"Traťmistr, řekli," povídám a míchal jsem lžicí v modré baničce. Pak
se tichounce otevřely dveře a kdosi vešel, viděl jsem šedivé
kalhoty, vyleštěné boty, zimník.
"Máte tady pěknou zábavu," řekl příchozí.
"Že," povídám a dál jsem srkal polévku a pan výpravčí Hubička měl
dál nohy na telegrafním stole a dál se díval na nebesa.
"Víte, kdo já jsem?" optal se příchozí.
"Vím," povídám, "přišel jste si pro konsignační list, jste od
dobytka."
"Možná," pravil příchozí. "Kdepak máte pana přednostu?"
"V holubníku," povídám.
A příchozí muž strašlivě zakřičel.
"Ten je tady, ale víte, kdo já jsem?" znovu se ptal a odpověděl si,
"jsem dopravní šéf Slušný!"
A já jsem už věděl a slyšel vypravovat přednosty a výpravčí, kteří,
i když jen vypravovali o dopravním šéfovi Slušném, už tím vyprávěním
se roztřásli. Vyskočil jsem a baničku se lžicí v jedné ruce, druhou
jsem salutoval a hlásil se:
"Záškolák Miloš Hrma se hlásí ve službě."
"Pusťte tu baničku!" zařval dopravní šéf a udeřil do modré baničky,
která upadla na podlahu a dopravní šéf do ní kopl, až s řinkotem
zaletěla pod almárku. A stál jsem a salutoval, ale výpravčí Hubička
pořád seděl na židli a pořád měl nohy na telegrafním stole, jako by
ochrnul hrůzou z dopravního šéfa. A pod okny se mihl pan přednosta
a vešel do kanceláře, tak jak byl, jak seběhl z holubníku,
prostovlasý, teď salutoval a hlásil stanici.
"Pohov," řekl dopravní šéf tichounce a potom si pozorně prohlížel
starý služební kabát pana přednosty, plný holubího trusu, s rozkoší
setrval na jediném knoflíku, obešel pana přednostu a díval se na
jeho zaneřáděné kalhoty.
"Já jsem myslil...," pravil pan přednosta.
"On také myslí?" optal se mne dopravní šéf tichounce.
"Ano," povídám.
"Ano?" divil se dopravní šéf, "a víte, že já jsem navrhl, aby tenhle
vrchní adjunkt byl povýšen na dopravního inspektora?"
Pokrčil jsem rameny.
"Poslyšte, chtěl jste se stát dopravním inspektorem?" optal se pana
přednosty, nad kterým se vznášelo peříčko.
"Chtěl," vydechl pan přednosta a peříčko se vzneslo a pérovalo nad
jeho čelem.
"A co takhle pást housátka?"
"Nechtěl," vydechl přednosta a peříčko opět vzlétlo jak bílý
otazník.
"O tom si promluvíme v Hradci. Ale pěkná stanice, jen co je pravda!"
zařval dopravní šéf a jednou ranou smetl botky pana výpravčího se
stolu. "Víte, kdo je v drezíně? Komise, která přišla projednat,
jestli na tohohle pána podáme žalobu pro zločin omezování osobní
svobody... anebo s ním zavedeme disciplinární řízení!" A ukázal na
výpravčího Hubičku.
Pan přednosta otevřel dveře do své kanceláře, ukázal na ten krásný
perský koberec s červenými a modrými květy, na mahagonový stůl, na
palmu, která rozvírala list jako paraplíčko, na turecký kuřácký
stoleček a taburetky, ale dopravní šéf zavrtěl hlavou.
"Jaký pán, takový krám," řekl.
A potom vešel rada Zednicek, který přinesl aktovku se spisy a
rozložil fotografie na telegrafním stole, fotografie všech razítek
kolem zadnice Zdenky Svaté, telegrafistky. A pan přednosta pořád
prosil, aby se mohl jít převléci, že má extrovní uniformu, ale
dopravní šéf Slušný mu nedovolil, pan přednosta musel dělat
zapisovatele. A potom vešla i Zdenička, ani jsem ji nepoznal, jako
by ta razítka a ten skandál ji postavily na nohy, nějak zkrásněla
a její oči dostaly hloubku, až se mi zamotala hlava, když mi podala
ruku a hyzlila se mi do očí, když mi řekla, že asi půjde k filmu,
že se o ni už zajímá i film. Rada Zednicek nejdřív rozložil kapesní
mapu Evropy, aby úvodem probral a osvětlil vojenskou situaci
říšských armád. Když rozevřel tu mapu, objevily se v ní díry. To
bylo tím, jak rada Zednicek nosil tu mapu v kapse a prodřel jí v
přeložení rohy. Ale každá ta díra na mapě byla veliká jako
Švýcarsko. A Zednicek podával výklad o situaci armád v Karpatech,
kde bojovala pátá armáda von Mansfelda, armáda, ve které bojoval i
jeho syn Břetislav Zednicek, ale na mapě ta pátá armáda pořád ještě
byla v té prodřené díře, už týden to bylo, co do ní vešla, pořád
ještě se nedostala z toho kotle, ve kterém bojoval Zednickův syn,
který tak jako otec neuměl pořádně německy a přihlásil se k Němcům
tím, že si odstranil čárku a háček ze svého jména. A dál vykládal
rada Zednicek a kreslil tužkou na té malé mapě kruhy, které ve
skutečnosti byly veliké jak Černé moře, a ty kruhy byly kotle, které
co nevidět začne uzavírat říšská armáda kolem nepřátel, tužkou
kreslil rada Zednicek přesuny říšských vojsk přes Malou Asii do
Afriky, kde do kotle uzavřel anglická vojska a potom přes Španělsko
se dostal do týlu amerických armád, a přitom přešel rada Zednicek
na situaci v protektorátu, kde nastává totální nasazení, které se
projevuje opatřením, jež zjednoduší školství, uzavřou se muzea,
výstavy, zastaví se některé vlaky a sporty se budou provozovat jen
v neděli.
"Je to vaše zadnice?" otázal se a ukázal fotografii Zdeničce.
"Je," řekla a usmála se.
"Kdo vám tam natiskl ta staniční razítka?" ptal se rada Zednicek a
pan přednosta zapisoval.
"Pan výpravčí Hubička," řekla.
"Tak nám, Zdenko Svatá, řekněte, jak se to všecko stalo," řekl rada
Zednicek.
"Sloužili jsme spolu na noční, k půlnoci jsem si dělala manykýru,
a že nejely vlaky, tak jsme se nudili," říkala Zdenička a dívala se
do stropu.
"Pomalu," řekl pan přednosta.
"A potom řekl pan výpravčí... budeme si hrát na fanty... vrána letí,
vlak letí, čas letí, ruka letí, noha letí... a já jsem prohrávala
nejdřív botičky a potom kalhotky...," vykládala telegrafistka a
sledovala pohyb tužky, kterou její výpověď zapisoval pan přednosta.
"A kdo vám je stahoval?" zvídal rada.
"Pan výpravčí Hubička," řekla a zasmála se.
A výpravčí seděl na židli, nohu přehozenou přes nohu, na koleni
služební čepici, pleš se mu leskla a úředníci z ředitelství z
Hradce, když se podívali na tu jeho pleš a pak na krásnou
telegrafistku, vzdychli a vrtěli hlavou a potom s větším zaujetím
vnikali do případu, ze kterého se snažili vylovit skutkovou podstatu
pro zločin omezování osobní svobody. A já jsem sloužil, stavěl jsem
návěstidla do polohy volno a zase na stůj, cítil jsem, jak výpravčí
sleduje všechny vlaky, které mi projíždějí stanicí, jak mne
kontroluje, výpravčí Hubička byl vždycky můj ideál, už v
Dobrovicích, kde mne zaškoloval, kdy dovedl jednou rukou sjednávat
křižování do jedné stanice a druhou rukou telegrafovat do druhé
stanice zátěž. A teď tady seděl jak před soudem, cítil jsem, že jak
dopravní šéf, tak rada Zednicek, oba ti úředníci by chtěli udělat
Zdeničce totéž, co udělal výpravčí Hubička, ale byli příliš zbabělí,
tak jako všichni, příliš se báli, jediný, kdo se nikdy nebál, byl
pan výpravčí Hubička, který teď seděl a kochal se svou slávou.
"Dávejte pozor, slečno Zdenko Svatá, pozor," zvedl se rada Zednicek,
"než vás položil pan výpravčí na telegrafní stůl, nedělal na vás