První záchvat radosti byl vzápětí vystřídán pocitem strachu a nejistoty. Ten podivný člověk v otvoru mě chtěl přece zabít — obyvatelé podzemí mě považují za nebezpečného vetřelce…
Proč však byl útočník svým druhem odstraněn?
Na dlouhé úvahy nebyl čas. Ve strachu před novým útokem spěchal jsem ke svému člunu, abych se co nejrychleji dostal do bezpečí.
Člun u stalaktitu nebyl…
Jako šílený utíkal jsem podél podzemní říčky až k ledovému závěsu. Dál jsem nemohl.
Co si teď počnu — bez člunu i bez zásob?
Vrhl jsem se do říčky, ale voda byla tak ledová, že jsem se v křečích sotva vyšplhal zpátky na břeh.
Octl jsem se v pasti. Nejprve jsem bezradně bloudil ledovou jeskyní, pak jsem ji bedlivě prohlížel, zda nenajdu nějaký tajný východ z vězení.
Všechno bylo marné. Vrátil jsem se tedy k nástěnné malbě. Otvor byl již uzavřen.
‚Pusťte mne, nenechte mne tu zemřít!‘ vykřikl jsem jako smyslů zbavený. Jen jeskyně mi dutě odpovídaly mým vlastním hlasem… Sedl jsem si na zem a rozplakal se.
Najednou jsem byl uchopen pod pažemi a než jsem si mohl uvědomit co se se mnou děje, stál jsem v kruhovité chodbě — a vedle mne dva okřídlení Gammané a dva podivně oblečení lidé drsných, ale inteligentních tváří.
Pustili mě a trhavými posunky mi naznačovali, že mám zhasnout svítilnu, kterou jsem měl pověšenu na prsou.
Uposlechl jsem. Jeden z tvorů mě vzal za ruku a táhl mě vpřed, druhý mě postrkoval zezadu. Jistě si dovedeš představit, s jakými pocity jsem klopýtal v naprosté tmě — do neznáma. Za každým krokem jsem očekával, že mě svrhnou do propasti…
Konečně se přede mnou objevil blikotavě osvětlený kroužek, který se neustále zvětšoval, až se proměnil v bránu, vedoucí do nádherného skalního chrámu. Krásou podzemního sálu jsem byl přímo ohromen. Malbami zdobený strop podpíraly bohatě členěné sloupy — či spíše složitá sousoší fantastických bytostí. Boční stěny chrámu tvořily reliéfy pomalované různými odstíny hnědé, modré a žluté barvy.
Uprostřed chrámu byly do kruhu seřazeny kvádry s klikatými ornamenty. Ve středu kruhu plápolal modrý plamen, vycházející z otvoru v dlažbě.
Nepříjemní průvodci mě beze slova posadili k patici sloupu a odešli.
Usilovně jsem přemýšlel, co mám učinit. Daleko jsem se však v úvahách nedostal. Oba mužové se za chvíli vrátili — a s nimi řada dalších. Zvedli mě se země a posadili na sedátko v kruhu — zády k plamenu. Jeden ze záhadných obyvatel podzemí si přisedl ke mně, ostatní zůstali stát před námi.
Střídavě otvírali ústa, jako by mluvili, ale já nezaslechl ani hlásek. Teprve později jsem pochopil, že se domlouvají neslyšitelným ultrazvukem.
Také můj soused živě hovořil. Vrtěl se na kamenném sedátku a zmateně mával rukama, při čemž občas ukázal na mne, jako by mě z něčeho obviňoval.
Povstal jsem. Nějak přece musím těmto lidem naznačit, že nejsem jejich nepřítelem, že naopak bych se chtěl s nimi sblížit a pomáhat jim, nabídnout jim k službám všechny své vědomosti a zkušenosti, kterých přece není málo.
Záhadní lidé překvapením ucouvli, jako by se báli, že se na ně vrhnu. Pak jako na povel se všichni posadili a široce rozevřenýma očima se vpili do mého obličeje.
Neubránil jsem se úsměvu. Ve svých bláhových, čistě lidských představách jsem se domýšlel, že mě považují za nějakého boha, který sestoupil na jejich planetu. Ačkoliv jsem věděl, že mi neporozumějí ani slovo, pronesl jsem k nim dlouhou plamennou řeč. Nejprve jsem hovořil o sobě, o svých cestách po vesmíru a o trudném životě na rozbouřené planetě — a když jsem látku vyčerpal, recitoval jsem básně a zpíval árie z oper. Na dovršení účinku jsem roz — že — hl…“
Stařec nedořekl. Jako podťatý skácel se z křesla na podlahu.
Doktor Lykurgos skočil k němu, rychle mu uvolnil blůzu a rozepnul košili. Srdce bilo pomalu, sotva slyšitelně.
Lékař chtěl znovu přiložit ucho k hrudníku, když tu se zarazil. Ztrnule hleděl na malý křížek, vytetovaný právě v místě, pod kterým skomíralo starcovo srdce.
Nemocný se zatím probral z mrákot. Překvapeně se rozhlédl. Když zpozoroval, že je rozepnut, křečovitě si u krku sevřel košili. Lykurgos ho vzal do náruče a položil na pohovku.
„Musím vám poněkud uvolnit oděv — aby se vám lépe dýchalo,“ řekl třesoucím se hlasem. Stařec zděšeně vykřikclass="underline"
„Ne, ne — nikdy, je-li ti život drahý.“
„Už je pozdě, McHardy,“ zašeptal lékař. „Znamení Bratrstva silné ruky skrýváte zbytečně — viděl jsem je. A tušil jsem to. Jen si teď klidně uvolněte oděv — nebo se raději svlékněte, přinesu vám pokrývku. Musíte si odpočinout. Se srdcem si nezahrávejte…“
Starcův ztrhaný obličej se zacukal v křeči. Kalnýma očima doprovázel odcházejícího lékaře. Chtěl vykřiknout, ale hlas se mu zaškrtil v hrdle.
„Proč jste se nesvlékl?“ zeptal se lékař udiveně, když se vrátil s pokrývkou. „Čeho se ještě bojíte, McHardy? Pomohu vám…“
„Ne — ne — proboha ne,“ bránil se stařec zoufale. „Nesahej na mne. Odpočinu si i v šatech…“
Lykurgos se usmál…
„Jak vidím, máte strach, že vás upoutám na lůžku, abyste mi neupláchl, až půjdu ohlásit váš příchod. Nebojte se — na to je času dost.“
Stařec se s námahou posadil.
„Ty mě chceš udat? Ty? Dovol, abych se ti srdečně zasmál…“ Pokus o smích skončil dusivým kašlem.
„Potřebujete klid,“ zašeptal lékař. „Pohovoříme si o tom, až se uzdravíte.“
„Ale ty se do té doby ode mne ani nehneš, rozumíš. Nevěřím ti ani slovo. Rád bys upláchl, vid? Ano, slyšíš dobře — ty bys mohl upláchnout a ne já. Já se ničeho nebojím, představím se Světové akademii sám — a brzy. Jen co ti dám lekci z matematiky života. Však já tě vyléčím z šílenství, vždyť jsem ti to povinován jako příteli… Kam jdeš? Varuju tě — zůstaň…“
„Jdu jen do ordinace pro léky, potřebujete se uklidnit, McHardy,“ vykoktal zbledlý lékař.
„Stůj!“ zachroptěl stařec. Lykurgos se otočil a napjatě pozoroval nemocného, který si právě sahal do náprsní kapsy.
— Zbraň, blesklo lékaři hlavou. Jediným skokem byl u dveří. Místností šlehl plamen provázený ohlušující ranou. Tlak vzduchu srazil Lykurga k zemi.
„Neboj se, to bylo jen varování,“ vydechl těžce stařec. „Dávej dobrý pozor: dokážu ti, že jsem nemluvil do větru, když jsem ti říkal, že mám neomezenou moc. Jak vidíš, má ruka je prázdná…“
Stařec rozevřel pravou ruku a nastavil holou dlaň.
„Z holé ruky mohu rozsévat oheň — dívej se…“ Mávl paží a vzápětí nato vyšlehl z protější stěny nový záblesk a ozvala se další třeskutá rána. Lékař, stálé ještě ležící na podlaze, schoulil se do klubíčka.
„Pojď blíž a pokojně si sedni. Uklidni se zase ty, potřebuješ to,“ zasmál se McHardy bolestným úšklebkem, když se v pokoji rozhostilo opět ticho. „Jak jsi dobře viděl, ruka byla naprosto prázdná, ani ekrasitové kuličky v ní nebylo. Ostatně — dětská hračka by neměla takové účinky, to uznáš sám. Výbuch byl způsoben silou, o které nemáš ani tušení. A byla to jen malá ukázka toho, co dovedu, to mi věř. Chceš-li, vyvolám daleko větší výbuch…“
Ohromený lékař se křečovitě přitiskl k zemi.
„Zbabělce,“ zasykl McHardy opovržlivě. „Rád bys rozséval oheň — a teď se třeseš.“
„Co chcete učinit?“ zašeptal lékař, když se poněkud vzpamatoval. „Chcete zaútočit na celé lidstvo? Vždyť je to šílenství! Neznámí tvorové, s kterými jste se vrátil z vesmíru, jsou vaši vojáci?“