Jednoroční dobrovolník Marek měl opravdu velké štěstí v kartách. Zatímco druzí přebíjeli si trumfy navzájem, on bil jejich přebité trumfy vždy nejvyšším trumfem, takže tam jeden za druhým padali a on bral sázku za sázkou a volal k poraženým: "A zemětřesení veliká budou po místech, a hladové a morové hrůzy a zázrakové z nebe velicí." Konečně už toho. měli dost, přestali hrát, když telefonista Chodounský prohrál svůj žold na půl roku napřed. Byl nad tím zdrcen a jednoroční dobrovolník žádal na něm úpisy, že při vyplácení žoldu účetní šikovatel Vaněk vyplatí žold Chodounského jemu.
"Neboj se, Chodounský," těšil ho Švejk. "Když budeš mít štěstí, tak padneš při prvním gefechtu a Marek utře hubu vo tvoje lénungy, jen mu to podepiš."
Zmínka o padnutí dotkla, se Chodounského velice nepříjemně, takže řekl s určitostí: "Já nemůžu padnout, protože jsem telefonista, a telefonisti jsou vždycky v blindáži a dráty se natahujou nebo chyby se hledají vždycky až po gefechtu."
Jednoroční dobrovolník zmínil se, že telefonisti právě naopak vydáni jsou velkému nebezpečí a že hlavně na telefonisty má spadeno vždy nepřátelské dělostřelectvo. Žádný telefonista není jist ve své blindáží. Kdyby bytí deset metrů pod zemí, tak ho tam nepřátelská, artilérie přece najde. Že telefonisti hynou jako kroupy v dešti v létě, o tom svědčí, že když opouštěl Bruck, tak právě tam otvírali 28. kurs pro telefonisty.
Chodounský díval se před sebe utrápeně, což pohnulo Švejka k přátelskému, dobrému slovu: "Máš to zkrátka pěknej švindl." Chodounský odpověděl vlídné: "Kušte, tetičko."
"Podívám se na písmenu Ch ve svých poznámkách o dějinách bataliónu... Chodounský - Chodounský, hm, aha, tady to máme: ,Telefonista Chodounský, zasypán minou. Telefonuje ze své hrobky na štáb: Umírám a gratuluji svému bataliónu k vítězství!`"
"To ti musí stačit," řekl Švejk, "nebo chceš ještě něco k tomu doplnit? Pamatuješ se na toho telefomstu z Titaniku, kterej, když už loď se potápěla, pořád telefonoval dolů do zatopený kuchyně, kdy už bude voběd?"
"Mně na tom nesejde," řekl jednoroční dobrovolník, "popřípadě se může předsmrtný výrok Chodounského doplnit tím, že on nakonec zvolá do telefonu: ,Pozdravujte ode mne naši železnou brigádu!`"
4. kapitola
Objevilo se, když se přijelo do Sanoku, že vlastně na tom voze s polní kuchyní jedenáctky, kde prděl blahem nasycený Baloun, měli celkem pravdu, že bude večeře, a dokonce kromě večeře že tam bude rozdáván nějaký komisárek za všechny ty dny, kdy nedostal batalión ničeho. Objevilo se také, že vlastně v Sanoku, když vylezli z vagónů, nalézá se štáb železné brigády, ku které batalión 91. regimentu patřil podle svého křestního listu. Ačkoliv odtud bylo spojení železniční neporušeno pod Lvov i severně na Veliké Mosty, bylo vlastně záhadou, proč štáb východního úseku udělal tyto dispozice, aby železná brigáda se svým štábem soustřeďovala pochodové prapory sto padesát kilometrů v týlu, když šla v té době fronta od Brodů na Bug a podél řeky severně k Sokalu.
Tato velice zajímavá strategická otázka byla strašně jednoduchým způsobem rozluštěna, když šel hejtman Ságner v Sanoku hlásit do štábu brigády o přibytí maršbataliónu.
Ordonančním důstojníkem byl adjutant brigády hejtman Tayrle.
"Já se velice divím," řekl hejtman Tayrle, "že vy jste nedostali určité zprávy. Maršrúta je jistá. O linii vašeho pochodu měli jste nám oznámit přirozeně předem. Podle dispozic hlavního štábu přijeli jste o dva dny dříve."
Hejtman Ságner se trochu zarděl, ale nenapadlo mu opakovat všechny ty šifrované telegramy, které dostával po celé cestě.
"Já se vám divím," řekl adjutant Tayrle. "Myslím," odpověděl hejtman Ságner, "že si všichni důstojníci tykáme."
"Budiž," řekl hejtman Tayrle, "řekni mně, jseš aktivní nebo civilista? Aktivní? - To je docela něco jiného... člověk se v tom nevyzná. Tady už ti projelo takových blbů rezervních lajtnantů. Když jsme ustupovali od Limanova a od Krasníku, všichni ti takélajtnanti ztratili hlavu, jakmile uviděli kozáckou patrolu. My ve štábu nemáme rádi takových příživníků. Pitomý chlap s inteligentkou dá se nakonec aktivovat nebo v civilu udělá oficírskou zkoušku a blbne zas dál v civilu, a když přijde vojna, tak je z něho ne lajtnant, ale poseroutka!"
Hejtman Tayrle si odplivl a důvěrně poplácal hejtmana Ságnera: "Zdržíte se tady asi dva dny. Já vás všechny provedu, zatančíme si. Máme tady takové hezké kurvičky, engelhuren. Máme zde dceru jednoho generála, která dřív pěstovala lesbickou lásku. To se ti všichni převlékneme do ženských šatů, a uvidíš, co ona umí! Je ti to taková hubená svině, že bysi si snad ani nic nepomyslel. Ale zná to, kamaráde. Je to taková potvora ostatně to poznáš. - Pardon!" zarazil se; "musím se zas vyblit, je to dnes již potřetí."
Když se potom vrátil, sdělil hejtmanovi Ságnerovi, aby dokázal, jak je tu veselo, že jsou to následky včerejšího večera, na kterém bral účast i stavební oddíl.
S velitelem tohoto oddílu, který byl též v hodnosti hejtmana, seznámil se hejtman Ságner velice brzo. Do kanceláře vpadl totiž uniformovaný dlouhán s třemi zlatými hvězdičkami a jaksi v mátohách, nepozoruje přítomnosti hejtmana Ságnera, zcela důvěrně oslovil Tayrle: "Co děláš, svině? Tys nám včera pěkné zřídil naši hraběnku." Posadil se na židli, a t1uče se tenkou rákoskou přes lýtka, smál se na celé kolo: "Když si vzpomenu, jak jsi se jí vyblit do klína..."
"Ano," řekl Tayrle, "bylo to včera velmi veselé." Pak teprve seznámil hejtmana Ságnera s důstojníkem s rákoskou a všichni vyšli kanceláří administračního oddělení brigády ven do kavárny, která náhle vyrostla z bývalé pivnice.
Když šli kanceláří, hejtman Tayrle vzal si od velitele stavebního oddílu rákosku a uhodil na dlouhý stůl, kolem kterého na povel postavilo se do fronty dvanáct vojenských písařů. Byli to vyznavači klidné, bezpečné práce v týlu armády s velkými, spokojenými břichy v extra uniformách.
A těmto dvanácti tlustým apoštolům ulejvandy hejtman Tayrle řekl, chtěje se vyznamenati před Ságnerem i druhým hejtmanem: "Nemyslete si, že vás tady mám jako na krmníku. Prasata! Méně žrát a chlastat, ale více běhat. - Teď vám ukáži ještě jinou drezúru," oznámil Tayrle svým společníkům.
Uhodil poznovu rákoskou na stůl a otázal se těch dvanácti: "Kdy prasknete, čuňata?"
Všech dvanáct odpovědělo unisono: "Dle vašeho rozkazu, pane hejtmane."
Směje se vlastní blbosti a pitomosti, vyšel hejtman Tayrle z kanceláře.
Když seděli všichni tři v kavárně, poručil Tayrle přinésti láhev jeřabinky a zavolat nějaké slečny, které jsou volné. Objevilo se, že kavárna vlastně není nic jiného než vykřičený dům, a poněvadž žádná ze slečen nebyla volnou, rozčílil se hejtman Tayrle na nejvyšší stupeň a v předsíni vynadal sprostě madam a křičel, kdože je u slečny Elly. Když dostal za odpověď, že je tam nějaký poručík, láteřil ještě víc.
U slečny Elly byl pan poručík Dub, který, když maršbatalión byl už ve svých ubikacích v gymnasiu, zavolal si celý svůj šik a upozorňoval jej v dlouhé řeči, že Rusové při svém ústupu zakládali všude bordely s personálem pohlavně nakaženým, aby způsobili rakouské armádě tímto svým trikem velké ztráty. Varuje tedy tímto vojáky před vyhledáváním podobných místností. Sám se osobně přesvědčí v těch domech, jestli jeho rozkazu nebylo uposlechnuto, poněvadž jsou již ve frontovém pásmu; každý, který bude přistižen, bude postaven před polní soud.