protistranu. Avšak když někdy jen tak kráčel po perónu, jak vítr
vál, odchlipoval a zvedal mu ten gotický oblouk jeho vlásků.
Teď otevřel dveře své kanceláře. Nikdo by nečekal, že přednosta tak
maličké staničky má tak zařízenou kancelář. Perský koberec vždycky
zářil červenými a modrými květy, tři turecké taburetky zvyšovaly
orientální vůni. A těžký, mahagonem vykládaný pracovní stůl byl
zacláněn velikými lupeny obrovské palmy a ty listy dělaly nad
benátským křeslem takový deštníček. Vůbec celá ta kancelář dělala
dojem, že ji lze vzít na nosítka i s panem přednostou, tak jako se
nosí papež. Na rokokové skříňce stály hodiny z mramoru a místo
kyvadla byly tři pozlacené koule, které se točily hned sem, hned tam
a každý, kdo tyhle hodiny slyšel znít, každý se obrátil k těmhle
hodinám a řekclass="underline" Ty hodiny ale krásně bijou! A potom v kanceláři
stálo služební kanape potažené čokoládovým voskovaným plátnem a na
zdi byl veliký olej, znázorňující, jak rychlíková lokomotiva vyjíždí
z Wilsonova nádraží a pouští páru do kolejiště a do nebe a rozjíždí
se v mračnu, obraz, který vzrušuje každého zaměstnance státních
drah, natož našeho pana přednostu, který měl dva životní cíle, aby
byl jmenován inspektorem státních drah a získal predikát: baron
Lánský z Růže, protože když pátral po svých předcích, objevil, že
má v sobě trochu modré krve. Tak měl v sobě tuplovaně modrou krev,
protože i železničářům se říkalo modrá šlechta.
Jináč měl pan přednosta docela obyčejnou zálibu v pěstování holubů.
Před válkou pěstoval norimberské bagdety, ty holoubky s útočnými
černými a bílými šipkami na křídlech, kterým sám obden čistil
holubince a měnil vodu a sypal zadinu. Ale když Němci tak surově
přepadli a potom porazili Poláky, pan přednosta nechal výlet
zavřený, a než odejel do Hradce, nařídil staničnímu pomocníkovi, aby
všecky ty norimberské bagdety zardousil. Za týden přivezl polské
rysy, ty holuby s krásným modrým voletem a překrásnými křídly,
zdobenými šedivými a bílými trojúhelníčky, které jsou do sebe
zapasované jako dlaždičky v koupelnách.
A já jsem stál mezi kolejnicemi a cítil jsem, jak se na mne dívá,
otočil jsem se a až otevřeným okénkem do sklepa jsem viděl oči paní
přednostově, tam ve tmě, jak krmí husáka a dívá se na mne. Já jsem
paní přednostovou měl rád, ráda si chodívala navečer sednout do
kanceláře, háčkovala velikou dečku na stůl, takové ticho šlo z toho
jejího háčkování, pořád se objevovaly pod jejími prsty další květiny
a další ptáčci, měla před sebou na telegrafním stole takovou knížku,
do které se nakláněla pro další pokyny, jak nabírat ty nitě, jako
by hrála na citeru a četla si v notách. Ale každý pátek popravovala
králíky, to vzala z králíkárny králíčka, dala si ho mezi nohy a
potom mu navlíkala do krku tupý nůž a pižlala to zvířátko, které
pištělo, dlouho pískalo, až po chvíli jeho hlásek slábl, ale paní
přednostová se dívala zrovna tak, jako by háčkovala velikou dečku.
Říkala, že takhle, když králík vykrvácí, jeho maso je mnohem
chutnější, křehčí. Už dopředu jsem viděl, jak bude zařezávat tohohle
husáka, na kterého si sedne jako na koně, zmáčkne mu oranžový zobák
k hrdlu, jako by zavírala kapesní nůž, nejdřív mu pečlivě vyškube
peříčko na temeni a potom bude vytékat jeho krev do kastrolku, pták
bude slábnout, až zplihne docela, paní přednostová se prolomí, bude
sedět jen na svých patách.
"Eléve Hrmo," zavolal pan přednosta.
A jdu do kanceláře, salutuji a vypínám se. "Elév Miloš Hrma se hlásí
ve službě!"
"Posaď se," řekl pan přednosta a vstal od stolu a na hlavu se mu
položil list z palmy. Pak stál chvíli přede mnou, jeho vyplakané oči
putovaly po mé uniformě, pak mi dopnul knoflík u kabátu. "Tak Hrmo,
jestlipak sis všiml, že tady nemáme telegrafistku?"
"Zdeničku Svatou!" povídám.
"Svatou... aha!" odprskl pan přednosta, "ale neslyšel jsi ve městě
nic?"
"Neslyšel, ale co má být?"
"To je divný. Na našeho pana výpravčího už jezdějí div ne hromadný
výpravy! Jako by měl čtyři nohy! Dvě hlavy! Pěkně proslavil tu naši
tichou, klidnou staničku, pěkně!"
"A to on pan výpravčí Hubička zase ano," povídám, "jak jsem sloužil
v Dobrovici a pan výpravčí mě zaškoloval, tak zase se na něj jezdila
dívat celá trať... to jak přetrhl s jistou dámou kanape pana
přednosty..."
"To rakouský, vikslajvantový kanape?" vyvalil oči pan přednosta,
"takovýhle?"
"Přesně takový," povídám.
"Miloši, posaď se," zvlídněl pan přednosta. A sám se obkročmo
posadil na druhý taburet a přiložil ruku k uchu.
"To takhle odejel poslední noční osobní vlak," pouídám do
přednostova ucha, "a od večera seděla s námi v dopravní kanceláři
taková fešná dáma a kouřila cigarety a pila víno. A k půlnoci povídá
pan výpravčí Hubička: Miloši, jseš teprv záškolák, ale já ti věřím.
Vezmeš to za mě tak na dvě hodinky. tak jsem sloužil a výpravčí
Hubička odvedl tu dámu do kanceláře pana přednosty a slyším:
Kočičko, tělo to potřebuje, tělo to žádá..."
"To prase jedno huňatý, vepřový!" zvedl se pan přednosta a díval se
oknem přes uklánějící se a vrkající holuby na perón, kde stál
výpravčí.
"Kdyby to na něm bylo aspoň vidět, ta jeho kujebácká nátura!" křičel
pan přednosta, a výpravčí Hubička si strčil prst do ucha a třepal
jím, jako by měl v uchu zalehlou vodu.
"Tichá voda břehy mele," povídám, "ale v jednu hodinu po půlnoci,
kdy náklaďák odvezl vagóny cukru, poslouchám a slyším z kanceláře
pana přednosty takový zvuk, jako když šoupete s rakví... A pak rána!
Vběhnu do kanceláře pana přednosty a ta dáma leží na kanapi na
zádech nahatá a s takhle roztaženýma nohama! A pan výpravčí Hubička
leží na zemi v podvlíkačkách, tak jak leží voják v našem kostele,
když se otevřel boží hrob. A povídá mi: Miloši, špatně jsem chytil
kontrafaleš. Spadl jsem z oltáře lásky..."
"Ta hyéna skvrnitá!" křičel pan přednosta a opřel se o futro okna
a zíral na výpravčího, který stál rozkročen na perónu a díval se do
nebe.
"A jak tam ležela ta důra na přednostově kanapi, jak?" obrátil se
pan přednosta.
"Když dovolíte, já vám to předvedu," povídám a ukázal jsem na
vikslajvantovou pohovku a hodil jsem sebou a ve vzduchu jsem se
otočil a stáhnul se na záda. A pan přednosta se nade mnou nakláněl
a hrozil.
"Takhle ať se válí s děvkama v čekárně! Ale ne na kanapi svýho
přednosty!"
"Protože na přednostenský kanape může sedat jen pan přednosta,"
povídám.
"Sám to uznáš, ale tomu praseti vepřovýmu nic není svatý!" křičel.
A posadil jsem se a povídám: "Ale pane přednosto, to ještě není
všecko, podívejte se!" vzal jsem přednostu za rukáv a ukázal, "a
tady, v těchhle místech, tady rupnul ten vikslajvant po celý
šířce..."
"Kanape přetrhli!" křičel pan přednosta, "přednostovi přetrhli
kanape vejpůl. Ale to je tím, že nic už nad lidma není! Ani Bůh, ani