strany, a jeho oči se podobaly dvěma kouskům kamence. A všichni se
mi dívali na zápěstí a hejtman natáhl bičík a vyhrnul jím i můj
druhý rukáv a díval se i na tu druhou jizvu.
"Kamarad," řekl.
A dal znamení a ostře sledovaný vojenský transport zpomaloval a dvě
parabely se mi odtáhly od zad a já už jsem se na ty dva krásné
vojáky nepodíval, jen jsem hleděl na podlahu, na járkované železné
plechy, které se neustále pohybovaly, jak lokomotiva žejbrovala po
kolejnicích.
"Gely" řekl hejtman.
"Děkuju," pošeptal jsem.
A pořád jsem nevěděl, jestli to není legrace, otevřel jsem dvířka,
sestoupil na první schůdek, pak každým krokem níž a níž, napřáhl
jsem nohu a dopadl na pěšinku, jako bych si zatančil kozáčka, ještě
skok a stál jsem, a lokomotiva se zase rozjížděla a podle mne míjely
otevřené vagóny s tygry, někteří vojáci měli otevřené kilové
konzervy a vyhrnuté rukávy a na nože napichovali kousky masa a
jedli, jiní, na kolenou automatické zbraně, houpali holínkama, jako
by si máchali nohy v potoce; když mne každý ten vagón minul, pořád
jsem cítil, že moje záda mohou být pořád dobrým terčem.
Jako poslední vagón toho transportu jel kastlák, otevřený, z kterého
se houpaly černé ženské punčochy, asi sestřičky z polního lazaretu,
ale já jsem pořád byl na dostřel německých parabel, revolverů a
automatů, poněvadž s Němci, teď jsem to poznal sám na sobě, nikdy
jeden nevěděl, co provedou, paní Karáskovou, která bydlí hned vedle
nás, Němci zavřeli hned v roce čtyřicet a vrátila se loni na vánoce,
celou tu dobu, ty čtyři roky, byla v Pečkárně a tam utírala krev po
popravách, celé čtyři roky utírala krev a hlavní kat byl na ni
hodný, dával jí šunku, prosíval ji, aby zpívala Černé oči, proč
pláčete? a říkal jí: Račte... a jak prosím? A potom zničehonic ji
pustili domů, navždycky, a ještě jí napsali omluvný dopis, ale paní
Karásková se z toho pomátla, na pracáku jí dali hned místo v
topírnách, dali jí do ruky konev s olejem a musela dolévat a utírat
mašinám ložiska.
Blížil jsem se k zatáčce trati, už z dálky trčelo k nebi těch
dvanáct kopyt mrtvých koní, jak sloupy ve staroboleslavské kryptě.
Myslil jsem na Mášu, na to, jak jsme se poprvé setkali, když jsem
ještě byl u traťmistra, který nám dal dva kbelíky s červenou barvou
a řekl, abychom natírali plot kolem celých státních dílen. Máša
začínala u dráhy zrovna tak jako já, stáli jsme proti sobě, mezi
námi byl vysoký drátěný plot, u nohou jsme měli každý svůj kbelík
se suříkovou barvou, každý svůj štětec a proti sobě jsme tupali,
natírali plot, každý ze své strany, pořád tak tvářemi proti sobě,
čtyři kilometry celkem bylo toho plotu, pět měsíců jsme takhle každý
den proti sobě stáli a všecko jsme si s Mášou řekli, ale pořád byl
mezi námi ten plot; po natření dvou kilometrů toho plotu jsem jednou
natřel drát ve výši Mášiných úst tou červenou barvou a řekl jsem jí,
že ji mám rád, a ona z druhé strany natřela ten drát taky a řekla,
že ona mě má taky ráda... a podívala se mi do očí, a že to bylo v
příkopě, ve vysoké lebedě, nastavil jsem ústa a skrz ten natřený
drát jsme se políbili, a když jsme otevřeli oči, ona měla na ústech
takovou červenou kundičku a já taky, rozesmáli jsme se a od té doby
jsme byli štastni.
Když jsem došel k těm třem mrtvým koním, posadil jsem se jednomu na
břicho a opřel hlavu o jeho nohu. Hlava druhého koně na mne zírala
vytřeštěným okem, jako by i ten mrtvý kůň se mnou prožil to, co se
mi před chvílí mohlo stát.
Tenkrát jsem stoupal po schodech hotýlku v Bystřici u Benešova, v
zátočině schodů pracoval zedník v bílých šatech, dlabal, aby do zdi
zasádroval dvě kramle, na kterých za chvilku bude viset hasicí
přístroj značky Minimax, ten zedník už byl starý, ale měl tak
ohromná záda, že se musel otočit, abych prošel, a pak si ten zedník
pískal valčík z Hraběte Luxemburka, a já jsem vešel do pokojíčku,
bylo to odpoledne, vytáhl jsem dvě břitvy, jednu čepel jsem zadlabal
do štokrlátka v koupelně, druhou jsem položil vedle a začal jsem si
pískat valčík z Hraběte Luxemburka, svlékl jsem se, otočil kohoutek
s horkou vodou a pak jsem se zamyslel a potichu otevřel dveře. A ten
zedník stál z druhé strany dveří, na chodbě, a jako by i on
pootevřel dveře a chtěl se podívat na mne, co dělám, jako jsem se
já chtěl podívat na něho. A já jsem přibouchl dveře, vklouzl do
vany, musel jsem pomalu usedat, tak byla ta voda horká, dokonce jsem
sykal bolestí, opatrně a bolestně jsem usedal. A potom jsem nastavil
zápěstí a prořízl si pravou rukou zápěstí levačky... a pak jsem vší
silou udeřil zápěstím pravačky na tu obrácenou čepel zatemovanou do
štokrlete. A vložil jsem obě ruce do horké vody, díval se, jak
zvolna ze mne vytéká krev, jak je voda růžová, jak ale pořád ta
červená krev tak znatelně proudí, jako by mi ze zápěstí někdo
vytahoval dlouhý, pérující červený fáč, tančící závojíček... a potom
jsem houstl ve vaně, tak jako houstla ta barva, kterou jsme natírali
ten plot kolem celých státních dílen a museli jsme do ní lít
terpentýn... a hlava se mi naklonila a do úst mi tekla malinová
limonáda, která ale byla lehounce slaná... a potom ty soustředěné
modré a fialové kruhy, které pérovaly jako pohybující se barevné
spirály... a potom se nade mnou naklonil stín a o tvář mi zavadila
brada zarostlá strniskem. Byl to ten zedník v bílých šatech.
Podebral mne a vylovil jako červenou rybu, které pramení ze zápěstí
červené ploutvičky. Položil jsem hlavu na jeho halenu a slyšel jsem,
jak moje mokrá tvář hasí vápno, a ta vůně byla to poslední, co jsem
vnímal.
Seděl jsem na mrtvém koni, hlavu opřenou o vztyčenou nohu, která
trčela proti nebi, dotýkal jsem se hřívečky, kterou mají koně u
kopyt... a kolem projížděl náklaďák a vesele si pískal. Vagóny mě
zacláněly, rytmicky odhalovaly a roztřásl jsem se, vyhrkly mi sliny,
protože začátek toho všeho byl u strýčka Nonemana v Karlíně, spal
jsem tam u strejdy Máši, uložili mě do ateliéru na kanape a přikryli
dekou, navíc přikrytou tou plachtou, na které byla namalovaná Praha
a nad ní aeroplán, ve kterém se nechávali zákazníci fotografovat
jako piloti nebo pozorovatelé, celé legrační skupinky se vešly do
fotografie na tom aeroplánu, a potom v noci, když bylo u Nonemanů
ticho, přišla Máša, vklouzla pod tu plachtu s aeroplánem a hladila
mne, celá se přitiskla a já jsem ji hladil taky, a byl jsem mužský
až do té doby, kdy k tomu mělo přijít, ale tu najednou jsem zvadl
a bylo se vším ámen. Máša se pokoušela mne štípat, ale já jsem
zmrtvěl, jako bych ve všech končetinách ochrnul... a za hodinu zase
vyklouzla Máša zpod té plachty a odešla do pokojíčku k tetě... a já
už jsem se na ni ráno nepodíval, jak zařezaný jsem seděl, chodili
zákazníci, stavěli se za tu plachtu, pod kterou jsem v noci přišel
k tak špatné zkušenosti, stoupali si jeden na židli a druhý na
štafličky a strejda Nonemanů dával každému do ruky buďto láhev nebo
trychtýř, potom vlezl pod sukně tomu svému přístroji, zvedl ruka a