"To dělá všechno, poslušné hlásím, pane obrlajtnant, změna počasí. Může bejt, až budeme na bojišti, že vám bude ještě hůř. Čím víc se člověk vzdaluje vod svý původní vojenský bázy, tím mu bejvá mdlejc. Strašnickej zahradník, nějakej Josef Kalenda, ten se taky jednou vzdálil z domova, šel ze Strašnic na Vinohrady, stavil se na Zastávce v hospodě, ale to mu ješt`e nic nebylo, ale jakmile přišel do Korunní třídy k vodárně, bral v Korunní třídě až za kostel svaté Ludmily hospodu za hospodou a cítil už malátnost. Nedal se však tím odstrašit, poněvadž se vsadil předtím ten večer v Strašnicích v hospodě U remízy s jedním řidičem vod elektriky, že udělá pěšky cestu kolem světa za tři neděle. Počal se tedy dál a dál vzdalovat vod svýho domova, až se přivalil do Černýho pivovaru na Karlově náměstí, a vodtamtuď šel na Malou Stranu k Sv. Tomáši do pivovaru a odtamtud přes restaurací U Montágů a ještě vejš přes hospodu U krále brabantskýho, pak na Krásnou vyhlídku, odtud do Strahovskýho kláštera do pivovaru. Ale to už mu změna podnebí přestala svědčit. Dostal se až na Loretánský náměstí a tam dostal najednou takový stesk po domově, že sebou praštil na zem, počal se válet po chodníku a křičeclass="underline" ,Lidičky, já už dál nepůjdu. Já se na cestu kolem světa,` s dovolením, pane obrlajtnant, ,vykašlu: Jestli však si přejou, pane obrlajtnant, tak jím nějaký koňak seženu, jenom se bojím, abyste mně dřív nevodjelí."
Nadporučík Lukáš ho ujistil, že dřív se odtud nepojede až za dvě hodiny a že koňak prodávají hned za nádražím potajmu v láhvích, hejtman Ságner že tam už Matušiče poslal a ten že mu přines za patnáct korun láhev zcela obstojného koňaku. Tady má patnáct korun, a už aby šel, a jen ať nikomu neříká, že je to pro nadporučíka Lukáše nebo že on ho posílá, poněvadž je to vlastně zakázaná věc.
"Buďte ubezpečenej, pane obrlajtnant," řekl Švejk, "že to bude všechno v pořádku, poněvadž já mám moc rád zakázaný věci, poněvadž jsem se vždycky octnul v něčem zakázaným, aniž bych byl vo tom věděl bejval. Jednou v karlinskejch kasárnách nám zakázali..."
"Kehrt euch - marschieren marsch!" přerušil ho nadporučík Lukáš.
Švejk šel tedy za nádraží, opakuje si po cestě všechny složky své výpravy: že koňak musí být dobrý, proto ho musí napřed ochutnat, že je to zakázané, proto musí být opatrný.
Když právě zahýbal za perón, srazil se opětně s poručíkem Dubem. "Co se zde flákáš?" otázal se Švejka. "Znáš mne?"
"Poslušně hlásím," odpověděl Švejk salutuje, "že si vás nepřeji poznat z té vaší špatné stránky." Poručík Dub ustrnul leknutím, ale Švejk stál klidně, drže stále ruku na štítku čepice, a pokračovaclass="underline" "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že vás chci poznat jen z té dobré stránky, abyste mne nepřinutil až k pláči, jak jste mně posledně říkal."
Poručíkovi Dubovi zakroutila se nad takovou drzostí hlava a vzmohl se jen na rozhorlený výkřik: "Táhni, mizero, my si spolu ještě promluvíme!"
Švejk odešel za perón a poručík Dub vzpamatovav se vydal se za ním. Za nádražím, hned u silnice, stála řada nůší postavených dnem nahoru, na kterých byly ošatky a na ošatkách různé laskominy zcela nevinně vypadající, jako kdyby ty všechny dobroty byly určeny pro školní mládež někde na výletě. Ležely tam kousky tažených bonbónů, trubičky z oplatek, hromada kyselých pokroutek, tu a tam ještě na některé ošatce krajíčky černého chleba s kouskem salámu, zcela určitě koňského původu. Vevnitř však nůše obsahovaly různý alkohol, flašky s koňakem, rumem, jeřabinkou a s jinými likéry a kořalkami.
Hned za příkopem silnice byla bouda a tam se vlastně všechny tyhle obchody s nedovolenými nápoji prováděly.
Vojáci to napřed vyjednali u nůší a pejzatý žid vytáhl zpod nůše tak nevinně vypadající kořalku a přinesl ji pod kaftanem do dřevěné boudy, kde už si ji voják nenápadně schoval někam do kalhot nebo pod blůzu. Sem tedy Švejk zaměřil, zatímco od nádraží poručík Dub se svým detektivním talentem ho pozoroval.
Švejk to vzal hned přímo u první nůše. Napřed si vybral bonbóny, které zaplatil a strčil do kapsy, přičemž pán s pejzy mu zašeptaclass="underline" "Schnaps hab' ich such, gnädiger Herr Soldat."
Vyjednávání bylo rychle skoncováno, Švejk odešel do boudy, a dříve nedal peníze, dokud pán s pejzy láhev neotevřel a Švejk neochutnal. Byl ale s koňakem spokojen a vracel se na nádraží, zastrčiv si láhev pod blůzu.
"Kdepak jsi byl, mizero?" zastoupil mu cestu k perónu poručík Dub.
"Poslušné hlásím, pane lajtnant, že jsem si šel koupit bonbóny." Švejk sáhl do kapsy a vytáhl hrst špinavých, zaprášených bonbónů: "Jestli by se pan lajtnant neštítil - Já už je okoušel, nejsou špatný. Mají takovou příjemnou, zvláštní chuť, jako vod povidel, pane lajtnant."
Pod blůzou rýsovaly se kulaté obrysy lahve. Poručík Dub poplácal Švejkovi po blůze: "Co to tady neseš, ty jeden mizero. Vytáhni to ven!"
Švejk vytáhl láhev s nažloutlým obsahem, se zcela jasnou a zřetelnou etiketou Cognac.
"Poslušně hlásím, pane lajtnant," odpověděl Švejk neohroženě, "že jsem si byl do prázdný flašky od koňaku napumpovat trochu vody k pití. Já mám ještě vod toho guláše, co jsme měli včera, strašnou žízeň. Jenže voda je tam u tý pumpy, jak vidíte, pane lajtnant, nějaká žlutá, to bude asi nějaká železitá voda. Takový vody jsou moc zdravý a užitečný."
"Když máš takovou žízeň, Švejku," řekl poručík Dub, ďábelsky se usmívaje a chtěje co nejdéle prodloužit tu scénu, ve které to Švejk nadobro prohraje, "tak se napij, ale pořádné. Vypij to všechno najednou!"
Poručík Dub zkombinoval si už předem, jak Švejk udělá pár hltů a dál už nebude moci a jak on, poručík Dub, nad ním slavně zvítězí a řekne: "Podej mi taky láhev, ať se trochu napiji, já mám také žízeň." Jak se bude asi ten lump Švejk v tom hrozném okamžiku pro něho tvářit, a potom dál raport a tak dále.
Švejk odzátkoval láhev, přiložil k ústům a hlt za hltem se ztrácel v jeho hrdle. Poručík Dub zkameněl. Švejk před jeho očima vypil celou láhev, aniž by hnul brvami, a prázdnou láhev hodil přes silnici do rybníka, odplivl si a řekl, jako by byl vypil skleničku minerální vody; "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že ta voda měla vopravdu železitou příchuť. V Kamýku nad Vltavou jeden hostinskej dělal pro svý letní hosty železitou vodu takovým způsobem, že do studny házel starý podkovy."
"Já ti dám starý podkovy! Pojď mně ukázat tu studni, odkud měls tu vodu!"
"To je kousek vodtud, pane lajtnant, hned tady za tou dřevěnou boudou."
"Jdi napřed, ty mizero, ať vidím, jak držíš krok!"
"To je opravdu zvláštní," pomyslil si poručík Dub. "Na tom bídném chlapovi není docela nic znát "
Švejk šel tedy napřed, oddán do vůle boží, ale stále mu něco říkalo, že tam studna musí být, a taky ho nikterak nepřekvapilo, že tam byla. Dokonce tam byla pumpa, a když k ní došli, tu Švejk zapumpoval, tekla z ní nažloutlá voda, takže mohl slavnostně prohlásit: "Tady je ta železitá voda, pane lajtnant"
Uděšený muž s pejzy se přiblížil a Švejk mu řekl německy, aby přinesl nějakou skleničku, že se pan lajtnant chce napít.
Poručík Dub tak z toho úplně zblbl, že vypil celou sklenici vody, po které se mu v ústech převalovala chuf koňské moče a hnojůvky, a úplně zpitomělý tím, co zažil, dal pejzatému židovi za tu sklenici vody pětikorunu, a obraceje se na Švejka, řekl k němu: "Co zde čumíš, táhni domů."
Za pět minut Švejk objevil se ve štábním vagónu u nadporučíka Lukáše a tajemným posuňkem vylákal ho z vagónu a venku mu sděliclass="underline" "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že za pět, nanejdýl za deset minut budu úplně vožralej, ale budu ležet ve svým vagóně, a prosil bych vás, abyste mé alespoň, pane obrlajtnant, na tři hodiny nevolal a žádný poručení mi nedával, dokud se z toho nevyspím. Vše je v pořádku, ale mé chyt pan lajtnant Dub, já mu řekl, že je to voda, tak jsem musel před ním tu celou flašku koňaku vypít, abych mu dokázal, že je to voda. Všechno je v pořádku, nic jsem neprozradil, jak jste si přál, a vopatrnej jsem byl taky, ale teď už, poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že už to cejtím, začínají mně ňák brnět nohy. Ovšem, poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že jsem zvykle] chlastat, poněvadž s panem feldkurátem Katzem..."