Podzemní obydlí skalních lidí, to nebylo jen několik jeskyní a chodeb. Byl to dokonalý labyrint uměle vytvořených podzemních prostorů, měřící mnoho kilometrů a obydlený několika tisíci Kvarťany. Sdružovali se v menší celky asi o padesáti lidech, v nichž žili a hospodařili společně. Každý takový kolektiv měl svoji vlastní zásobárnu. Živili se rostlinnou stravou, především různými plody a dužinou obrovských keřů. Potraviny ukládali v ledových jeskyních. Jejich zásoby byly nezměrné — a neustále je doplňovali. Doháněl je k tomu strach z přírodních pohrom a z mračen žravých brouků.
Jako správnému hostu přidělili mi menší pokojík, kde jsem bydlel sám, bez společníků. Brzy jsem si ho zařídil podle vlastního vkusu.
První dny jsem prospal. Po trudných dnech jsem potřeboval nabrat nových sil. A potom — brzy jsem ztratil přehled, kdy je den a kdy noc. Nečinnost brzy pro mne ztratila půvab, zatoužil jsem po tvůrčí práci. Tak dlouho jsem to hostitelům naznačoval, až mně porozuměli. Zavedli mě do skalního chrámu, který právě budovali.
Ohromen dovedností a důvtipem budovatelů zůstal jsem stát jako ve snách. V bohatém reliéfu, který zachycoval poslední události na Kvartě, objevil jsem také naše letadlo — Vlaštovku, a u ní tři postavy. Přistoupil jsem blíž a údivem vykulil oči. V postavách jsem poznal Navrátila, Frateva a Seversona. Jejich obličeje byly zachyceny dosti přesně.
Výtvarníci nejevili o mne zájem. S napjatou soustředěností vdechovali mrtvé skále život a ani se neohlédli, jako bych tam ani nebyl.
Na dalším reliéfu byla vytesána osada neviditelných. Nebyla tak opuštěna, jako tenkrát, když jsme ji po prvé navštívili. Na nádvoří mezi záhadnými stavbami stálo a pobíhalo mnoho drobných lidiček, zakuklených ve skafandrech. Nedaleko osady, na Nové Volze, kolébalo se podivné letadlo, připomínající velkého rejnoka. Dnes už vím, že to bylo letadlo, ale tenkrát jsem se ještě domníval, že na řece sedí nějaké zvíře.
Reliéfy, to byly vlastně listy z dějin planety. Skalní Kvarťané byli skvělými pozorovateli; dokonale se skrývali před očima zvědavců, ale sami viděli všechno.
Zajímaly mě nástroje, kterými pracují ve skále. Přiblížil jsem se proto až těsně ke skupině výtvarníků, pracujících na novém reliéfu. Překvapilo mě, že dláta měla dobře promyšlený tvar — podobný jako naše — a kov byl dostatečně tvrdý. Jen palička, kterou bušili do dlát, vypadala poněkud jinak, než paličky našich sochařů.
— Kde asi vyrábějí své nástroje? — zamyslil jsem se, když tu najednou mi při pohledu na reliéf přejel po zádech mráz.
Ta sedící postava — vždyť to jsem já, já — ubohý poutník po neznámém světě! Ano, ty neupravené ježaté vousy, vráskami rozrytý obličej! Je to táž tvář, kterou jsem občas vídal na lesknoucí se vodní hladině nebo na dně konzervy.
Na reliéfu jsem zachycen právě v okamžiku, kdy moje bezohlednost vůči Mařence a Frantíkovi dostupuje vrcholu. Sedím v gumovém člunu a dlouhým bičem šlehám nebožáky. A nad nimi — jako spásní andělé — vznášejí se Kvarťané. Mlčenlivá obžaloba, před kterou se nemohu obhájit…
Srdce se mi sevřelo úzkostí. Kdyby mi Kvarťané rozuměli, vysvětlil bych jim, že jsem měl Frantíka i Mařenku rád, že k surovostem mě dohnal strach o život. Omluvili by mě? Je vůbec omluvitelný zločin spáchaný pro záchranu vlastního života?“
„Není,“ odpověděl za starce lékař.
„Jsem rád, že jsi to pochopil…“
„Mám však obavy, že vy jste to dosud nepochopil…“
Stařec se prudce otočil k Lykurgovi a jeho tvář zrudla do nachova:
„Nemáš právo mě osočovat, Jonesi. Na srdci nosíš totéž znamení jako já — jsi členem Bratrstva silné ruky. U Tarabkina jsi zabil neandrtálce, v Africe jsi z chorobné nenávisti k lidstvu rozséval malárii. Jsi stejným zločincem, jakým jsem byl kdysi já. Jenže ty jsi měl více štěstí než já. Žil jsi v pohodlí a přepychu, zatím co já bloudil vesmírnými končinami, chvěl se o život a třel bídu. Nenávidím tě…“
„Přišel jste se mně pomstít, McHardy? Chcete mě snad z nenávisti zabít? Pak mě tedy zabijte hned,“ řekl dutě Lykurgos.
„Proč bych tě zabíjel? Nemám na to nejmenšího práva. Brzy pochopíš, proč jsem tě navštívil — jen co se uzdravím…“
Lykurgos si dlaněmi tiskl spánky, jako by se snažil zastavit prudký tep, bušící do mozku. Trpce litoval, že svou poznámkou vyprovokoval konflikt a tím přerušil starcovo vyprávění. McHardyho tím možná dohnal k zoufalému činu, který nejen znemožní dokončení oprav v laboratoři, ale který zároveň může mít vážné následky pro celé lidstvo.
„Nemyslete si, McHardy, že jsem tu měl na růžích ustláno,“ zašeptal lékař po dlouhé pomlce. „Také jsem trpěl — a proto vám tak dobře rozumím. Mé utrpení však nebylo tak velké jako vaše… Vždyť i vám se chvílemi žilo lépe, na příklad u skalních lidí…“
Lykurgův manévr se podařil. Stařec se dlouze zadíval na lékaře.
„Máš pravdu, u skalních lidí se mi žilo lépe, měl jsem tam všechno, čeho je třeba k uhájení holé existence: střechu nad hlavou, dostatek jídla a ochranu před nelítostnou přírodou. Ale copak tohle všechno stačí, aby byl člověk šťasten? Skalní lidé mi byli cizí — a domov byl miliardy kilometrů vzdálen.
Situace se o mnoho nezlepšila, ani když jsem našel dorozumívací prostředek. Využil jsem totiž výtvarných schopností Kvarťanů a domlouval jsem se s nimi jakýmsi obrázkovým písmem, pomocí kreseb do písku, který v podzemních chodbách i místnostech nahrazoval koberec. Takovýmto způsobem jsem na příklad získal zpět gumový člun i s věcmi, které v něm byly ukryté.
Na oplátku za jejich šlechetnost jsem jim předvedl přijímač a promítl několik knih. Vynálezem byli tak uneseni, že by mi darovali třeba celou zásobárnu potravin — a to je již co říci.
Stesk po domově jsem později léčil prací. Na moji žádost mě ochotně pozvali do dílen, kde vyráběli nástroje.
Pracovali velmi primitivními prostředky. Kovy, hlavně bronz a ocel, tavili v jednoduchých pecích, vtesaných do čedičové skály a vyšamotovaných zvláštní směsí hlíny a slídy. Hlavním zdrojem energie tu byl podzemní plyn, kterým také svítili. Naskytla se mi vhodná příležitost k tvůrčí práci — k uplatnění svých bohatých vědomosti.
Nejprve jsem vypracoval plán nové, daleko dokonalejší pece. Poněvadž jsem potřeboval nové suroviny, které Kvarťané dosud nepoužívali, vydal jsem se na geologický průzkum. Po dlouhém vysvětlování skalní lidé pochopili, co chci a vydatně mi pomáhali. Pustili se do toho tak horlivě, že mě málem zavalili úlomky různých rud a nerostů.
Novou pec jsme šťastně dokončili a za velké slávy vypustili první tavbu. V tu dobu jsem již řešil další problém: jak uchránit užitečné rostliny před katastrofami, hlavně před žravými brouky. Kdybych vládl atomovou energií, nelámal bych si tím hlavu. Tu jsem však musel všechno řešit od základu, jak to dělali třeba staří Egypťané. Měl jsem však více znalostí než oni a to mi velmi pomáhalo. Brzy jsem přišel na nápad — z okrajových jeskyní vytvořit jakési skleníky, do kterých by byla sluneční energie dopravována pomocí dobře promyšleného systému zrcadel. To ovšem znamenalo naučit Kvarťany vyrábět sklo.
Především bylo nutno vyhledat potřebné suroviny.