsem věděl, že to je můj vlak. Vešel jsem do kanceláře
a výpravčí držel telefon a podle toho, že bledl, viděl jsem, že to
je ten námi ostře sledovaný vlak.
Vytočil jsem si klíč. Němci stáli kolem kamen, pořád jako sochy na
morovém sloupu na našem náměstí. Teď se jeden z nich rozplakal, tak
divně, skoro vrkal jako ti přednostovi holubi, když je probudil
nálet, pak se ten Němec dal do lidského pláče, teprve teď jeho tělo
povolilo a ostatní Němci začali posmrkávat a pak se rozplakali
všichni, každý jinak, ale vgruntu to byl lidský pláč, brek nad tím,
co se stalo. A jednomu Němci, tomu, co si chladil hlavu o stěnu,
začala téct z nosu krev a najednou se svezl na zem a po zdi udělal
červenou čáru.
Výpravčí Hubička se na mne podíval, zase měl staženou čepici do
čela, že musel zvednout bradu.
Vyběhl jsem do přístěnku a vyhodil předvěst i vjezdové návěstidlo,
zatímco odjezdové jsem nechal na stůj.
A přišel výpravčí a já jsem vytáhl z kapsy pláště ten přístroj,
svítil na něj baterkou a on narafičoval kroužky, jako by zaostřoval
fotografický aparát.
A holubi pořád nemohli usnout, pořád vrkali, padali ze sna, bylo
slyšet jejich péra, jak tlučou o stěnu.
Pak mi výpravčí Hubička podal ruku, studenou a vlhkou, jako by podal
rybu. A já kráčel podle kolejí. Přes měsíc přeběhl dlouhý oblak a
začal se sypat zmrzlý sníh, otočil jsem se a viděl v dálce cloněné
světlo lokomotivy. Měsíc vyplul z toho oblaku sněhu a v mrazivé noci
se pláně polí jiskřily a zase jsem slyšel, jak všechny ty zmrzlé
krystalky tikají, jako by se v každém pohybovala barevná ručička
vteřin. Pak jsem vylezl na stožár semaforu jako po žebříku. A znovu
přeběhl oblak a zase se začal sypat sníh, jemný jako jepice.
Obkročil jsem lampu. Lokomotiva vjížděla do stanice a žalostně
pískala, protože neměla na volno. A cítil jsem, j ak se křídlo
semaforu zvedá, zvedá mi ruku a lampa proměnila červené světlo v
zelené. A v té poloze volno mi rameno vytvářelo dostatek clony,
protože bylo větší než já. A lokomotiva si zapískala, viděl jsem,
jak výpravčí ukazuje zelenou lucernou strojvedoucímu, aby projížděl,
a já seděl na semaforu, sníh se sypal, cítil jsem, jak mne zobají
vločky, viděl jsem, jak hodně ten sníh padá. Ani jsem se nehnul, v
ruce už jsem držel tu věc, slyšel jsem, jak do mne přechází tikot
toho přístroje, a pak projela lokomotiva, shora byla cloněná
plachtou, aby hloubkaři neviděli na dálku, když topič přikládá, a
potom jeden vagón za druhým, nízké otevřené vagóny a na nich v
bedýnkách střelný prach, bedny proložené vrstvami slámy, tři, čtyři,
pět vagónů, počítal jsem si je, měsíc byl skrytý za béžovým mračnem,
z něhož se sypal tak hustě sníh, a přece ten měsíček byl pořád vidět
jako potopená obruč na dně potoka, který hrká mělkým korytem, sedm,
osm, devět, a sníh se rozpadal tak, že jsem na chvíli neviděl ani
lokomotivu ani poslední vagón toho vlaku, jedenáct, dvanáct, třináct
a potom jsem lehce hodil ten přístroj, jako bych házel do říčky
květinu, vypočítal jsem si to přesně, hodil jsem, když se pode mnou
ocitlo čelo vagónu, a ten přístroj padl akorát doprostředka vagónu,
který si najel do té věcičky, která tam teď ležela a odnášela ten
ostře sledovaný vlak k jeho konci, díval jsem se pořád, do poslední
chvíle na ten vagón, až sníh ten vagón zašrafoval a já jsem si
umínil, že se odtud shora budu dívat ty čtyři minuty, až do té doby
se budu dívat z tohohle posazu, jako myslivec vyčkám zde ten moment
zkázy, a pak jsem už viděl, jak se blíží poslední vagón, s budkou
na konci, odkud najednou vyšlehl dlouhý kužel světla a soustředil
se na mne, vytáhl jsem revolver a viděl, jak se zableskla hlaveň
pušky hned pode mnou. Vystřelil jsem a současně vystřelil i kdosi
z té budky a na zem padla baterka a svítila v štěrkovém loži a z
budky vlaku kdosi padl k ní a skulil se do příkopu. A já jsem
pocítil bolest v rameni a z ruky mi vypadl revolver a po hlavě jsem
padal, ale zachytil jsem se za plášť o kramli, v semaforu
zarachotilo a zelená se proměnila v červenou a rameno padlo do
vodorovné polohy a já jsem visel hlavou dolů a slyšel, jak se můj
plášť trhá, z kapes mi vypadly klíče a drobné mince a padaly mi
podle hučících uší, viděl jsem, jak se vlak vzdaluje, jak se celý
natočil do zatáčky, ukázal mi sebe sama vzhůru koly, jako by jel po
stropu noci, červené svítilny na jeho konci se vzdalovaly, viděl
jsem u semaforu v příkopu vojáka, jak se stočil do klubíčka, padal