Tak jsme ve společném boji s nepohodou strávili celý týden. Byl to smutný týden, plný strastí, přerušovaných jen kratičkým spánkem.
Mračna se však přece jen protrhla a na obloze se opět objevila obě slunce. Uvítali jsme je veselým tancem v mokré trávě. Aniž jsem si to uvědomoval, stále více jsem od svých přátel přejímal dětinské chování. A oni naopak se snažili napodobit moje chování, takže docházelo ke komickým situacím.
Na okraji malého paloučku nedaleko mého obydlí rostly blízko sebe dva veliké stromy. Jejich kmeny byly od sebe vzdáleny necelý metr a obě koruny vytvářely jedinou spleť větví, jako by se velikáni objímali.
Kmeny obou stromů se staly základními pilíři budoucího obydlí Frantíka a Mařenky. Asi dva metry nad zemí jsem je spojil silnou větví, která se proměnila v hřeben střechy. Po obou stranách jsem připevnil další dvě větve, jež jsem opřel o zem a zajistil kolíky. Tak jsem vytvořil hlavní kostru chaty. Byla to vlastně ochranná střecha, opřená o kmeny stromu. Vyplnil jsem ji větvemi a propletl liánami. Nakonec jsem střechu pokryl silnými hladkými listy. I ty jsem zajistil před větrem liánami. Podobným způsobem jsem vyrobil obě boční stěny. Otvor mezi kmeny stromů jsem poněkud zmenšil a ponechal jej jako vchod do obydlí.
Přátelé velmi pozorně sledovali mé počínání. Frantík se konečně rozhýbal a pomáhal mi přinášet stavební materiál, ale Mařenka stále jen poskakovala kolem mne a jako u vyjevení koukala mi na ruce, nebo si udiveně prohlížela rostoucí dílo. Kdykoliv jsem se na ni podíval, musel jsem se smát.
Mařenčin zájem o mou práci mi vrátil dobrou náladu a jakési hrdé sebevědomí inteligentního tvořivého tvora. Pustil jsem se do zpěvu. Do omrzení jsem si zpíval oblíbenou píseň z mládí: Tram tam tam tá rá ra rá,“ zanotoval tiše stařec a tvář se mu na chvíli vyjasnila.
„Sotva jsem chatrč vystlal suchou travou, Frantík s Mařenkou se do ní za radostného pískotu nastěhovali. A hned předstírali, že spí. Ponechal jsem je v jejich dětinské hře a učinil jsem totéž; uložil jsem se ke spánku. Byl jsem tak unaven, že jsem hned usnul.
Ráno mne probudilo podezřelé praskání v pralese.
— Přátelé určitě ještě spí, blíží se nějaké nebezpečí, snad ještěr, — blesklo mi hlavou. Skočil jsem na žebřík a nadzvedl poklop.
V korunách stromů znovu zapraskalo. Překvapením jsem vykulil oči. Frantík se tam právě pokoušel ulomit silnější větev. Když se mu to konečně podařilo, hodil ji na zem, roztáhl paže a krásnou spirálou splachtil dolů. Po prvé před mýma očima použil svých blanitých křidel.
Uchopil větev a s námahou ji přivlekl na okraj pralesa. Tam mne čekalo další — ještě větší překvapení. Mařenka upevňovala mezi dvěma kmeny silnou větev, podobně jako jsem to včera dělal já. Počínala si docela zručně, i když mnohé pohyby musela několikrát opakovat.
Frantík opřel větev o strom a šel si prohlédnout chatu, kterou jsem včera postavil. Pak se vrátil a větev proměnil v nosný trám střechy.
Vyměnili jsme si role: teď zase já udiveně pozoroval, jak Frantík s Mařenkou stavějí podobnou chatu, jakou jsem včera postavil já. A musím přiznat, že jim to z počátku šlo celkem dobře. Až jsem byl překvapen učenlivostí svých přátel.
Kostru z větví vytvořili báječně. Když však začali větve proplétat liánami, dostavily se velké potíže. Po několika marných pokusech se do lián tak zapletli, že se sotva mohli pohnout.
Přispěchal jsem jim na pomoc. Radostně zamávali uvolněnými pažemi a Mařenka se mi upřeně podívala do očí. Najednou se jí vydralo z hrdla: Tram tam tam tá rá ra rá — vlastně fi fi fi fí fí fi fí, neboť nezpívala, ale pískala. Byl jsem zmaten, ale nakonec jsem přece jen pochopil, co mi tou melodií chtěla říci. Moji píseň spojovala s budováním chaty, prosila mne, abych učenlivým tvorům pomohl.
Vzal jsem liánu a pomalu ji proplétal mezi větvemi, aby přátelé pochopili systém. Hned to pilně zkoušeli. Několikrát se ještě zapletli jako do sítě, ale naučili se to. Práce se jim strašně zalíbila. Střechu a boční stěny chaty propletli tak hustě, že by jimi ani oblázek nepropadl. Měl jsem z toho radost.
— Za čas je tak vycvičím, že nebudu muset ani prstem hnout. Všechno udělají za mne, — řekl jsem si.
Během příští noci postavili další chatu.
A pak další. Nebyli prostě k zastavení. Za deset dnů to na paloučku vyhlíželo jako ve vesnici. Konec stavitelské vášni učinil teprve nedostatek volných stromů, rostoucích na okraji paloučku.
Frantík s Mařenkou dlouho střídali obydlí, až nakonec se trvale usídlili v chatě, kterou jsem postavil já jako první. Asi ze zdvořilosti.
5. ZA NOVÝM OBYDLÍM
Po prudké bouřce, která se přehnala přes prales a vyvrátila cestou několik stromů i s kořeny, vzpomněl jsem si opět na člun uvízlý ve spleti větví.
Noha se mi sice už zahojila natolik, že jsem mohl pohodlně chodit, ale šplhat po stromech jsem se stále ještě neodvážil. Snažil jsem se naznačit Frantíkovi, jak člun vypadá a kde se nalézá, a přimět ho k tomu, aby mi člun přinesl.
Frantík opakoval po mně všechny pohyby, i Mařenka se do toho pilně pustila, ale ani jeden ani druhý nechápal, co chci. Beznadějně jsem mávl rukou a zanechal dalších pokusů. Později se o to pokusím sám, — utěšoval jsem se.
Jednoho dne jsem u Frantíka i Mařenky zpozoroval podivný neklid. Počasí bylo krásné, bouře nehrozila — a prales v bezvětří tak tiše dýchal, že ani list nezašelestil. Marně jsem pátral po příčině neklidu, který se stále stupňoval.
Přátelé opustili chatu a snažili se vniknout do mého podzemního obydlí. Velkomyslně jsem je tam vpustil a ostražitě jsem naslouchal, co se děje. Ať jsem se sebevíc namáhal, nezaslechl jsem ničeho.
Za chvíli Mařenka vylezla z doupěte a jala se z nepochopitelných důvodů vytrhávat trsy trávy a hrabat v zemi. Počínala si tak hbitě, že brzy vykutala jámu, ve které se klidně mohla schovat.
Dělá si skrýš, myslel jsem si. Vypadalo to opravdu tak. Mařenka si počínala podobně jako já, když jsem budoval svoji podzemní skrýš. Vykutanou jámu pokryla větvemi a listím — a pustila se do další jámy, zřejmě pro Frantíka.
Když byly obě jámy přikryty, učinila něco, co já nedělaclass="underline" vyhrabanou hlínu začala házet na střechu první díry. Uprostřed práce se však zarazila, jako by přemýšlela. Dlouze se zadívala na střechu mého doupěte.
— Asi si vzpomněla na Frantíka, pomyslel jsem si a netrpělivě jsem očekával, co se bude dít dál.
Mařenka najednou změnila původní plán. Místo na své jámy začala hlínu házet na střechu mého obydlí. Ačkoliv jsem nechápal, proč tak činím, pomáhal jsem Mařence ze všech sil. I Frantík vylezl z doupěte a pomohl nám dokončit započaté dílo.
Přátelé uplácali pak naházenou hlínu rukama a hned nato se všemožně snažili vtáhnout mne do podzemí. Ustrašeně při tom pískali, jako by jim šlo nejméně o život. Když se jim to nepodařilo, zalezli do skrýše sami. Já zůstal stát v zamyšlení nad čerstvou vrstvou žluté hlíny.
Proč začala Mařenka házet hlínu na moji střechu? Vždyť suché listy a výhonky svěže zelené trávy, vyrostlé z nově vzniklého humusu, maskovaly skrýš daleko lépe než vrstva čerstvé hlíny. Bála se snad, že nastanou mrazy a hlínou chtěla skrýš lépe isolovat před nepohodou?