přednosta nejvíc na ni křičí a razí pro ni, co to je slušná ženská,
paní přednostová po něm hodí to, co má po ruce. Jednou před
vánocemi, když na ni křičel, zatáhla si pana přednostu do koupelny
a dala mu facku, až se zhroutil do vany k vánočnímu kaprovi.
Pan přednosta vešel do kanceláře a jediným pohledem se přesvědčil,
že s dopravou není všecko v pořádku.
"Tak co, hoši," řekl otcovsky, "máte situaci?"
"Voják nám stál u kolíku," zašklíbal se Hubička.
"Ten ostře sledovanej transport?" vyvalil oči.
"Ten s třema vykřičníky," povídám.
"Četli jste...?" ukázal na vyhlášku podepsanou panem říšským
zmocněncem.
"Četli," řekl Hubička.
"A uvážili jste...?"
"Uvážili a rozhodli," zasmál se výpravčí Hubička.
"Hoši, ale to by se mohlo kvalifikovat jako sabotáž," kýval pan
přednosta a vyšel na perón.
V lokomotivě ostře sledovaného vojenského transportu
byl bledý inženýr Honzík, vedoucí betriebsamtu, který si sám zajel
pro tenhle vlak až do Libochu. A teďka tam stál jako rukojmí,
obracel oči v sloup a spínal ruce, stál těsně v okýnku mašiny a do
staničních oken a dveří ukazoval, jak naše stanička mu dala zabrat.
A pan přednosta salutoval a já jsem šel ke kolejím a salutoval jsem
taky. A lokomotiva zastavila a spustili se z ní dva štíhlí esesáci,
parabely v prstech, chvíli se dívali na mou červenou čepici. Srazil
jsem kramflekem a zasalutoval, ale oni mně každý z jedné strany
nasadili ústí té automatické zbraně na lalok plic a musel jsem po
schůdkách na stroj a vlak se rozejel. A mně to bylo divné, oba ti
esesáci byli krásní, spíš jako by psali básničky nebo šli hrát
tenis, ale oni se mnou stáli v lokomotivě, s inženýrem Honzíkem stál
velitel tohohle transportu, hejtman v rakouské horské čepici, přes
obličej měl položenou vyhojenou jizvu, která mu přeskočila přes ústa
a pokračovala po bradě dál, i strojvedoucí byl v uniformě, držel se
rychlostní páky a seděl v tapecírovaném křesle, byla to říšská
mašina na černé uhlí, vedle sedadla strojvedoucího byla páka, tak
jak je vedle křesel pro nemocné, kdy lze proměnit sedadlo v
lehátkovou postel. A ti dva esesáci mi pořád navlíkali na hroty plic
hlavně parabel a jejich oči, zrovna tak jako ty hlavně, se nehnutě
dívaly na hejtmana, který se ale díval do krajiny. Viděl jsem, jak
na statku kdosi ze zvědavosti otevřel záklop a vylezl na cínovou
střechu a teď zvedal ruce, jako by se vzdával. Jistě z transportu
na něho vykřikli, jistě na něho namířili nějakou zbraň, ten na
střeše měl zvednuté ruce, jako by připíjel slunci, byl to obecní
pitomec Jordán, který pásl krávy a trávil nedělní letní odpoledne
tím, že do kesírku dal láhev piva a jezdil na lodičce a každou
chvíli vytáhl ten kesírek a nalil do sklenice čerstvého piva a potom
stál na lodičce, zrovna tak jako teďka na střeše, stál na lodičce
v trenýrkách a zvednutou rukou připíjel slunci, volal na slunce,
vyrážel skřeky: Eh! Eh! Eh! a potom vypil pivo do dna, viděl jsem
i paní přednostovou za oknem kuchyně, měla oči oddělené mosaznou
tyčinkou, na které byly malinké záclonky, zvedla ruce, a potom
lokomotiva ostře sledovaného transportu se rozjížděla podle toho
rozstříleného vlaku na páté koleji, otočil jsem oči, abych viděl,
co tomu říkají ti dva, a oni zase se na mne dívali tak, jako bych
já ten vlak rozstřílel.
"Du Arschlecker," procedil esesák.
"Solche Schweine ist besser sofort schiessen," řekl druhý. "Dreissig
Minuten Verspátung," zasyčel první a víc mi narazil ústí parabely
mezi žebra.
Jak to bylo jinačí, když jsem si vyjel tenkrát před třemi měsíci za
svou smrtí, naklonil jsem se ke kase, byl večer, kasírka měla ryšavé
vlasy, povídám: Jednu jízdenku! A ona mne poznala a povídá: Pane
výpravčí, ale kam? Povídám: Jedu tam, kam se vaše oči podívají
poprvé. A ona se zasmála: Jak to poprvé? Já se na ty jízdenky dívám
pořád. Povídám: Víte co, slečno? Dívejte se na mne a levou rukou
vytáhněte jednu jízdenku. A ona se hyzlila: Ale pane výpravčí, já
můžu prodávat i potmě. A smála se, protože myslela, že žertuju. A
tedy povídám: Tak sedmý sloupec, sedmý foch, sedmička jako u židů.
Sáhla tam a pořád se dívala na mne, nespustila oči a řekla: Bude to
do Bystřice u Benešova a bude to stát umtadvacet korun...
Stroj se otřásal, do dálky se třpytily pláně sněhu, který tál a
pořád tikal barevnými krystalky. V příkopě leželi tři mrtví koně,
jak je v noci vyhodili Němci z vagónu. To jen otevřeli dveře a ty
mrchy vyhodili. Teď leželi v příkopě u trati, nohy natažené k nebi
jak sloupy, na kterých se opírá neviditelný portál nebe. Inženýr
Honzík se na mne díval a jeho oči byly plné smutku a zlosti, že v
jeho úseku se mu zpozdil tenhle ostře sledovaný transport. A zavinil
jsem to jistě já, proto bylo správné, že mě ti esesáci vzali na
mašinu a pořád se dožadují, aby mi mohli posunout ty hlavně parabel
do týlu hlavy a dát si znamení, stisknout kohoutky a nasypat do mne
náboje a otevřít dvířka... To jsem přesně cítil, a přesto jsem
myslil, že to je jen tak, že tohohle nejsou schopni, protože oba
byli takoví fešáci, já jsem měl vždycky hrůzu z krásných lidí,
nedovedl jsem s krásnými lidmi nikdy pořádně pohovořit, potil jsem
se, koktal jsem, tak jsem se podivoval krásné tváři, tolik jsem byl
oslněný, nikdy jsem se nemohl podívat v krásný obličej.
Zato ten hejtman byl ošklivý, ta dlouhá jizva, která se mu zakrojila
do obličeje, jako kdyby v mládí upadl obličejem na rezatý hrnec, ten
hejtman se teď na mne podíval. Zvedl jsem ruku a chytil jsem se
takové štruple visící od stříšky lokomotivy. Dovolil jsem si to
proto, že ten hejtman se na mne jen zadíval a viděl, že jsem trotl,
který stojí u kolejnic, trotl, kterému na ředitelství v Hradci
Králové řekli, aby u těch kolejnic stál a spouštěl a vytahoval
semafory, zatímco říšská armáda se jeho stanicí nejdřív valí na
východ a teďka zase nazpátek. Povídám si, Němci stejně jsou blázni.
Nebezpeční blázni. Já jsem byl taky tak trochu blázen, ale na útraty
sebe, kdežto Němci pořád na útraty těch druhých. Stáli jednou na
páté koleji, celý vlak vojáků, kteří si chodili nakupovat do krámku
ve vesnici jídlo a cukroví a kostky umělého medu, až jeden voják
vytáhl potají tu kostku, na které stály ty ostatní, a umělý med se
zřítil a obchodník to spočítal a zjistil, že chybí pět kostek medu,
a velitel dal nastoupit celému cuku a až do večera prohledával celý
vlak a vyšetřoval ty kostky umělého medu, a když je nenašel, teprve
pak osobně šel k obchodníkovi a salutoval a obřadně se mu
omluvil... To byli možná zrovna titíž Němci, co teď stáli se mnou
na lokomotivě, možná, že to byli oni.
Topič zamrkal na mne vesele, pak fofroval uhelkou uhlí, házel
nejdřív až dozadu na rošt, pak doprostředka rytmickými pohyby, aby
poslední lopatou stáhl uhlí na samý kraroštu. A oči hejtmana se mi
dívaly na zápěstí, tam, kde jsem i já měl jizvu, rukáv se mi svezl
a hejtman se díval na tu vyhojenou ránu, jako bych byl nějaká
knížka. Už ten hejtman asi věděl víc, už se na všechno díval z druhé