Švejk obrátil se na druhého zajatce: "Ty seš taky Tatar?" Oslovený porozuměl tomu slovu Tatar, zavrtěl hlavou: "Tatárin net, čerkes, rodneja čerkes, golovy režu."
Švejk měl vůbec štěstí, že se octl ve společnosti různých příslušníků východních národů. Byli tu v transportu Tataři, Gruzíni, Osjetínci, Čerkesové, Mordvíni a Kalmykové. Tak měl Švejk neštěstí, že se nemohl dohovořiti s nikým, a s ostatními vlekli ho na Dobromil, odkud se měla spravovati dráha přes Přemyšl na Nižankovice.
V Dobromilu, na etapě v kanceláři, jednoho po druhém zapisovali, což šlo velice ztěžka, poněvadž ze všech 300 zajatců, které do Dobromilu přihnali, nikdo nerozuměl ruštině šikovatele, který tam seděl za stolem a který se přihlásil kdysi, že umí rusky, a jako tlumočník vystupoval nyní ve východní Haliči. Dobře před třemi nedělemi objednal si německo-ruský slovník a konverzaci, ale dosud mu to nepřišlo, takže mluvil místo rusky lámanou slovenčinou, kterou si bídně osvojil, když jako zástupce vídeňské firmy prodával na Slovensku obraz svatého Štěpána, kropenky a růžence.
Nad těmito podivnými postavami, s kterými se vůbec nemohl smluvit, byl celý vyjeven. Vyšel tedy ven a zařval do skupiny zajatců: "Wer kann deutsch sprechen!"
Ze skupiny vystoupil Švejk, který se hnal s radostnou tváří k šikovatelovi, který mu řekl, aby šel hned za ním do kanceláře.
Šikovatel posadil se za lejstra, za haldu blanketů o jménu, původu, příslušenství zajatců, a nyní začal zábavný německý rozhovor:
"Ty jseš žid, viď?" začal na Švejka. Švejk zavrtěl hlavou.
"To nemusíš zapírat," pokračoval s určitostí šikovatel tlumočník, "každý z vás zajatců, který uměl německy, byl žid, a basta. Jak se jmenuješ? Švejch? Tak vidíš, co zapíráš, když máš takové židovské jméno? U nás se nemusíš bát přiznat se k tomu. U nás v Rakousku se nedělají pogromy na židy. Odkud' jsi? Aha, Prága, á, to znám, to znám, to je u Varšavy. Taky jsem tu měl před týdnem dva židy z Prágy od Varšavy, a tvůj pluk, jaké má číslo? 91?" Šikovatel vzal schematismus, listoval se v něm: "Jednadevadesátý pluk je erivanský, Kavkaz, kádr má v Tiflisu, to koukáš, co, jak my tady všechno známe."
Švejk opravdu koukal na tu celou historii a šikovatel pokračoval s velkou vážností, podávaje Švejkovi napolo dokouřenou svou cigaretu: "To je jiný tabák než ta vaše machorka. - Já jsem zde, židáčku, nejvyšším pánem. Když já něco řeknu, tak se všechno musí třást a zalízat. U nás ve vojsku je jiná disciplína než u vás. Váš car je ksindl, ale náš car je otevřená hlava. Teď ti něco ukážu, abys věděl, jaká je u nás disciplína."
Otevřel dveře do vedlejší místnosti a zavolaclass="underline" "Hans Lófler!" Ozvalo se "Hier!" a dovnitř vstoupil volatý voják, Štajeráček, s výrazem ubrečeného kreténa. To byla na etapě holka pro všecko.
"Hans Lófler," poručil šikovatel, "vezmi si tamhle mou dýmku, strč si ji do huby, jako když pes aportuje, a budeš po čtyřech běhat kolem stolu tak dlouho, dokud neřeknu Halt! Přitom musíš štěkat, ale tak, aby ti fajfka z huby nevypadla, nebo tě dám uvázat."
Volatý Štajeráček dal se do lezení po čtyřech a do štěkání. Šikovatel vítězoslavně podíval se na Švejka: "Co, neříkal jsem ti to, židáčku, jaká je u nás disciplína?" A šikovatel s potěšením díval se na tu němou vojenskou tvář z nějaké alpské salaše. "Halt!" řekl konečně, "nyní panáčku] a aportuj dýmku. - Dobře, a teď zajódluj."
Místností ozval se řev: "Holarijó, holarijó..."
Když bylo po představení, šikovatel vytáhl ze zásuvky 4 Sportky a velkomyslně je daroval Hanzimu, a tu jal se Švejk lámanou němčinou vykládat šikovatelovi, že u jednoho regimentu měl jeden důstojník takového poslušného sluhu, že ten udělal všechno, co si jeho pán přál, a když se ho jednou optali, jestli by sežral lžící, kdyby mu jeho pán poručil, i to, co vykadí, že řekclass="underline" "Kdyby mně to můj pan lajtnant poručil, sežral bych to dle rozkazu, ale nesměl bych v tom najít vlas, to si strašně ekluju, to by se mi udělalo hned špatně."
Šikovatel se zasmáclass="underline" "Vy židi máte podařené anekdoty, ale to bych se chtěl vsadit, že disciplína ve vašem vojsku není jako u nás. Abychom tedy přišli k jádru věci, já tě ustanovuji nad transportem! Do večera sepíšeš mně jména všech druhých zajatců! Budeš pro ně fasovat mináž, rozdělíš je po deseti mužích a ručíš za to, že nikdo neuteče! Kdyby ti někdo utek, židáčku, tak tě zastřelíme!"
"Já bych chtěl, pane šikovateli, si s váma promluvit," řekl Švejk.
"Jen nesmlouvej," odpověděl šikovatel. "To já nemám rád, nebo tě pošlu do lágru. Náramně brzo jsi se u nás v Rakousku nějak aklimatizoval. - Chce si se mnou soukromě promluvit... Čím je člověk na vás zajatce hodnější, tím je to horší... Tedy se hned seber, tady máš papír a tužku a piš seznam...! Co chceš ještě?"
"Ich melde gehorsamst, Herr Feldwebel..."
"Hleď se ztratit! Vidíš, co mám práce!" Obličej šikovatelův vzal na sebe výraz člověka úplně přepracovaného.
Švejk zasalutoval a odešel k zajatcům, přičemž si pomyslil, že trpělivost pro císaře pána nese ovoce.
Horší to ovšem bylo se sestavováním seznamu, než pochopili zajatci, že mají jmenovat své jméno. Švejk prožil mnoho v životě, ale přece jen tahle tatarská, gruzínská a mordvinská jména mu nešla do hlavy. "To mně nikdo nebude věřit," pomyslil si Švejk, "že se někdy někdo moh tak jmenovat jako ti Tataři kolem: Muhlahalej Abdrachmanov - Bejmurat Allahali - Džeredže Čerdedže - Davlatbalej Nurdagalejev a tak dále. To u nás máme přeci lepší jména, jako ten farář v Židohoušti, kterej se jmenoval Vobejda."
Zas chodil dál vystrojenými řadami zajatců, kteří postupně vykřikovali svá jména a příjmení: "Džindralej Hanemalej - Babamulej Mirzahali" a tak dále.
"Že si nepřekousneš jazyk," říkal každému z nich s dobráckým úsměvem Švejk. "Jestlipak to není lepší, když se u nás jmenuje někdo Bohuslav Štěpánek, Jaroslav Matoušek nebo Růžena Svobodová."
Když konečně Švejk po hrozném utrpení sepsal všechny ty Babula Halleje, Chudži Mudži, umínil si, že to zkusí ještě jednou a vysvětlí tlumočníkovi šikovatelovi, že se stal obětí omylu a jak už několikrát po cestě, když ho hnali mezi zajatci, marně se dovolával spravedlnosti.
Šikovatel tlumočník, který již předtím nebyl úplně střízlivý, mezitím pozbyl úplně soudnosti.
Měl před sebou rozloženou inzertní část nějakých německých novin a zpíval inzeráty na notu Radeckého pochodu: "Gramofon vyměním za dětský kočárek! - Skelné střepy, bílé tabulové i zelené, kupuji! - Účtovati i bilancovati naučí se každý, kdo prodělá písemný kurs účetnictví" a tak dále.
Na některý inzerát nehodil se pochodový nápěv, šikovatel však to chtěl vší mocí přemoct, proto mlátil si pěstí do taktu do stolu a dupal nohama. Oba jeho kníry, slepené kontušovkou, trčely po obou stranách tváře, jako kdyby mu vrazili do každé strany zaschlé štětce od arabské gumy. Jeho opuchlé oči zpozorovaly sice Švejka, ale nenásledovala žádná reakce na tento objev, jenom to, že šikovatel přestal tlouct pěstí a dupat nohama. Přebubnovával si na židli na nápěv "Ich weiß nicht, was soll's bedeuten..." nový inzerát: "Karolina Dreger, porodní babička, doporučuje se ct. dámám v každém případě."
Přezpěvoval si to tišeji a tišeji a tichounce, až konečně umlkl, nehybně se zadíval na celou velkou plochu inzerátů a dal příležitost Švejkovi, aby se rozpovídal o svém neštěstí, ku kterémuž povídání Švejkovi dostačovaly jen taktak věty v lámané němčině.