na něho sníh a on ztratil čepici, měl lysou hlavu, a kabát se mi
zvolna trhal, cítil jsem, jak mi zpod košile teče po krku na hlavu
krev, a plášť se dotrhl a já padal střemhlav do černého, olejem a
párou prosáklého štěrkového lože. Padl jsem na ruce a hrany ostrého
kamene mi prorazily dlaně. Potom jsem se skulil do příkopu, hned
vedle toho německého vojáka, který ležel na boku a začal pochodovat
na místě, pořád jako by kráčel, těžkýma botama vyhrabával sníh až
na zmrzlou hlínu a drn a držel se za břicho a naříkal. Nastavil jsem
před ústa dlaň, a když jsem odkašlal, vyplivoval jsem krev. Ten
německý voják mi prostřelil plíce a já jemu asi břicho. Teď jsem si
uvědomil, proč pan výpravčí Hubička celý večer odprskával,
odplivoval. Jako by dopředu viděl tenhle můj konec, protože pan
výpravčí Hubička nikdy z ničeho strach neměl, ono to asi bylo
silnější než on, všechno jako by se napřed stalo, než se to
stalo..., díval jsem se do nebe, odkud se sypal sníh, potom jsem se
převrátil a vyškrábal se až k tomu vojákovi, který začal naříkat a
opakoval pořád jedno slovo.
"Mutti, Mutti, Mutti!" volal a já jsem se na něho díval, chrmlal
jsem krev a věděl jsem, že tenhle voják nevolá svou matku, ale matku
svých dětí, protože už byl plešatý, když jsem se nad ním nakláněl,
viděl jsem, že se tak podobá panu výpravčímu Hubičkovi, až jsem se
polekal. A potom si pořád tiskl ruce na břicho a pořád jako by chtěl
odejít od toho svého postřeleného těla, pořád pochodoval na místě
a podrážkou těžkých bot drásal sníh na promrzlou hlínu.
Rozpřáhl jsem ruce a lehl si na záda, koutkem úst mi tekla krev a
hruď jsem měl plnou ohně. A najednou jsem uviděl to, co asi pořád
viděl pan výpravčí Hubička, že jsem ztracený, že mohu jedině čekat,
až ten vlak vyletí do povětří, že kdyby nic jiného, tedy jen tohle
mi v téhle situaci musí stačit, protože nic mne nemůže čekat než
smrt, buďto umřu na ten průstřel, nebo mne najdou a Němci mne pověsí
nebo zastřelí, tak jak to mají zvykem, a tak mi přišlo a došlo, že
jsem byl určen pro jinačí smrt, než o kterou jsem se pokusil tam v
Bystřici u Benešova, akorát mne mrzelo, že jsem postřelil do břicha
toho Němce, který se pořád držel v tříslech a pořád těma botama
kráčel, a já jsem věděl, že mu taky už nikdo nepomůže, protože
prostřelené břicho je smrtelné, jenže ta smrt, ke které kráčel ten
Němec, byla daleko, jako by k ní nemohl takhle nikdy dojít, protože
šel na místě a do taktu si opakovaclass="underline"
"Mutti, Mutti, Mutti . . ."
A ty jeho vojenské boty mi hrabaly v mozku. Překulil jsem se a po
loktech jsem se dostal až k těm vojákovým botám, oběma rukama jsem
je chtěl zadržet, ale nohy byly tak v pohybu, že se mi vyškubly,
jako by to byly páky nějakého stroje. Z kapsy kabátu jsem vytáhl
provázek, kterým jsem přivazoval čísla k bicyklům nebo kočárkům,
když si je cestující brali s sebou do vlaku na gepek, a utřel jsem
si krev a zavázal jsem jeden konec provázku kolem jedné boty, a když
se ty nohy míjely, převázal jsem i druhou botu, chvíli ty nohy
přestaly mašírovat, skubaly sebou, ale pak silou stroje přetrhly
provázek a zase čáraly po zemi dál, dokonce přidaly do kroku a ten
voják hlasitěji volaclass="underline"
"Mutti! Mutti! Mutti!"
A tím víc mi připomínal, nač jsem nechtěl myslit, na to, jak maminka
bude ráno stát za záclonou a bude čekat, ale já už nikdy nevejdu a
nezahnu do uličky na náměstí a ona nepohne záclonou na znamení, že
mne očekávala a že mne vidí a že je šťastná, protože moje maminka
nikdy klidně nespí, když jsem na noční, zrovna tak možná manželka
tohohle vojáka od té doby, co on je na frontě, taky neusne, taky
stojí někde u záclony a čeká, až kdosi vejde do uličky, nebo zahne
k ní a bude to ten, který tady kráčí na místě a volá ji, a jde a
jde, ale dopracovává se jedině do smrti. Vyškrábal jsem se k němu
a volal jsem mu do ucha: "Ruhe! Ruhe!"
Ale ten voják už věděl svoje a já, jak jsem položil ruku do sněhu,
abych se opřel, ucítil jsem studenou hlaveň pušky, kterou jsem vzal,
a převalil se na bok. Tak voják ležel a já proti němu. Nasadil jsem
pušku tam, kde bývá srdce, spletl jsem si stranu pravou a levou,
zjistil jsem to tím, že jsem musel nejdřív jednou, pak druhou rukou
zkusit, zda to jde psát, ano, teď jsem nasadil tu pušku na vojákovo
srdce, aby už nevolal, aby mi už nešel v hlavě, a stiskl jsem
spoušt. Ozvala se rána a dušený ohýnek sežehl uniformu, bylo cítit
vůni spálené bavlny a vlny, ale ten voják jen víc volal matku svých
dětí, svou manželku, a ještě zrychleněji kráčel na místě, jako by
to byly poslední kroky, a pak už jen zahrádka a za tou jeho domek,
ve kterém bydlí jeho znejmilejší... A přestal padat sníh, ušel
krásný měsíc, po kraji tikaly vteřinové barevné ručičky ve všech
vločkách, a na krku toho vojáka se zaleskl bílý stříbrný řetízek a
potom na tom řetízku cosi, čeho se ten voják chytil oběma rukama a
ještě hlasitěji volaclass="underline" "Mutti!! Mutti!!"
A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem
při tom ležel. A pak jsem slyšel, jak zmlkl, viděl jsem, jak jeho
nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem na něm a slyšel,
jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se všechno zastavuje, jak
stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi
šaty, vytáhl jsem kapesník a snažil jsem se čistit tu krvavou skvrnu
a oddychoval jsem a začal jsem se dusit, ale vší silou jsem se
převalil a natáhl jsem ruku a chytil ten řetízek, kterého se držel
voják, jehož obličej klidněl, jen místo pravého oka byla ožehnutá
díra jako modrý monokl... a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel
ten mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek, na
jehož iedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis.
Bringe Glůck. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi,
ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky
neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého
postřelili a jeden druhého přivedli ke smřti, ač jistě, kdybychom
se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili
si.
A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí
těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl
jsem ruku a otevřel jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten
zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal
do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší
kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a
syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu
převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem
se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal
ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a
pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety,
která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan:
"Měli jste sedět doma, na prdeli..."