Rychle jsem přirazil ke břehu, abychom si mohli v písku vykutat skrýš, kterou bychom chránili gumovým člunem. Ale Frantík ani Mařenka neměli do práce nejmenší chuti. Nepomohlo spílání ani bití. Schoulili se do klubíčka a jenom žalostně pískali.
Hnán nevýslovným strachem, začal jsem díru vyhrabávat sám. Zbrkle jsem rozhazoval písek na všechny strany, až jsem si prsty rozdrásal do krve.
Pojednou mi něco zašustělo nad hlavou.
Vyděšeně jsem se ohlédl. Nedaleko mne dosedávali na břeh okřídlení tvorové, téhož druhu, jako byl Frantík.
V rukou svírali zašpičatělé kameny a sukovité klacky. Myslel jsem, že udeřila má poslední hodina. Nohy se mi podlomily a já bezvládně klesl do vykutané prohlubně. Jako králík hypnotisovaný hadem ztrnule jsem se díval do hrozivých obličejů létajících Gammanů.
Když zpozorovali, že se nehýbu, přistoupili k Frantíkovi a Mařence. Vyměnili si s nimi několik táhlých písknutí, pak je zvedli se země a vznesli se s nimi do výše. Několikrát nade mnou zakroužili a odlétli k nedalekému pohoří.
Trvalo to hodně dlouho, než jsem se vzpamatoval z úleku. Posilnil jsem se několika sladkými plody a posledními doušky čpavé teplé vody z měchu.
Co teď? Na úpatích kopců se zelenaly pásy neporušených pralesů, ale zrovna do těch míst odlétli ozbrojení Gammané. A na pustých březích hrozí smrt hladem a žízní.
Rozhodl jsem se pro menší nebezpečí — odejdu do pralesa. Snad se tam nějak skryji před nepřáteli.
— Což jestli pískání je jejich dorozumívacím prostředkem? — uvažoval jsem cestou. — V tom případě si Frantík s Mařenkou postěžovali na moji krutost a se mnou bude zle… –
Několik desítek metrů před pralesem jsem narazil na potůček s čistou křišťálovou vodou. S chutí jsem se napil a osvěžil si paže a obličej. Dlouho jsem se však v těch místech nezdržoval — lépe budu ukryt v houštinách.
Prales se hemžil zvířaty nejrůznějších tvarů a barev. Na štěstí to byli tvorové vesměs plaší a mírumilovní; zděšeně přede mnou prchali do nitra temného lesa.
Zastavil jsem se u prvního stromu se sladkými plody, abych si obnovil vyčerpané zásoby.
Průchod spletí lián a chaosem povalených zahnívajících kmenů byl obtížný. Vlekl jsem s sebou svůj drahocenný majetek — vysílač s přijímačem a knihy, zabalené do gumového pláště. Situaci ještě zhoršoval nedostatek světla, které nemohlo proniknout hustou spletí nejrůznější vegetace.
Za pralesem bylo údolí, klikatě se vinoucí podél horské bystřiny.
Držel jsem se potoka, protože mi zaručoval neomezené zásoby čerstvé pitné vody. Z nepochopitelných důvodů byla voda tak studená, že mi málem mrzla v ústech.
Údolí bylo zakončeno úzkou soutěskou, ve které se potok ztrácel. Chtěl-li jsem se dostat dál, musel jsem nafouknout Člun a pokračovat v cestě po vodě.
Proplouval jsem mezi zvlněnými skalními stěnami, rozrytými ostře řezanými svislými škrapy, až jsem se dostal k místu, kde potok vytékal z nitra skal. Jat zvědavostí a nadějí, že objevím výbornou skrýš, pustil jsem se do hlubin kopce.
Brzy jsem se octl v obrovské nádherné jeskyni. V záři svítilny leskly se třpytivé ledové krápníky, které jako mramorové sloupoví podpíraly vysoký strop. Kolem stěn rostl křišťálový prales a nad nimi se majestátně vznášely mohutné varhany, které jen čekaly na kouzelného varhaníka, aby se rozezpívaly rajskou písní.
Na zamrzlých okrajích jezírka bělostně svítily ledové lekníny.
Vchod do další jeskyně uzavíral závěs dlouhých rampouchů — neklamná to známka, že tudy ještě nikdo neprošel.
Opatrně jsem jeden rampouch ulomil a pomocí něj srazil několik dalších. Jeskyní se rozlehl řinkot, jako když se rozbíjí sklo — a část závěsu se zřítila do vody.
Další jeskyně měla poněkud jiný ráz. U stěny vyčnívaly z vody nažloutlé mísy, vytvořené z vápence. Na skalních převisech plazily se jako chobotnice pestré závěsy. Potok protékal kolem pravé stěny a ztrácel se opět v další jeskyni.
Vystoupil jsem na pevnou půdu a člun připoutal k stalaktitu.
Do další jeskyně jsem se dostal pěšky — uzounkým průchodem mezi dvěma mohutnými stalagmity. Zde potok končil — vlastně se ztrácel pod skalní stěnou.
Jeskyně byla o mnoho menší, jednodušší — a hlavně teplejší než ta první. Kuželem světla prosvěcoval jsem všechny kouty, abych objevil otvor, kterým bych mohl proniknout dál — když tu najednou jsem se zarazil. Na poměrně hladké stěně bylo něco namalováno.
Přistoupil jsem blíž a s úžasem hleděl na velkou nástěnnou malbu, znázorňující útěk nejrůznějších tvorů před výbuchem sopky. Mezi ptáky, letícími v povětří, vznášeli se i okřídlení Gammané.
Když jsem se probral z úžasu nad dokonalostí malby, přemýšlel jsem, kdo asi byl autorem tohoto nádherného díla. Vchod do jeskyně byl přece uzavřen; rampouchy a krápníky v jeskyních nenarostou přes noc, Činnost vody je vytváří po celá staletí a tisíciletí.
Či snad někdy v dávné minulosti žili na této planetě stejně vyspělí a inteligentní tvorové, jako jsem já? Kam se poděli? Zahynuli snad?
Nebo se dodnes skrývají v podobných jeskyních, jako jsou tyto?
Znovu jsem se zadíval na nástěnnou malbu. Byla zajímavě provedena. Tvůrce malby použil totiž nezvyklé techniky: aby dosáhl většího dojmu skutečnosti, na kresby zvířat nalepil srst a chloupky, které zřejmě získal z živých zvířat. Při pohledu zblízka to nepůsobilo zrovna esteticky.
6. V PASTI
Z úvah mě vyrušil podezřelý šramot. Rychle jsem zhasl kapesní svítilnu a přikrčil se ke stěně. Těsně vedle mne se ozvala dutá rána, znásobená ozvěnou jeskyně. Po těle mi přeběhl mráz, údy hrůzou zdřevěněly. Jen sluch byl napnut k prasknutí.
Jeskyně však mlčela tíživým tichem.
Po několika minutách jsem se vzpamatoval z úleku. Opatrně jsem šmátral v temnotě, abych zjistil, co mi dopadlo k nohám.
Byl to balvan, který se nárazem o dno jeskyně rozštěpil na tři kusy,
— Utrhl se kus skály, měl jsem z pekla štěstí, — pomyslel jsem si a znovu jsem rozsvítil kapesní svítilnu. Překvapilo mě, že skalní stěna nade mnou byla hladká a také strop byl stesán do pravidelné plochy.
Odkud tedy kámen vypadl? Něco tu není v pořádku
— rychle pryč!
Sotva jsem však popošel několik kroků k východu z jeskyně, za mými zády dopadl další kámen. Bleskurychle jsem se otočil.
Těsně nad nástěnnou malbou jsem spatřil pravidelný kulatý otvor, který tam před chvílí určitě nebyl, a v něm — člověk navlečený do jakýchsi pestrých cárů. Oslněn září svítilny přikryl si dlaněmi oči a o krok ustoupil do tajné chodby. Vtom se vedle něho objevil podobný tvor. Uchopil svého druha za paže, násilím ho posadil a hned nato odvlekl do nitra skal.
Kulatý otvor zůstal otevřen.
Vše se událo tak rychle, že jsem v prvním okamžiku nevěděl, zda to byla skutečnost nebo vidění. Otvor ve stěně však podával neklamné svědectví: v podzemním bludišti žijí inteligentní tvorové, podobní nám, lidem. Na Gammě žijí kromě primitivů, jakými byli Frantík a Mařenka, ještě daleko dokonalejší bytosti…
Myšlenky mi vířily hlavou…
Nejsem tu sám — sám mezi němými tvory, uprostřed kruté přírody.