"Komu - čemu se smějete?" křičel z dvojkolky. "Já vás naučím, vy si se mnou nehrajte, vy mne poznáte!"
Nadporučík Lukáš jel na koni a měl vedle sebe ve společnosti Švejka, který kráčel bystře kupředu, jako by se nemohl dočkati toho okamžiku, kdy se srazí s nepřítelem. Přitom vypravovaclass="underline"
"To jste si vším, pane obrlajtnant, že někteří naši lidé jsou vopravdu jako mouchy? Nemají ani třicet kilo na zádech, a už to nemůžou vydržet. Voni by se jim měly dělat přednášky, jako nám je dělával nebožtík pan obrlajtnant Buchánek, kterej se zastřelil kvůli kauci, kterou si vybral na ženění vod svýho budoucího tchána a kterou von utratil s cizejma děvkama. Pak si zas vzal druhou kauci vod druhýho budoucího tchána, s tou už si ved víc hospodářsky, tu pomaloučku prohrával v kartách a holčičky nechal stranou. Taky mu to dlouho nevydrželo, takže musel sáhnout k třetímu budoucímu tchánovi vo kauci. Z tý třetí kauce si koupil koně, arabskýho hřebce, nečistokrevnýho..."
Nadporučík Lukáš seskočil s koně.
"Švejku," řekl hrozivým tónem, "jestli ještě budete mluvit o čtvrté kauci, tak vás shodím do příkopu."
Vyskočil opět na koně a Švejk vážné pokračovaclass="underline" "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že vo čtvrtý kauci nemůže být ani řeči, protože von se po třetí kauci zastřelil."
"Konečné," řekl nadporučík Lukáš.
"Abychom tedy nezapomněli řeč," mluvil dál Švejk, "takový přednášky, jaký nám držel vždycky pan obrlajtnant Buchánek, když už na pochodu vojáci padali, měly by se podle mýho skromnýho názoru držet všemu mužstvu, jako von to dělával. Von udělal rast, shromáždil nás všechny jako kuřata kolem kvočny a začal nám vykládat: ,Vy holomci, vy si vůbec nedovedete vážit, že mašírujete po zeměkouli, poněvadž jste taková nevzdělaná banda, že je to k blití, když se člověk na vás podívá, takhle vás nechat mašírovat po Slunci, kde člověk, kterej na naší bídný planetě má váhu šedesát kilo, váží přes sedumnáct set kilogramů, to byste chcípali, to by se vám to mašírovalo, kdybyste měli v teleti přes dvě stě osmdesát kilogramů, na tři metráky, a kvér by byl půldruhýho metrickýho centu těžkej. To byste hekali a vyplazovali jazyky jako uhoněný psi.` Byl tam mezi námi jeden nešťastnej učitel, ten se vopovážil přihlásit se taky ke slovu: ,S dovolením, pane obrlajtnant, na Měsíci váží šedesátikilogramovej člověk jenom třináct kilogramů. Na Měsíci by se nám to lepší mašírovalo, poněvadž naše tele by tam vážilo jenom čtyři kilogramy. Na Měsíci bychom se vznášeli a nemašírovali.` ,To je hrozný,` povídá na to nebožtík pan obrlajtnant Buchánek, ,ty si, chlape mizerná, loudíš vo facku, buď rád, že ti dám jenom vobyčejnou pozemskou facku, kdybych ti dal takovou tu měsíční, tak bys při své lehkostí letěl až někam na Alpy a rozplác by ses vo ně. Kdybych ti dal tu těžkou sluneční, tak by se na tobě mundúr proměnil na kaši a hlava by ti ulítla někam do Afriky.` Dal mu tedy tu vobyčejnou pozemskou facku, všetečka se dal do pláče a mašírovali jsme dál. Po celou dobu na marši brečel a mluvil vám, pane obrlajtnant, vo ňáký lidský důstojnosti, že se s ním zachází jako s ňákou němou tváří. Potom ho pan obrlajtnant poslal k raportu, zavřeli ho na čtrnáct dní a dosluhoval ještě šest neděl, ale nedosloužil je, poněvadž měl brůch a voni ho ňák nutili, aby se točil v kasárnách na hrazdě, a von to nevydržel a zemřel jako simulant v nemocnici."
"Je to opravdu zvláštní, švejku," řekl nadporučík Lukáš, "že vy, jak jsem vám již kolikrát říkal, máte ve zvyku zvláštním způsobem zlehčovat důstojnický sbor."
"To nemám," s upřímností odpověděl Švejk. "Já vám chtěl jenom vyprávět, pane obrlajtnant, vo tom, jak dřív na vojně se lidi přiváděli sami do neštěstí. Von si ten člověk myslel, že je vzdělanější nežli ten pan obrlajtnant, chtěl ho s tím Měsícem snížit v očíčh manšaftu, a taky když dostal tu jednu pozemskou přes hubu, tak si vám tak všichni voddechli, nikoho to nemrzelo, navopak, všichni měli radost, že pan obrlajtnant udělal takovej dobrej vtip s tou pozemskou fackou; tomu se říká zachráněná situace. Člověka musí hned něco na padnout, a je už dobře. Naproti karmelitánům v Praze měl, pane obrlajtnant, před lety krám s králíky a jiným ptactvem pan Jenom. Ten si udělal známost s dcerou knihaře Bílka. Pan Bílek, ten tý známosti nepřál a taky prohlásil veřejné v hospodě, že kdyby pan Jenom přišel žádat o ruku jeho dcery, že ho srazí ze schodnu, že to svět neviděl. Pan Jenom se na to napil, a přece jen šel k panu Bílkoví, kterej ho v předsíni uvítal s velkým nožem, kterým ořezávají ořízku, který vypadá jako žabikuch. Zařval na něho, cože tu chce, a vtom se vám mílej pan Jenom upšouk tak silně, až se pendlovky na stěně zastavily. Pan Bílek se dal do smíchu, hned mu podal ruku a byl jen samé: ,Račte dále, pane Jenom - račte se posadit - snad jste se nepokakal - vždyť já nejsem tak zlej člověk, je pravda, že jsem vás chtěl vyhodit, ale teď vidím, že jste docela příjemný pán, vy jste člověk originál. Jsem knihař, pročet jsem mnoho románů a povídek, ale v žádnej knížce jsem nečet, že by se ženich takhle představoval.` Smál se přitom, až se za břicho popadal, a povídal s náramnou radostí, že mu to připadá, jako by se znali vod narození, jako by to byli rodní bratři, snášel mu hned doutník, poslal pro pivo, pro taliány, zavolal ženu, představil jí ho se všema podrobnostma toho upšouknutí. Ta si vodplivla a šla pryč. Potom zavolal na dceru a povídá jí: ,Tenhle pán přišel požádat o tvoji ruku za takovejch a takovejch okolností: Dcera se dala hned do pláče a prohlásila, že ho nezná, že ho nechce ani vidět, tak nezbejvalo nic jinýho, než aby vobá vypili pivo a snědli taliány a rozešli se. Potom pan Jenom měl ještě vostudu v tej hospodě, kam chodil pan Bílek, a nakonec se všude po cele] čtvrti mu jinak neříkalo než ,posránek Jenom` a všude si vypravovali, jak chtěl zachránit situaci. - Život lidský, poslušné hlásím, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr. - K nám, do hospody ke Kalichu na Bojišti, chodíval ještě před válkou jeden policejní nadstrážník, nějakej pan Hubička, a jeden pan redaktor, kterej sbíral zlámaný nohy, přejetý lidi, sebevrahy a dával je do novin. To byl tak veselej pán, že bejval víc na policejní vachcimře než ve svý redakci. Ten jednou vopil toho pana nadstrážníka Hubičku a proměnili si šaty v kuchyni, takže nadstrážník byl v civilu a z pana redaktora stal se policejní nadstrážník, jenom si ještě zakryl číslo revolveru a vydal se do Prahy na patrolu. V Resslový ulici, za bejvalou Svatováclavskou trestnicí, potkal v nočním tichu staršího pána v cylindru a v kožichu, kterej šel zavěšen se starší paní v kožešinovém plášti. Voba spěchali domů a nepromluvili ani slova. Von na ně vypad a zařval tomu pánovi do ucha: ,Neřvete tolik, nebo vás předvedu!` Představte si, pane obrlajtnant, to jejich leknutí. Marně mu vykládali, že to bude asi nějaká mejlka, poněvadž voba jedou z hostiny u pana místodržitele. Ekvipáž že je dovezla až za Národní divadlo a nyní že se chtí provětrat a bydlí nedaleko, na Moráni, on že je vrchní místodržitelskej rada s chotí. ,Vy mě nebudete bulíkovat,` rozeřval se dál na něho převlečený redaktor, ,to se musíte stydět, když jste, jak vy říkáte, nějakej vrchní místodržitelskej rada a chováte se přitom jako kluk. Já vás pozoruju už moc dlouho, jak jste třískal holí do roló všech krámů, který vám byly na cestě, a při tom vám vaše, jak vy říkáte, choť pomáhala.` ,Vždy já žádnou hůl, jak vidíte, nemám. To snad byl někdo před náma.` ,Bodejtr byste ji měl,` povídá na to převlečenej redaktor, ,když jste ji přerazil, jak jsem viděl, támhle za rohem o jednu bábu, která chodí po hospodách s pečenejma bramborama a kaštanama.` Ta paní už ani plakat nemohla a pan vrchní místodržitelský rada rozčílil se tak, že začal mluvit něco vo sprostáctví, načež byl zatčen a předveden k nejbližší patrole v rajónu komisařství v Salmově ulici, které řekl převlečený redaktor, aby ten párek odvedli na komisařství, on že je od Sv. Jindřicha a byl za služební cestou na Vinohradech, oba dopadl pří rušení nočního klidu, při noční rvačce, a zároveň že ještě spáchali přestupek urážky stráže. On že si vyřídí svou věc na komisařství u Sv. Jindřicha a za hodinu že přijde na komisařství do Salmovky. Tak je voba patrola vodtáhla s sebou, kde seděli až do rána a čekali na toho nadstrážníka, který zatím voklikama se vrátil ke Kalichu na Bojiště, tam vzbudil nadstrážníka Hubičku a se vší šetrností mu sdělil, co se stalo a jaký bude z toho vyšetřování, jestli nebude držet hubu..."