dal znamení jak hudbě, a opět se vykasal zpod té sukně a za pět
minut přinesl tu fotografii, protože nad vchodem měl veliký nápis:
Za pět minut hotové. Tak chodili celé dopoledne, až přišli dva
němečtí vojáci, a když si jeden stoupl na židli a druhý na štafličky
a pan Noneman dal před ně tu plachtu s aeroplánem a Prahou, ozvala
se dunivá rána a potom vítr proletěl ateliérem a porazil tu plachtu
s aeroplánem a ti dva vojáci spadli, a strejda, který se kasal pod
sukni, upadl také, ale to bylo málo, potom přišel ohromný průvan a
viděl jsem, jak se celá stěna ateliéru odvalila a průvan odnesl
strejdu a ty dva vojáky a z pokoje přivál tetu a Mášu, které letěly
vzduchem a přitom si obě chtěly stáhnout sukně, ale nedařilo se jim
to, vlasy se jim obracely a vlály a zaclonily mi celé nebe a všichni
jsme padli a potom ještě jako míče zvolna padali na loučce... a jako
poslední přivál ten průvan tabuli, na které byl nápis: Za pět minut
hotové... Po hlavní ulici přeběhlo několik lidí a pak bylo dlouho
ticho, potom začaly houkat sirény a projelo několik sanitních aut
a pak přišlo několik rozedraných lidí, jako blázni se smáli, pořád
se smáli a padali na záda na loučku, leželi na zádech a smích jimi
otřásal... a pak teprve přišel člověk, otočil se a ukázal směrem na
Vysočany a povídá: Hroznej nálet, lidi! A když se zadíval na loučku,
na tu velkou ceduli, opakoval s jinačím smyslem to, co tam bylo
napsáno: Za pět minut hotové...
Podlezl jsem závory a na páté koleji stály osobní vagóny. A celý ten
vlak byl rozstřílený, na prvním vagónu jsem si přečetl nálepku:
Určení, státní dílny, výchozí stanice Krakow. Takhle vždycky zřídili
partyzáni německé transporty těsně za frontou, ani jeden osobní
vagón neměl zasklené okénko, každý byl prošpikován střelami,
plechové stěny propsány rukopisem mašinkvérů, některé roztržené
granátem. jiné nábojem horského dělíčka nebo ukořistěnou pancéřovou
pěstí. Takové osobní vagóny to byly, jaké už dávno byly vyřazeny z
provozu, do každého kupátka vedly z obou stran dveře a kolem celé
stěny vagónu bylo dlouhé stupátko. Skoro u každých dveří byla hnědá
zaschlá stopa krve. Nahlížel jsem do kupé a všude to bylo stejné.
Na podlaze roztříštěné sklo, hřebínky, knoflíky vytržené i s látkou,
celý rukáv vojenského mundúru, zakrvácené spodky, kapesník kdysi
napojený krví, rozházené figurky šachů, schéma hry: Člověče, nezlob
se, kulaté zrcátko, harmonička, sněhem zasypané dopisy, dlouhý fáč
a pruhovaný dětský balónek. Zvedl jsem jeden dopis, zdobený otiskem
vojenské boty plné cvočků. Mein lieber Schnucki Pucki! začínalo to
psaní a končilo: Deine Luise. A otisk dívčích rtů. A v koutě se na
mne smála rozšněrovaná vojenská bota s vyplazeným jazykem. Na
podlaze leželi dva mrtví havrani. Když jsem přišel z nemocnice, byly
takové mrazy, že v lesíčku za naším městečkem, kam se slétávala
hejna vran a havranů, stromy byly ověšené těmi černými ptáky,
třpytili se v dopoledním mrazivém slunci, a když jsem přišel k
lesíčku, viděl jsem tisíce těch havranů po zemi, kolem každého
stromu, jak přezrálé bosenské švestky... plný lesík mrtvých, i ti,
co seděli na větvích, i ti byli mrtví, zmrzli ve spánku. Dupl jsem
tenkrát podrážkou do kmene stromu a z větviček a větví se sypal
zmrzlý jinováč a mrtví ptáci, několik mi jich zavadilo o rameno, ale
byli tak lehouncí, jako by na mne spadla rádiovka.
A seskočil jsem z posledního stupátka toho vlaku na páté koleji a
nahlédl do kanceláře. Pan výpravčí Hubička měl nohy na telegrafním
stole, ruce založené v podpaží, hlavu bradou na hrudi a spal. Ale
to jsem uměl i já, i já jsem usnul ve službě, když to na mne přišlo.
To najednou přijde taková touha si zdřímnout, že je nejlepší hned
při první příležitosti usnout. Ale ten spánek výpravčích ve službě
je řízen nějakou zvláštní signální soustavou. Tělo hluboko spí, ale
něco ve výpravčího hlavě je vzhůru. To stačí, aby volal telegraf,
a správný výpravčí se okamžitě zvedne, pustí páčku přístroje, dá
značku své stanice, a zase si sedne a tvrdě usne, ale když zpráva
na bílé telegrafní pásce skončila, výpravčí se probudí, dá znamení,
že rozuměl, a připojí telegrafním klíčem značku své stanice a
zastaví přístroj, zase si sedne a spí dál. Nebo takový správný
výpravčí postaví vjezdové návěstidlo a usne, ale slyší přicházející
kroky, slyší, že lokomotiva přijíždějícího vlaku si dupla, vjela na
izolovanou kolejnici, a v bloku dopravní kanceláře to jen tak ťukne,
jako byste upustili kávovou lžičku. A výpravčí se probudí a jde a
natluče návěst.
A po schodech bylo slyšet jak přichází pan přednosta, výpravčí
položil boty na podlahu a vstal. Pan přednosta vešel ve staré
uniformě, jistě zase půjde čistit holubník, kalhoty měl od holubího
trusu celé zabílené, rukávy taky. A já jsem vešel do dopravní
kanceláře.
"Výpravčí Hrma Miloš se zase hlásí ve službě!" povídám. A hned mi
potřásali rukou a popleskávali mne, pan přednosta zaslzel.
"Miloši, co jsem se vám naříkal? Abyste si dali pozor. Znovu vám
říkám," pravil a otočil se a prstem ukázal na podpis vyhlášky, "sám
tenhle říšský zmocněnec Danko prohlásil v Hradci, že nebude ani
chvilinku váhat! Že dá odstřelit pár českých výpravčích!" kýval
hlavou a jeden holoubek, který se batolil po perónu, zavrkal, a ke
dveřím kanceláře se sletělo hejno polských rysů.
Do stanice vjížděl nákladní vlak. Pan přednosta vyšel na perón a
holubi vzlétli, usedali panu přednostovi na ramena, na hlavu, musel
roztáhnout ruce a polští rysové na něho sedali jako na nějakou sochu
na náměstí. A přednosta byl rád, že vlakvedoucí a jeho četa se na
něho dívají, strojvedoucí si přestal čistit ruce pucvolí a taky se
koukal na pana přednostu a přednosta kráčel a nesl na sobě to hejno,
které pořád mávalo křídly, aby se udrželo.
"Dali nám mizerný uhlí," řekl strojvedoucí, "už podruhý musíme dělat
páru."
"Tak co, pane strojvedoucí, pořád ještě malujete?" optal se
výpravčí.
"Pořád," přikývl strojvedoucí, "teďka maluju moře. Hergot, ten váš
přednosta by mohl s těma holubama do cirkusu."
"Bramborový divadýlko," řekl výpravčí, "ale do malování moře jste
se dal?"
A já jsem stál na perónu a díval jsem se na vlakvedoucího a jeho
četu a topiče, a hned jsem viděl, že tady zastavili jen proto, aby
si prohlédli výpravčího Hubičku, jestli je na něm vidět to, co se
o něm vypravuje, jak o noční službě vyhrnul telegrafistce sukně a
natiskl jí kolem zadnice staniční razítka.
"Moře," povídá strojvedoucí a díval se dál očima plnýma obdivu na
pana výpravčího, "podle pohlednice zvětšuju moře."
"A co takhle do přírody si vyjít?" optal se výpravčí.
"Dejte mi pokoj s přírodou, v přírodě se všechno moc hejbá," zvolal
strojvedoucí a smál se a obrátil se k hytláku a zamrkal; rozesmáli
se všichni. "Podle přírody bych musel všecko dělat menší. Jen jednou
jsem se dal nachytat přírodou, půjčil jsem si ve škole vycpanou