lišku a zahrabal ji v lesejčku do listí, a než jsem ji začal
obkreslovat, přiběhli dva psi a lišku roztrhali! Tři sta korun!
Dejte mi pokoj s přírodou!"
Ale pan výpravčí Hubička se díval do modrého nebe, teď jsem to na
tom nebi viděl i já, jak přes celou oblohu se pokládá Zdenička, naše
telegrafistka, jak pan výpravčí jí něžně vyhrnuje sukni, pak bere
jedno razítko za druhým a dlouhými pohyby dává ta razítka na zadnici
telegrafistky... a viděl jsem, jak vlaková četa i strojní četa,
všichni se dívají do nebe, a všichni tam vidí to samé, tu krásnou
událost, kvůli které tady zastavili, pod záminkou, že dělají páru.
A když se vynadívali do modrého nebe, dívali se užasle na výpravčího
Hubičku; který byl najednou krásný. I ty vrásky podle úst, i ty
maličko křivé nohy mu slušely. Pochopil jsem, že pro ženské má pan
výpravčí jisté kouzlo.
"Víte, jak to moře omalovávám z pohlednice?" optal se strojvedoucí,
"ten dekl, na kterej maluju, ten si dám do svěráku, na ponk
připíchnu pohlednici a omalovávám. Ale nějak mám divnou ruku, nemůžu
pořád dostat na dekl to pravé vlnobití, ten švunk moře, jak je na
pohlednici."
"Pane Kníže," řekl výpravčí Hubička, "tu pohlednici si dejte do
svěráku taky. Hned vedle toho deklu... a potom vemte štětec a
dělejte nad tím vlnobitím na pohlednici takhle... takhle dělejte nad
vlnama štětcem, až to dostanete do ruky, a potom dělejte ty vlny
větší a větší, a když jsou takový, jaký potřebujete, mázněte je
rovnou na dekl."
"Vy máte, člověče, nápady...," žasl strojvedoucí.
A já jsem vběhl do dopravní kanceláře, volal telefon, slyšel jsem
pana přednostu, jak naoko nadává polským rysům, všichni ti holoubci
s ním teď byli v holubníku, to jednou bych se chtěl v tom holubníku
schovat a škvírou se dívat, co to tam pan přednosta s těmi holoubky
vyvádí? Měl jsem dojem, že se ti holubi i smějí, že pan přednosta
jim tam domlouvá, dokonce že nezpůsobného holoubka vezme a napráská
mu na zadek... A bakelitové sluchátko jsem měl u ucha a díval jsem
se na perón, kde ve slunci stáli mužští, teď se strojvedoucí
naklonil a cosi šeptal panu výpravčímu, ale když jsem se podíval
takhle bokem, na vagóny na přepravu uhlí, polekal jsem se. Z vagónu
trčely rohy hovězího dobytka, několik hlav se vzpínalo a obracelo
na perón oči, byly to velké kravské oči, plné zvědavosti a smutku.
A skoro v každém tom vagónu byla produpnutá podlaha a tou dírou
trčela kravská noha, odřená, nehybná, promodralá... ale tohleto já
jsem neměl rád, tohleto jsem nesnášel, když vozili hladová telata
a vlak mi stál ve stanici, aspoň jsem jim pootevřenými dveřmi
kastláku podal prsty, aby jim na chvilku nahradily vemeno, ale tohle
jsem neměl rád! ani ty vozy kůzlátek, když je sváželi řezníci, ty
nožky převázané provazem tak, že odumřely, to jsem nesnášel, ach
nesnášel, ani když v mrazech vozili v otevřených patrových vagónech
prasata na pražská jatka, prasata s hlavičkami u sebe, prasata,
která se bála pohnout, jediným pohybem že by z nich vyprchalo ještě
víc teplo, prasátka se zmrzlými nožkami, porcelánovými kopýtky! ach,
to jsem nikdy neměl rád! ani když je vozili v letních parných dnech,
bez vody, až z Maďarska, celý vlak prasat s otevřenými tlamami, tak
otevřenými žízní, jak žízní umírající pták... Vyběhl jsem z dopravní
kanceláře.
"Odkud je tahle zátěž?" optal jsem se vlakvedoucího.
"Z fronty, deset dní je dobytek na cestě," mávl rukou. Vyskočil jsem
na platon vagónu a podíval jsem se dolů.
A všechen ten dobytek byl ozhřivý, několik jich tam leželo mrtvých,
jedné krávě viselo od zadku mrtvé, zahnívající tele... všude jen
hrozné páry očí tiše vyčítajících, umučených očí, nad kterými jsem
zalomil rukama. Celý vlak dobytčích vyčítavých očí.
"Ti Němci jsou prasata!" křičel jsem.
Vlakvedoucí mávl rukou a křičeclass="underline" "Prasata, to je málo! Tam poslední
tři vagóny jsou plný už skoro pomřelých ovcí .., hlady si jedna
druhé spásly kožichy!"
"Už máme páru," řekl strojvedoucí a dodal tiše: "Slyšeli jste to?
V noci na dnešek partyzáni vyhodili ostře sledovanej transport u
Jihlavy tak šikovně, že spadl celej do propasti, a druhou náloží
ještě na ten vlak shodili ten most."
A vystoupil na mašinu a zatáhl za rukojeť a náklaďák se rozjížděl
a odvážel vagóny, z kterých vyčnívaly kravské rohy a oči, vagóny,
z nichž dole trčely probořené nohy, odřené a ukoptěné o pražce. A
za obilním skladištěm, liverpůlem, tam u rampy, byly přistavené dva
vagóny, které ráno přivezla raketa, vagóny určené pro pražské jatky.
Pak projely dva ostře sledované vojenské transporty, samé tanky,
samí Tygři, každý vlak s velitelem na lokomotivě, už asi jako
následek práce partyzánů u Jihlavy. A od vesnice přiváděli honáci
hovězí dobytek, vzpouzejícím se stračenám lámali ocasy. Jedna kravka
si ze zoufalství lehla na silnici a chasníci jí shrnuli pod ocas
trošku slámy a tu slámu zapálili. Pak z velkostatku přijížděl vůz,
koně napínali postraňky, protože vzadu byl přivázaný býk, měl
rozbitá kolena a protržený nos, jak si vytrhl kroužek z chřípí. Teď
byl uvázaný za rohy za vůz, který jej táhl. Asi příliš pozdě si ten
býk vzpomněl, že děvečka jej vyvedla a vydala řezníkům zradou, na
vůni své sukně, na kterou byl ten býk zvyklý a za kterou by šel až
na konec světa. Teď po tající sněhové cestě jej vůz táhl plihem a
krvavá kolena zanechávala za sebou dvě červené čáry.
"Miloši," řekl výpravčí Hubička, otočil si mne a vzal za bradu, "to
tam, na tý esesácký mašině, to ti nikdy nezapomenu. Vzal jsi to za
mě."
A pak volal telefon z hradla. "Němci jsou prasata," povídám.
Zvedl jsem telefon. Pak jsem se polekal.
"Pane výpravčí, spadlo nám rameno semaforu!"
"Čemu jsme postavili na volno?" zeptal se.
"Rychlíkové raketě."
"To je blbý," řekl.
"Pane výpravčí," povídám, "já tam sjedu na bicyklu a přidržím rameno
do polohy volno." A vyběhl jsem a ujížděl pěšinkou podle liverpůlu
ke stožáru návěstidla, po kramlích jsem vystoupil, obkročmo se
posadil na lampu a zvedl rameno návěstidla, a už se blížila
rychlíková lokomotiva vlaku, který vezl na frontu jídlo a pití pro
důstojníky a dopisy, raketa, která projíždí stanicemi, před kterou
má jedině přednost ostře sledovaný vojenský transport, strojvedoucí
počapl, když mne uviděl na semaforu, ale já jsem vytáhl služební
baterku a zelenou barvou jsem dával znamení, že je volno, a
strojvedoucí opět přidal rychlosti a ta rychlíková souprava
nákladních vagónů proletěla, byl jsem zaplaven kouřem, viděl jsem
až za chvilku, jak výpravčí stál a díval se na míhající se nápravy,
lokomotiva rozvířila sníh a táhla jej za sebou, za posledním vagónem
pořád sála sněhovou metelici, zdobenou papírky a větvičkami...
A pak přišla polední pauza, na kamnech jsem si ohřál polévku v modré
baničce, postavil jsem vjezdové návěstidlo pro motorovou drezínu,
výpravčí si dal nohy na telegrafní stůl a díval se oknem na modré
nebe.
"Kdo jede v tý drezíně, neříkali?" optal se.