křičeli, že náš děda byl blázen, druzí zase, že ne tak docela, že
kdyby se všichni postavili jako náš dědek proti Němcům, se zbraní
v ruce, kdoví jak by to s Němci dopadlo.
Ten čas jsme ještě bydleli za městem, až potom jsme se přestěhovali
do města, a já, že jsem byl zvyklý na samotu, jak jsme do města
přijížděli, celý svět se mi úžil. Od té doby, jen když jsem vyšel
za město, jedině tak jsem vydechl. A zase, jak jsem se vracel, jak
se přes most úžily ulice a uličky, úžil jsem se i já, pořád jsem měl
a mám a budu mít dojem, že za každým oknem jsou nejmíň jedny oči,
které se na mne dívají. Když mě někdo oslovil, červenal jsem se,
protože jsem měl dojem, že všem lidem něco na mně vadí. Před třemi
měsíci jsem si přeřízl ruce v zápěstí, a jako bych k tomu neměl
důvod. Ale já jsem ten důvod měl a znal jsem jej a jen jsem se bál,
že každý, kdo se na mne dívá, ten důvod uhaduje. Proto za
každým oknem ty oči. Ale copak si může člověk myslet, když mu je
dvaadvacet let? Mohl jsem si myslet, že lidé v našem městečku se
proto na mne dívají, že jsem si přeřízl ty žíly, abych se vyhnul
práci, kterou musí oni udělat za mne, tak jako dělali za našeho
pradědečka Lukáše a za dědu Viléma, který byl hypnotizér, i za mého
tatínka, který jen proto jezdil na lokomotivě čtvrt století, aby
potom nemusel nic dělat.
Tenhleten rok už Němci neovládli prostor nad naším městečkem. Když
jsem pěšinkou přijel až k trupu letadla, sníh se třpytil na pláních
a v každém krystalku sněhu jako by tikala malininká vteřinová
ručička, tak ten sníh na prudkém slunci praskal ve všech barvách,
a já slyšel, jak nejen v každém krystalku tikají ručičky, ale ještě
i někde jinde. Moje hodinky tikaly zřetelně, ale já slyšel ještě
jeden tikot, a ten tikot vycházel z letadla, z té hromady. A tam
opravdu tikaly palubní hodiny, dokonce ukazovaly přesný čas, který
jsem srovnal s ručičkami mých hodinek. A potom jsem viděl, že tam
ještě víc vespod je sluncem ozářená rukavička, a já jsem dobře
cítil, že ta rukavička není sama, že je v ní lidská ruka, a ta
lidská ruka tam není sama, ale je na paži a ta paže na lidském těle,
které je někde pod těmi troskami. A váhou těla jsem šlápl na bicykl,
ze všech stran tikaly miniaturní vteřinové ručičky, hrkané světlem
slunce, a po trati v dálce uháněl náklaďák, vesele hrkal, byl to
uhelný vlak, který se vracel do mostecké pánve, jistě sto čtyřicet
náprav, a uprostřed vlaku byl zaseknutý brzdící špalek, byl
rozžhavený a kov vykapával na kolejnici, ale říšská lokomotiva
vesele táhla i ten zaseknutý vagón.
Zítra už budu stát u dvojkolejné trati v mé staničce, kde všechny
vlaky jedoucí od západu k východu budou podle jízdního řádu označeny
lichými čísly, vlaky potom jedoucí od východu k západu čísly sudými.
Budu zase po třech měsících řídit dopravu, budu zase na nádraží,
kterým procházejí dvě hlavní koleje, a ta průběžná kolej od západu
k východu má číslo jedna a ta druhá průběžná kolej od východu k
západu má číslo dvě a potom od koleje číslo jedna všechny koleje po
pravé ruce mají čísla lichá, tři, pět, sedm a tak, a všechny koleje
po pravé ruce od průběžné koleje číslo dvě mají čísla sudá, čtyři,
šest, osm, deset a tak. Ovšem to je pro nás, pro zaměstnance
státních drah, tohle číslování, protože ze stanoviska laika, který
stojí na perónu nádraží, třeba v mé staničce, tak tam první kolej
je pátá, druhá kolej je třetí, třetí kolej je první, čtvrtá kolej
je druhá... A zítra brzy ráno si obléknu uniformu, černé kalhoty a
modrou blůzu, na služebním plášti mosazné knoflíky, které mi maminka
cídí sidolem, a potom si dopnu ten krásný límec, který zrovna tak
jako na kabátci, tak na plášti má jedno a totéž znamení, ze kterého
každý nádražák hned pozná, jakou mám ve službě hodnost. Na límci
středoškolský knoflík každému řekne, že mám maturitu. A potom
zlatými nitěmi vyšitá překrásná hvězda dává na vědomí, že jsem
elévem dopravy. A dál na límci se třpytí ten nejhezčí odznak,
okřídlené kolečko zdobené fialovým a modrým flitrem, okřídlené
kolečko, podobné zlatému mořskému koníčkovi. A tak ráno vyjedu ještě
za tmy, moje maminka se bude za mnou dívat, bude stát nehnutě za
záclonou, zrovna tak, jako za všemi okny, kolem kterých budu
projíždět, všude budou stát lidé, tak jako moje matka, budou mne
pozorovat s prstem na záclonce a já budu ujíždět k řece, kde na
pěšince vydechnu, tak jako vždycky, protože já nerad jezdím do
služby vlakem, takhle u řeky se mi volně dýchá, nejsou zde žádná
okna, žádná nástraha, žádná jehlice zabodnutá zezadu do týlu hlavy.
V dopravní kanceláři bylo všecko tak, j ako to bylo, než jsem to
opustil. Blok uzavírající závěry jízdních cest se pořád podobal
obrovskému aristonu nebo forbesové skříni, telegrafní stůl stál pod
oknem, z kterého byla vidět pět kilometrů dlouhá polní cesta
vroubená starými jabloněmi, cesta, na jejímž konci se třpytil zámek
knížete Kinského, zámek, který dneska ráno, když vyšlo slunce, stál
až do prvního patra v mlze, takže vypadal, jako by visel na zlatém
řetězu. A na tom stole byly tři telegrafní přístroje, které před
půlstoletím vyrobila firma Siemens Halske, a tři telegrafní
zápisníky. A dva traťové telefony a tři telefony staniční pořád se
propojovaly a dopravní kanceláří se pořád ozývalo něžné vrkání a
cinkání a štěbetání telegrafů a telefonů, jak v krámku obchodníka
se zpěvavým ptactvem. U okénka do čekárny pořád byla zelená záclonka
stažená mosaznými kroužky a hned vedle železná skříň a stroj na
datumování jízdenek. Výpravčí Hubička mě přivítal a hned řekl, že
budeme sloužit spolu, že po třech měsících marodění se musím znovu
zaškolit. A potom se mne zeptal pan výpravčí, kolik je hodin, a
odhrnul rukáv z mého zápěstí, a nedíval se na hodinky, ale rovnou
na jizvu po vyhojené ráně.
A já jsem se začervenal a hned jsem dělal, jako že hledám svou
červenou čepici. Byla ve skříňce docela zaprášená, na dýnku byly
tlapičky myších paciček. V jitřním slunci jsem kartáčoval služební
čepici, slyšel jsem, jak holubi pana přednosty vrkají v holubníku.
Za nádražím bylo vidět všechny překážky na dostihové dráze, celá ta
miniaturní dráha z Velké pardubické, protože kníže Kinský pěstoval
polokrevné závodní koně, se kterými vyhrál nejen Velkou pardubickou,
ale i Velkou liverpoolskou, skoro milión liber šterlinků, bylo to
tenkrát tolik peněz, že kníže začal stavět za naší maličkou stanicí
obrovský biograf a divadlo a koncertní sál pro naši vesnici, ale
nedostavěl to, tak se z toho udělal magacín na obilí, nejkrásnější
obilní skladiště na světě, do kterého se vcházelo římskými a řeckými
sloupy. A tomu skladišti na obilí se říkalo po anglicku: liverpůl.
Přesně o půl osmé vstoupil do dopravní kanceláře pan přednosta.
Vážil skoro metrák, ale ženské o něm říkaly, že tančí neuvěřitelně
lehounce. Vlásky si česal tak, že je od levé strany přes pleš hnal
na stranu pravou, a od pravé strany je od ucha hnal přes pleš na