Jako na důkaz toho zabučely vedle u něho v chlévě krávy a bylo slyšet ječivý ženský hlas, který okřikoval nešťastné krávy a přál jim, aby je cholera zkroutila. Starostu však to nezmátlo a pokračoval obouvaje si vysoké boty:
"Jedinou krávu tady má soused Vojciek, kterou jste ráčili slyšet, moji páni dobrodinci, teď zabučet. Je to kráva nemocná, tesklivá. Moskali od ní telátko odebrali. Od té doby mléko nedává, ale hospodáři je ji líto zařezat, myslí si, že Matka boží Čenstochovská opět vše přivede k lepšímu."
Za této své řeči navlékl na sebe kantuš:
"Půjdeme, páni dobrodinci, do Kroscienky, ani tři čtvrtě hodiny nebude, co já hříšný povídám, půl hodiny nebude. Znám cestu přes potok, potom přes březový háječek kolem dubu... Ves je to veliká, i bardzo dužo mocna vodka v propinacyach. Půjdeme, pánové dobrodinci! Nač otálet? Pánům vojákům od vašeho slavného regimentu je třeba, aby se uložili v pořádku, v pohodlí. Pán císařský a královský voják, který se bije s Moskaly, potřebuje rozhodné čistý nocleh, pohodlný nocleh... A u nás? - Vši, svrab, neštovice-a cholera. Včera u nás, v proklaté naší vsi, tři chlopi od cholery zčernali... Nejmilosrdnější bůh proklel Liskowiec..."
Vtom Švejk majestátně pokynul rukou.
"Pánové dobrodinci," řekl, napodobuje starostův hlas. "Čet jsem jednou v jedný knížce, že za švédských válek, když byl rozkaz nakvartýrovat se v takovej a v takovej vesnici a starosta se nějak vymlouval a nechtěl jim být na ruku, že ho pověsili na nejbližším stromě. Potom mně dneska vypravoval v Sanoku jeden polskej kaprál, že když přijdou kvartýrmajstři, musí starosta svolat všechny radní, a ted se chodí s nimi po chalupách a řekne se prostě: Sem se vejdou tři, sem čtyři, na faře budou páni oficíři a musí to být za půl hodiny všechno připravený. - Pane dobrodinče," obrátil se Švejk vážně na starostu, "kde máš tady nejbližší strom?"
Starosta nerozuměl, co to znamená strom, a proto mu Švejk vysvětlil, že to je bříza, dub, hruška, jabloň, zkrátka všechno, co má silné větve. Starosta opět tomu nerozuměl, a když slyšel jmenovat některé ovocné stromy, lekl se, poněvadž třešně již zrály, a řekl, že o ničem takovém neví, jenom že má dub před stavením.
"Dobrá," řekl Švejk, dělaje rukou mezinárodní znak věšení, "my tě tady pověsíme před tvou chalupou, poněvadž ty musíš bejt si toho vědomej, že je vojna a že my máme rozkazy spát tady, a ne v ňákej Kroscience. Ty nám, chlape, nebudeš měnit naše strategický plány, nebo se budeš houpat, jako je to v tý knížce vo švédskejch vojnách... To vám byl, pánové, takovej případ jednou na manévrech u Velkýho Meziříčí..."
Vtom přerušil Švejka účetní šikovatel Vaněk:
"To nám povíte až potom, Švejku," a obraceje se na starostu, řekclass="underline" "Tak teď alarm a kvartýry!"
Starosta se počal třást, koktal cosi o tom, že to s pány dobrodinci myslel nejlepší, ale když to jinak nejde, že se ve vesnici přece snad něco najde, aby byli všichni páni spokojeni, že hned přinese lucernu.
Když odešel ze světnice, kterou velice spoře osvětlovala malá petrolejová lampička pod obrazem nějakého svatého, který se na obraze kroutil jako největší mrzáček, zvolal najednou Chodounský: "Kampak nám zmizel Baloun?"
Ještě však nežli se mohli dobře rozhlédnout, otevřely se tiše dvířka za pecí, vedoucí kamsi ven, a jimi protáhl se Baloun, rozhlédl se kolem sebe, jestli tam není starosta, a řekl huhňavě, jako by měl největší rýmu:
"Jhá jshem bhyl vhe sphyhýrně, hhráb jshem dho nečehho, nhabral jshem si thoho dho hhuby, a theď she mhi tho vhecko lhepí nha phatro. Nhení to slhaný ani shladký, jhe tho thěsto nha chlebha."
Účetní šikovatel Vaněk posvítil si na něho elektrickou svítilnou a všichni zjistili, že v životě ještě neviděli tak zamazaného rakouského vojáka. Potom se lekli, neboť viděli, že se blůza Balounovi tak nadula, jako by byl v největším stupni těhotenství.
"Co se ti to stalo, Baloune," otázal se soustrastně Švejk štouchaje ho do nadmutého břicha.
"To jsou vokurky," chrčet Baloun, duse se těstem, které nešlo ani nahoru, ani dolů, "vopatrně, to jsou slaný vokurky. Sněd jsem v kalupu tři a vostatní jsem vám přines."
Baloun počal vytahovat ze záňadří okurku za okurkou a podával je kolem.
Na prahu stál již starosta se světlem, který vida tu scénu, pokřižoval se a zakvíleclass="underline"
"Moskali zabrali, i naši zabirajom."
Všichni vyšli do vsi, provázeni tlupou psů, kteří se nejhouževnatěji drželi kolem Balouna a nyní mu doráželi na kapsu u kalhot, kde měl Baloun kus špeku, taktéž získaný ve spižírně, ale z chamtivosti zrádně zapřený kamarádům.
"Co tak za tebou psi lezou," otázal se Švejk Balouna. Baloun odpověděl po delším rozmyšlení:
"Voní ve mně cejtějí dobrýho člověka."
Přitom ale neřekl, že má ruku v kapse na špeku a že jeden pes mu pořád chňapá zubama po ruce...
Na obchůzce za ubytováním bylo zjištěno, že Liskowiec je veliká osada, která však skutečně byla hodně již vyždímaná válečnou vřavou. Neutrpěla sice požáry, obě válčící strany jako zázrakem nevzaly ji do sféry válečných operací, zato však bylo zde usídleno obyvatelstvo nedalekých zničených vesnic z Chyrówa, z Grabówa a z Holubly. V některé chatě žilo i osm rodin v největší bídě, po všech těch ztrátách, které utrpěly loupežnickou válkou, jejíž jedna epocha přeletěla přes né jako dravé proudy povodně.
Bylo nutno umístit kumpanii v malém zpustošeném Lihovaru na druhém konci vesnice, kam se do kvasírny vešlo půl roty. Ostatní po deseti mužích byli umístěni v několika statcích, kde zámožní šlachtici nepřipustili k sobě chudou holotu ožebračených bezzemků.
Štáb kumpanie se všemi důstojníky, účetním šikovatelem Vaňkem, s vojenskými sluhy, telefonistou, sanitou, kuchaři a se Švejkem usadil se u pana plebána na faře, který taktéž nepřijal k sobě ani jednu zničenou rodinu z okolí, takže měl tam hodně místa.
Byl to vysoký, hubený starý 'pán ve vybledlé a zamaštěné klerice, který ze samé lakoty takřka nejedl. Byl odchován svým otcem ve velké nenávisti proti Rusům, kterouž nenávist však najednou ztratil, když Rusové ustoupili a přišla rakouská vojska, kteráž mu sežrala všechny husy a slepice, které mu Rusové nechali na pokoji, a bydlelo u něho několik ježatých zabajkalských kozáků.
Potom zanevřel na rakouská vojska ještě více, když přišli do vesnice Maďaři a vybrali mu všechen med z úlů. Díval se nyní s velikou nenávistí na své nenadálé noční hosty a dělalo mu to velice dobře, když mohl chodit kolem nich, krčit rameny a opakovat: "Nic nemám. Jsem úplný žebrák, nenajdete u mne, pánové, ani krajíček chleba."
Nejsmutněji přitom ovšem se tvářil Baloun, který se div nerozplakal nad takovou bídou. V hlavě měl neustále takovou nejasnou představu o nějakém podsvinčeti, jehož kůžička jako měď chrupe a voní. Baloun přitom klímal v kuchyni pana faráře, kam občas nahlédl vytáhlý výrostek, který dělal panu faráři čeledína i kuchařku zároveň a měl přísné nařízeno dávat všude pozor, aby se nekradlo. Baloun také v kuchyni ničeho nenašel než v papírku na slánce trochu kmínu, který si nacpal do huby, jehož aróma vzbudilo u něho chuťové halucinace o podsvinčeti.
Na nádvoří malého lihovaru za farou planuly ohně pod kotli polní kuchyně a vařila se již voda, a v té vodě se nevařilo nic.