„Vojáci? Nepotřebuji žádných vojáků. Úkol, který jsem si vytkl, splním sám.“
Lékař se zvedl se země a dlaněmi si zakryl hrůzou znetvořený obličej.
„To nesmíte udělat — nesmíte — nesmíte,“ zavzlykal. Najednou se vzchopil a zamířil k televisnímu telefonu.
„Stůj!“ vykřikl stařec, ale lékař toho nedbal. Sklonil se nad aparátem a vytočil první číslo.
Třeskla rána.
Lykurgos těžce dopadl na aparát a strhl ho s sebou k zemi.
„Neblázni, zbytečně riskuješ život. Stejně se nikam nedovoláš.“
Stařec vypjal všechny síly, které mu ještě zbývaly. Slezl s pohovky, přitiskl si ruku na srdce a těžce se vybelhal z místnosti.
Pološílený lékař se nepřítomně díval na dveře, kterými McHardy odešel. Netrhl sebou, ani když se z laboratoře ozvala další dunivá rána. Teprve volání o pomoc ho vrátilo přítomnosti. Zvedl se a jako ve snách klopýtal do laboratoře.
Celá místnost byla zdemolována. Stařec ležel u dveří. Lékař ho odnesl zpět na pohovku a sedl si k jeho nohám.
„Děkuji ti,“ zašeptal stařec sotva slyšitelně. „Nemusíš mít ze mne strach — nezbláznil jsem se. Dávám ti slovo, že ti neublížím. Žádám tě jen o trochu trpělivosti. Nějaký čas tu se mnou zůstaneš. Nesnaž se uprchnout; moje třaskavina tě hlídá spolehlivě — zbytečně bys obětoval život. A telefonovat také nemůžeš — sám jsi se o tom přesvědčil v laboratoři.“
„Ustaňte, netrýzněte mě,“ zvolal lékař a chytl se za hlavu. „Což jste na Kvartě ztratil poslední špetku citu? Nebo mě snad chcete dohnat k šílenství?“
Stařec se posadil a položil Lykurgovi ruku na rameno.
„Citu mám dost. Mám ho tolik, až mi z něho srdce krvácí. Překvapuje mě, že právě ty se dovoláváš citu. Chceš ode mne cit — nebo soucit? Soucit s tebou nemám. Jen trp, jen dobře vychutnej palčivou bolest a trýzeň — to jediné tě může vyléčit. I já se přerodil v bolestech. Nic není zadarmo, chlapče. A teď mě nech spát, jsem příliš unaven…“
Lykurgos odešel do ložnice, ale na spánek nebylo ani pomyšlení. Stále se nemohl zbavit mučivého pocitu, že leží v kráteru sopky, která hrozí výbuchem.
— Rozum do hrsti — rozum do hrsti — chladnokrevnost — rozvahu — rozkazoval si umíněně. Ale obava z budoucnosti dál neúprosně vládla nad jeho myšlenkami.
A v noci jsou černější i myšlenky:
McHardy ovládá dosud neznámou energii, o tom není pochyby. Mluví o výbušnině, ale jeho ruka byla přece prázdná… Či snad má pod blůzou ukryt zdroj ničivých paprsků? — Při této myšlence se lékař zachvěl.
— V tom případě by se starcova vyhrůžka mohla lehce uskutečnit…
Něco musím podniknout, vždyť je ohrožen osud celého lidstva… McHardy je přece šílenec…
Lykurgos vstal a vplížil se do pokoje. Stařec spal tvrdým hlubokým spánkem.
— Co teď — opravit přístroje v laboratoři, nebo uprchnout do Šekaru a odtud přivolat pomoc? —
Uprchnu…
U výchozích dveří se však lékař nerozhodně zastavil. ‚Moje třaskavina tě hlídá spolehlivě,‘ zazněla mu v uších starcova varovná slova. Pravděpodobně vytvořil kolem samoty ochranný kruh, jehož překročení znamená výbuch a smrt… Jedinou nadějí je laboratoř…
Ničivý výbuch byl volen opravdu promyšleně. Zasáhl nejdůležitější přístroje a zařízení. Přijímač energie vysílané na dálku byl zničen úplně. Atomová baterie byla vážně poškozena. Hlavní zdroje elektrického proudu byly tedy vyřazeny z provozu. A bez nich je spojení se světem nemožné.
— Sláva, půjde to, jen trochu trpělivosti a času, — zajásal Lykurgos, když si důkladně prohlédl všechny součástky atomové baterie. Vyhledal potřebné nástroje a s horečnatou pílí se pustil do práce. Nešlo mu to však tak rychle, jak by si přál. K práci je potřeba klid — a zde neustále hrozilo nebezpečí — stařec se svým pekelným strojem…
Svítalo — a Lykurgos dokončoval teprve přípravné práce k opravě.
— Potřebuji ještě nejméně pět dnů, — uvažoval.
— Za každou cenu tu musím McHardyho zdržet nejméně týden. Ve dne ho nějak zabavím a v noci budu pracovat v laboratoři. Týden to vydržím…
7. ZÁHADNÍ POMOCNÍCI
Když se ráno stařec probudil, Lykurgos již seděl v jeho pokoji.
„Jak jste se vyspal, je vám již lépe?“ zeptal se lékař s předstíranou účastí.
„Chceš-li, zatancuji ti kozáčka,“ usmál se stařec a posadil se na posteli. „Jsem rád, že jsi se rozhodl pro věrnost starému příteli. Obával jsem se, že se pokusíš o útěk — bylo by tě opravdu škoda. Kdo seje vítr, sklízí bouři, pamatuj si to. Nu — a co máš dobrého k snídani? Jak vidíš, všechno je zase v pořádku — mám pekelný hlad.“
Lykurgos přinesl ze spíže konservu a její obsah vyklopil na talíř.
„Žel, musíte se spokojit studenou snídaní, jsme bez energie,“ usmál se zdvořile. „Možná vám poslouží oheň, kterým tak neomezeně vládnete…“
Stařec neodpověděl. Klidně se najedl a zase si lehl.
Lykurgos přemýšlel, jak navázat rozhovor. Konečně dostal nápad:
„Váš příchod na Zemi mě nesmírně překvapil, McHardy. Podle hlášení posádky Paprsku jste zahynul na Kvartě v bažinách u Nové Volhy. Vaše osudy v neznámých končinách vesmíru jsou úžasně zajímavé. Mohl byste laskavě pokračovat ve svém vyprávění, které jste včera tak nešťastně přerušil? Teď už nemusíte Kvartě říkat Gamma.“
Starcův nehybný obličej náhle ožiclass="underline"
„Hraješ na moji nejcitlivější strunu, chlapče. Mám toho tolik na srdci, že mě to až dusí. Skutečně cítím potřebu vymluvit se, vyzpovídat se. Škoda jen, že se teď musím zpovídat právě tobě…“
Mávl rukou.
„Nu což — někdy se člověku uleví, když se vyzpovídá i mlčenlivému deníku…
Kde jsem vlastně včera přestal? Aha — už vím, v zajetí u skalních lidí na Kvartě.“
„Zpráva posádky Paprsku o nich nehovoří; jak to?“ přerušil ho Lykurgos.
„Není na tom nic zvláštního. Skalní lidé jsou velmi plaší a na rozdíl od Kvarťanů, které viděla posádka Paprsku, nemají křídla. Jsou nejvyspělejšími tvory na Kvartě. Zabývají se uměním a technikou, zatím co létající Kvarťané obstarávají potravu. Většinu času tráví v podzemních obydlích — přinutily je k tomu i přírodní katastrofy na planetě. Do volné přírody přicházejí jedině v noci. Sám uznáš, že těch několik let, které strávila posádka Paprsku na Kvartě, naprosto nestačí k důkladnému prozkoumání celé planety. Na druhé straně však naše výprava silně ovlivnila život skalních lidí, jak ostatně poznáš z mého dalšího vyprávění.
Z počátku jsem nevěděl, zda mě skalní lidé přijali přátelsky, nebo mne považují za zajatce. Brzy jsem však pochopil, Že to bylo obojí: obdiv i strach, důvěra i opatrnost. Ve skalním bludišti jsem měl volnost pohybu, ale za hranice své říše mě z počátku nepouštěli.
Za několik dnů jsem si zvykl i na jejich obyčeje a docela dobře jsem jim rozuměl. Z duše nenáviděli sezení. Jedli, rokovali i odpočívali buď vstoje nebo vleže. Sezením projevovali jen pokoru, bezmocnost nebo vědomí vlastní viny. Z toho jsem usoudil, že muž, který při prvním setkání v skalním chrámu seděl vedle mne, byl oním útočníkem s balvany — a kolegium stojící před námi soudním tribunálem. Já byl pravděpodobně obžalován z vyzvědačství, nebo ze zločinu trýznění Frantíka a Mařenky. Tím, že jsem při výslechu sám povstal, prokázal jsem asi svoji nevinu.