„V nejvyšší nouzi zmoudří i hlupák. Postupoval jsem zcela jednoduše, i když nemohu tvrdit, že to byla zvlášť velká rozkoš. Sedl jsem si prostě na zem a nohy jsem natáhl před sebe. Jámu jsem hloubil nejprve kolem sebe — a pak pod sebou. Abych si zajistil návrat z jámy, přivázal jsem se dlouhou liánou ke kmenu stromu. Když jsem se pomalu propadl až na dno budoucího doupěte, vytáhl jsem se na liáně zpět nahoru. Protože takovýto výstup je dost namáhavý, vyrobil jsem si později z lián a větví provazový žebřík.
Časem jsem objevil keře s jedlými sladkými plody, takže 1 o zásoby jsem měl na nějaký čas postaráno. Pitná voda se mi brzy objevila přímo v doupěti. Nejprve jsem z toho neměl velkou radost, to snad chápeš — později jsem si to však velmi chválil. Voda na dně nepřevýšila nikdy určitou úroveň. Překlenul jsem ji prostě primitivní podlahou ze spletených větví, ve které jsem ponechal malý otvor pro „studnu“. Sklenici, hrnec i džbán mi nahrazovaly plechovky od konzerv.
Uplynul týden — pak měsíc — a já stále žil životem nejubožejšího primitiva. Přijímač sice fungoval, ale neustálé atmosférické poruchy mi znemožňovaly příjem. Obstarávání potravy bylo stále obtížnější, na poslouchání knih mi už skoro nezbýval čas. Abys rozuměl, hochu — knihy u nás nejsou z papíru, jako tyhle, co máš v knihovně. Jsou to vlastně kotouče tenkého drátu, které se vsouvají do přijímače. Ostatní obstará přijímač sám — dokonale tlumočí autora slovem i obrazem.
Noha se mi hojila jen velmi pomalu, stále jsem se ještě nemohl vypravit na delší výlety. Jediným mým světem bylo nedaleké okolí, propletené hustou sítí cestiček, které jsem si vyšlapal.
Z klidného života mne vyrušila podivná událost. Začala docela prostě: jednoho večera jsem zapomněl venku plechovku. Ráno byla pryč.
Žádné zvíře jí nesežralo, v plechu nejsou vitamíny — uvažoval jsem. A velké zvíře to jistě nebylo, našel bych tu stopy. Někdo plechovku prostě ukradl.
Zloděje je nutno polapit, rozhodl jsem se a důmyslně jsem na něho políčil. Další plechovku jsem přivázal na motouz, vložil do ní několik šroubků, aby při sebemenším pohybu zahrkala a večer jsem ji položil těsně k východu z doupěte.
Probděl jsem marně několik nocí, ale trpělivost mi nakonec přinesla růže, jak vy říkáte.
Plechovka konečně zašramotila. Několika skoky jsem byl nahoře. V záři svítilny, kterou jsem si vyrobil z vysílače, spatřil jsem podobného tvora, jaké jsem viděl v rokli. Obličejem a částečně i postavou připomínal vašeho šimpanze…“
„Měl blanitá křídla mezi pažemi a nohama?“ skočil Lykurgos starci do řeči.
„Ne, neměl,“ odpověděl klidně stařec. „Neprozřetelně strčil pracku do plechovky a marně se snažil ji vytáhnout. Pískal tenkým hláskem a ustrašenýma očkama mžoural na mne. Omotal jsem ho liánou, aby mne snad nepokousal nebo nepoškrábal a klidně jsem ho uložil na střechu svého sídla. Již jsem se chtěl vrátit na lože, když tu podezřele zachrastilo křoví. Na malé mýtince se objevil podobný tvor. Přimhouřil oči, oslněné světlem, ale neutekl. Naopak — pomalu se blížil ke mně. Sestoupil jsem několik příček do doupěte a ve střehu očekával, co se bude dít. Dvounohý tvor mi nevěnoval mnoho pozornosti. Připlížil se k mému vězni a sklonil se nad ním. Očekával jsem, že se pokusí vyprostit ho z pout, ale nestalo se tak. Sedl si pouze těsně k němu a objal ho. Občas táhle zapískal, ale jinak nejevil ani stopy nepřátelství ke mně.
Nebezpečni zřejmě nejste, pomoz tedy kamarádovi a jděte svou, pomyslel jsem si a zalezl jsem do doupěte.
Ráno jsem klidně vstal a vystoupil na povrch. Ani si nedovedeš představit, jak jsem byl překvapen, když jsem se ohlédl. Oba návštěvníci seděli na střeše mého domova — a oba volní…
„Proč jste neutekli, jste přece volní?“ zeptal jsem se dvounohých tvorů nahlas. Tolik jsem cítil potřebu s někým si porozprávět, i když mi třeba vůbec nerozumí. Bylo to stále lepší, než hlasitě hovořit sám se sebou. Obával jsem se totiž, že hlasitá samomluva je prvním příznakem šílenství….
Když tvorové uslyšeli můj hlas, trhli sebou, ale zůstali na místě. Zvědavě si mne prohlíželi, jako by hledali orgán, kterým jsem vyloudil ten podivný zvuk. Zasmál jsem se a zaujal pózu operetního zpěváka:
„Nebojte se mého hlasu, vychutnejte jeho krásu,“ zpíval jsem s humorem a široce přitom otevíral ústa: „Je to pouze lidský hlas, takto mluví každý z nás.“ V originále to ovšem znělo docela jinak a značně lépe — překlad do vaší řeči je neumělý.
Avšak tvorové se na mne stále dívali mlčky.
Prohlížel jsem si oba tvory pečlivěji. A tu jsem si všiml záblesků vysoké inteligence, která zářila z jejich moudrých očí. A zároveň jsem objevil další zvláštnost, která mi v noci unikla: Jeden z tvorů — právě ten, který přišel svého kamaráda zachránit — měl mezi pažemi a nohama blanitá křídla, na která jsi se před chvílí ptal. Nešlo mi to do hlavy. V obličeji si byli tak úžasně podobní, jako by náleželi k témuž druhu zvířat — a přece tak velký anatomický rozdíl. Či snad je na planetě Gammě vzdušný oceán přístupný pouze samečkům, zatím co samička je připoutána k zemi a rodině?
Podivní návštěvníci mě vytrhli z úvah tenounkým pískáním, které se ztrácelo v nejvyšších tónech. Buď mi chtěli něco říci, nebo se chlubili svým nádherným zpěvem — nevím. Stejně jsem jim nerozuměl. Cítil jsem pouze, že je to projev přátelství. A to se skutečně brzy projevilo. Když se ještě více osmělili, vodili se se mnou za ruce a často napodobovali mé pohyby. Připadali mi jako dvě děti. Přiznám se, že jsem se do těchto roztomilých tvorů zamiloval hned první den. Poněvadž jsem dosud neměl žádného kalendáře, nemohl jsem je pojmenovat podle dne, ve kterém jsem se s nimi seznámil, jak to učinil váš známý Robinson s Pátkem. Nazýval jsem je tedy běžnými jmény, jakými jsou u vás Frantík a Mařenka. Frantík byl ten s křídly, Mařenka bez křídel.
Po několika dnech jsme se tak sblížili, že Frantík s Mařenkou se chtěli mermomocí nastěhovat ke mně, do mého podzemního obydlí. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl jejich úmysly nadšen. Obydlí bylo pro tři příliš těsné — a co hlavního, byla to pro mne přece jenom zvířata. Štítil jsem se jich natolik, že bych v jejich těsné blízkosti nemohl klidně spát.
Frantík s Mařenkou spávali tedy venku v husté trávě, kde si vytvořili pohodlné hnízdečko. Den co den skotačili dlouho do noci — a druhého dne spali pak až do poledne. Všemožně jsem se snažil změnit jejich životosprávu, ale marně. Jednoho večera jsem si dokonce lehl do jejich hnízda, abych jim jasně naznačil, že mají spát. Napodobili mě a předstírali, že spí. Sotva jsem však zalezl do podzemí, vyskočili a skotačili po pralese dál. Pochopil jsem, že noc je jejich dnem a zanechal jsem převýchovy. Dokonce jsem byl rád, protože mé obydlí mělo takto alespoň nočního strážce.
Noví přátelé se mi stali užitečnými i v jiném směru. Hned po první výpravě za sladkými plody a pitnou vodou pochopili, co potřebuji k životu a za krátký čas mne téměř zasypali zásobami jídla. Některé plody sice nebyly pro mne jedlé, ale zato velmi chutnaly Frantíkovi a Mařence.
Po krásných slunných dnech nastaly deště — a tím i starosti s obydlím pro přátele. Na kůži promoklá Mařenka se neustále třásla zimou, jako by dostala horečku. Marně ji obětavý Frantík halil do svých blanitých křídel. Rozhodl jsem se tedy, že hned po skončení dešťů postavím přátelům primitivní chatu z větví a velkých listů. Zatím jsem je ubytoval v podzemní skrýši. Bylo to moudré opatření, neboť hladina na dně začala stoupat a bylo třeba co nejrychleji vylévat vodu prázdnými plechovkami od konzerv. Bez pilných rukou Frantíka a Mařenky bych na tuto práci nestačil — voda by mě brzy vyplavila z doupěte.